Agapornis oranžohlavý Agapornis pullaria (Linné, 1758)

Anglický název: Red-faced Lovebird. Německý název: Orangeköpfchen. Rozměry: délka – 140 až 150 mm, křídlo – 84 až 98 mm, ocas – 34 až 41 mm. Výskyt: druh vytváří v areálu svého výskytu dva poddruhy (subspecie).

A. pullaria pullaria – agapornis oranžohlavý západní

Zbarvení: samec je celkově zelený, na spodině světlejší. Čelo a obličejová část hlavy červené. Kostřec světle modrý. Spodní krovky křídelní černé. Ocasní pera zelená, krajní u kořene červená a žlutá, s černým proužkem. Zobák korálově červený.
Samice má čelo a obličejovou část hlavy oranžovou. Spodní krovky křídelní jsou zelené. Zelená barva je světlejší nežli u samce, peří nemá lesk. Jinak je zbarvena stejně jako samec.
Mláďata jsou světle zelená, čelo a obličejová část hlavy jsou žluté, s oranžovým nádechem. Spodní krovky křídelní jsou zbarveny v souladu s pohlavím (viz výše).
Výskyt: západní Afrika, od Guineje na severozápadě po východní část Středoafrické republiky a jihozápadní Súdán na severovýchodě. Jižně pak na východě po Ugandu a Zair, na západě po Angolu (Cabinda).

A. pullaria ugandae – agapornis oranžohlavý ugandský

Zbarvení: je podobné jako u nominálního poddruhu, ale má světlejší modrou barvu kostřce.
Výskyt: od jihozápadní Etiopie přes jihovýchodní Súdán, jižně po Tanzánii (oblast Kigoma).
Odlišení zeměpisných forem není zcela jednoznačné. V místech, kde na sebe jednotlivé areály výskytu navazují (Súdán, Uganda), se ptáci obou forem celkem běžně mísí.

Pták nížin

Agapornis oranžohlavý je ptákem nížin a málokdy jej lze spatřit výše nežli 1 400 m n. m. (Vašíček). U poddruhu ugandae toto ale není pravidlo. Primárním biotopem druhu jsou světlé, řídké lesy a porosty, které prostupují stepní krajinu. Hustším lesním komplexům se ale agapornis oranžohlavý vyhýbá, a pokud do nich vstupuje, pak pouze po otevření tohoto ekosystému (těžba, paseky, lesní cesty apod.). Poměrně často se zdržují na plantážích, pastvinách a v době zrání plodin zaletují i na kulturní pozemky. Není zcela obecným druhem, alespoň na celém areálu jeho výskytu. V západní Africe (Guinea, Pobřeží slonoviny) je běžným druhem, v Ghaně se stává vzácnějším. Velmi vzácný je v Nigérii (kolem Lagosu), hojnější jsou opět v Togu či Beninu. Údaje ze Středoafrické republiky mi nejsou známé. Hojní jsou i v jihozápadním Súdánu. Rozdílné údaje o četnosti tohoto druhu mohou být způsobeny i tím, že ptáci na řadě lokalit migrují za potravou a místy i za zdroji vody. Tyto papoušky lze nejčastěji sledovat v menších skupinách o 10 až 20 jedincích. Pokud dozrává úroda, stahují se sem početná hejna agapornisů oranžohlavých, jistě k velké radosti domorodého obyvatelstva. Nicméně po nakrmení se tyto velké skupiny opět rozpadají na menší, výše uvedené skupinky. Ptáci se přes den potulují za potravou (a pokud naleznou vhodnou lokalitu – pole, stahují se tam), na noc se ale vracejí na svá oblíbená nocoviště. Od těchto skupin se oddělují hnízdící páry, takže v hlavní hnízdní sezóně je tvoří převážně mláďata z minulé sezóny a ptáci bez partnerů. Papoušci tohoto druhu jsou poměrně plašší a jejich pozorování není jednoduché. Je to i jeden z důvodů, proč nemáme mnoho zpráv o životě tohoto druhu ve volné přírodě. Hlavní složkou potravy jsou semena. Preferují semena v mléčné, mléčně voskové nebo voskové zralosti (ostatně jako většina druhů papoušků). Často konzumují travní semena, semena plevelů, ale – jak již bylo uvedeno – uchylují se i k „plenění“ kulturních plodin – obilovin, rýže apod. Běžnou součástí jejich krmné dávky jsou různé plody, bobuloviny, květy a pupeny stromů a keřů apod. Krmná dávka tohoto druhu je výrazně pestrá a semena v ní tvoří největší podíl, který ale není zdaleka tak vysoký jako u jiných druhů rodu Agapornis. Hnízda si budují především ve stavbách stromových (zřídka pozemních) termitů. Nicméně hnízda byla nalezena i v hlinitých březích a v dutých stromech (i když jde o ojedinělé zprávy). Hnízdiště sestává z chodbičky a vlastní hnízdní komory, která má nejčastěji kulovitý tvar. Tyto dutiny vykousává samice. Dnes se má obecně za to, že primárně jsou hnízda v termitích stavbách umisťována z důvodů regulace teploty. Porézní hmota, ze které jsou postavena termitiště, má velmi dobré tepelně – izolační vlastnosti. Až sekundárně se mohla projevit i možnost určité ochrany vlastního hnízda před predátory. Jako podestýlku nanáší samice něco listů nebo kůry. Výstelka se v hnízdech neobjevuje ale zdaleka v takovém množství jako u ostatních druhů rodu. Snůška činí 4 až 7 vajíček, na kterých sedí sama samice (alespoň většinou sama) 21 až 24 dnů. Vzhledem ke špatné možnosti přesného stanovení líhnutí, se údaje o vzletnosti mláďat různí a pohybují se v rozmezí 35 až 42 dnů. Mladí jsou ještě asi tři týdny po vylétnutí rodiči dokrmováni.

Jeden z prvních v Evropě

Agapornis oranžohlavý byl jedním z prvních druhů rodu Agapornis dovážených do Evropy. V minulosti (20. století) se ale jeho importy na dlouhou dobu zastavily. Až v 80. a 90. letech se znovu občas importuje. Ptáci byli chováni jak v klecích, tak i ve voliérách. Nebudu se zde zaobírat historií chovu tohoto druhu, protože zdařilé odchovy byly, a ještě i dnes jsou, do určité míry vzácné. Tato skutečnost byla způsobena řadou faktorů, od méně jednoduché možnosti nabídnout odpovídající hnízdní náhradu za stromová termitiště až po nepochopení chovatelů pro základní biologické potřeby tohoto druhu. Jiným faktorem byla neochota dovozců realizovat importy, protože ptáci měli špatnou pověst stran abnormálně vysokých úhynů, atd. atd. Nemohu se považovat (a také se nepovažuji) za odborníka v chovu papoušků. Přesto jsem se rozhodl uveřejnit několik informací právě o tomto druhu agapornise. Jednak jde o vzácnější, nepříliš často odchovávaný druh, jednak je nutné, aby v Evropě vznikl stabilizovaný chovný kmen těchto papoušků, protože jejich dovozy jsou již minulostí, a v neposlední řadě proto, že tento druh patří k několika málo mým „oblíbencům“ mezi papoušky.

Moje první setkání

Poprvé jsem se s nimi setkal osobně v roce 1998, kdy jsme je importovali (fi ZOO Import Plzeň) z Guineje. Jednalo se tedy o jejich západní formu (subspecii). Přes všechna varování některých dalších dovozců, jsme se rozhodli tehdy import realizovat. Musím ale přiznat, že naše očekávání nebylo příliš optimistické. Situaci nepřidala ani zpráva, že ptáci k nám půjdou po trase Konakry – Johannesburg – Curych – Praha. Tedy místo asi 6 000 km a zhruba 24 hodin se transport prodloužil na 13 až 14 000 km a zhruba 48 hodin. Naše očekávání tak dostalo až ponurý ráz. Ještě že jsme objednali pouze dvacet kusů, jako doplněk zásilky papoušků kapských (Poicephalus robustus fuscicollis). O to větší bylo překvapení, když zásilka dorazila. V transportu uhynul pouze jeden kus agapornisů oranžohlavých (5 %) a v následné karanténě také jeden kus. Celkové ztráty dosáhly 10 %. To bylo překvapením i pro nás optimisty, protože prognózy byly velice nepříznivé a podle nich měl stav dopadnout obráceně (tedy 90 % úhynů v transportu a během následné karantény). Po příchodu byli ptáci umístěni do celodrátěných klecí rozměrů asi 100×60×60 cm a rozděleni podle pohlaví. Bezprostředně po naskladnění začali papoušci přijímat potravu, a to jak semena (směs bez slunečnice – podobnou, jako je dnešní běžná západoevropská směs pro neofémy), tak i ovoce (jablka, hrušky), zeleninu (mrkev), ale i jeřabiny. Hlavní překvapení přišlo již v okamžiku jejich přechytání z transportních boxů do výše uvedených klecí. Ptáci byli ve velmi dobré kondici, s výjimkou dvou kusů by se dalo napsat v nadprůměrné. Zkráceně, první import vyšel bez problémů, a tak jsme, ještě v roce 1998 nebo začátkem roku 1999, realizovali další dovoz. Ten byl již početnější (asi 40 až 60 kusů). Ztráty znovu nedosáhly zdaleka 10 %, a to byli ptáci v karanténě a následně ve skladu více jak šest měsíců. Chovatelská veřejnost o nich věděla, ale čekala, jak to bude vypadat s jejich životaschopností. Tentokráte jsme ptáky umístili do bednových klecí o rozměrech asi 70×45×45 cm, po 5–10 kusech, opět rozdělené podle pohlaví. Jedinou negací byla likvidace pracně vysoustružených dřevěných bidélek v těchto klecích, běžně určených pro karanténování drobotiny. Tolik tedy nástin několika zkušeností s dovozem agapornisů oranžohlavých. Fi ZOO Import je pak dovezla do roku 2005 ještě několikrát.

Malé klece

Jako zásadní, pro realizaci úspěšného dovozu je umístění ptáků do relativně malých klecí (do jednoho metru délky) v menších skupinách (nejlépe rozdělených podle pohlaví). Druhou zásadní věcí je jejich správné krmení. O tom se zmíníme podrobněji později. Třetím důležitým faktorem je prostředí – mikroklima. Velikost (omezená velikost) prostoru je důležitá především v prvních dnech po naskladnění do karantény, ale i po jejich umístění v chovu. Později lze ptáky umístit i do většího prostoru (větších klecí nebo menších voliér), ale vždy se tak musí dít postupně. Osobně ale považuji menší klece (0,8–1 m délky, s odpovídající hloubkou a výškou) za nejoptimálnější řešení pro jejich odchov. Pochopitelně se jedná pouze o jeden názor. Naší největší ztrátou byl úhyn „celého páru“ těchto agapornisů během jednoho dne. Jako dovozní firmu nás často žádali chovatelé nebo organizace o zapůjčení ptáků na výstavy (hlavně drobných – astrildů, zvonohlíků, vousáků, snovačů apod.). Abychom mohli vyhovět a na druhou stranu nedávali na tyto akce nekaranténované ptáky, měli jsme připravenou místnost (asi 4,5×2,5×2,9 m), vybavenou stromem, houštinami, rákosem apod., kam jsme vpouštěli ptáky po karanténě a odtud je zapůjčovali na výstavy. Protože byl zájem i o „pullárie“, umístil jsem do tohoto prostoru jeden, speciálně vybraný, velmi pěkný pár. Bez přechodu, přímo z menších klecí. Do 48 hodin po umístění ptáci uhynuli, bez jakýchkoli známek onemocnění. Podotýkám, že šlo o jedince z větší skupiny, 3 až 4 měsíce po importu a v uvedené skupině nedošlo k úhynu. Ostatní vpuštění ptáci (astrildi, snovači) v uvedené místnosti dále vesele žili. To je ilustrace toho, co se může stát, pokud dojde k přesunutí těchto agapornisů z malého do velkého prostoru. Pokud k takovéto změně chovatel přistoupí, měl by prostor zvětšovat postupně. Vždy je ale předem třeba zvážit, zda je tato změna potřebná. Důvodů k jejich klecovému chovu je několik a ne nejmenším je i důvod ekonomický, protože v menším prostoru lze jednodušeji a při menších nákladech udržet přijatelné mikroklima. 

Klima

Bezprostředně po importu potřebují ptáci teplotu 25 °C (a více), s odpovídající vlhkostí (okolo 65 % r). Tyto hodnoty snižujeme pouze pomalu, asi o 1 °C týdně, takže ke konci karantény by měla být teplota nad 20 °C. Hodnotu okolo 20 °C (18–22 °C) lze považovat za spodní hranici běžné denní teploty v chovu mimo období hnízdění a odchovu. Pokud chovatel toto nemůže zabezpečit, neměl by vůbec o chovu agapornisů oranžohlavých uvažovat. Naproti tomu, noční teplota může být i výrazně nižší (15 až 12 °C), ale v ranních hodinách se pak ptáci musí „rychleji nahřát“. V jejich domovině teplota také silně kolísá v rytmu den / noc. Dochází k výkyvům i výrazně přes 20 °C. Pochopitelně v relaci s teplotou musí být i vlhkost vzduchu. Zde se jedná o přímou úměru. Zobecníme-li údaje, pak v mimohnízdním období je vhodná teplota 20 až 23 °C, s možným nočním poklesem na 15 až 12 °C, při vlhkosti okolo 60 % r. V době hnízdění pak lze považovat za odpovídající teplotu nad 25 °C (lépe 27 °C a více), při vlhkosti nad 60 % (65–70 % r). V tomto období by ani noční teplota v chovném prostoru neměla klesnout pod 20 až 22 °C. Pokud chovatel nemůže ptákům zajistit tyto hodnoty mikroklimatu, neměl by o chovu agapornisů oranžohlavých raději vůbec uvažovat. Především teplota v době hnízdění nad 25 °C (lépe 27 až 29 °C) je velmi důležitá. Pro zdárný vývoj mláďat je potřebná stabilní teplota, okolo 30 °C, kterou ptáci dosahují právě umístěním hnízd do staveb stromových termitů, které mají velmi dobré tepelně–izolační vlastnosti, a dokážou tak tuto teplotu „konzervovat“. V klecích chovatelů lze stavby termitů nahradit použitím vhodného izolačního materiálu. Ten může být různého druhu – korek (E. Lietzow), pisciflor (K. Vlček), polystyrénová izolační pěna (P. Pavlovec) apod. Podmínkou je, aby splňoval i jiné vlastnosti – např. aby zde samice mohla vykousat hnízdní kotlinku. Materiál musí být proto dostatečně „měkký“ a také splňovat podmínky zdravotní nezávadnosti. Druhou funkci, kterou literatura ve spojitosti s hnízděním ve stavbách termitů uvádí, tedy ochranu před predátory, lze v chovu zcela opominout. Jedinou „škodnou“ by zde mohl být sám chovatel. Navíc je tato ochranná funkce termitích staveb dosti sporná, protože řada hmyzožravců (kteří nepohrdnou ani vajíčky či mláďaty ptáků) a drobných predátorů (kteří naopak nepohrdnou hmyzem, jako vítaným „dezertem“ v jídelníčku) celkem běžně využívá tato termitiště jako potravní zdroj. V zásadě je tedy tepelně izolační funkce primární. Dalším požadavkem na prostředí je zabezpečení dostatku klidu, především v hnízdní periodě. Zde má řada chovatelů mylnou představu o tom, co zabezpečení klidu hnízdícím ptákům znamená. Většina představ směřuje k omezení nebo úplnému vynechání kontrol hnízda. Jistě, i to může mít svůj efekt, ale za pojmem klidu v hnízdním období je skryto něco jiného. Protože většina dnes v Evropě chovaných agapornisů oranžohlavých pochází z odchytů, vyžadují v hnízdním období klidné místo, kde není přílišná pohybová frekvence. Chovatel by měl toto respektovat a svoji přítomnost omezit na nakrmení, běžnou obsluhu a eventuální občasnou kontrolu zdravotního stavu. Logické je, že hnízdící pár bude umístěn v samostatné kleci. I u tohoto druhu lze provádět kontrolu hnízda, pokud je to technicky proveditelné, tj. je-li hnízdní kotlina vykousaná samicí přístupná i pro chovatele. Zde záleží především na invenci při výrobě a přípravě hnízdní budky. Budka by měla mít podobné rozměry jako pro ostatní druhy agapornisů s tím, že chovatel musí počítat s výrazným zmenšením vnitřního prostoru v důsledku umístění izolačního materiálu. Běžně lze použít budku ležatého typu 30–35×15–17×15–17 (v) cm. Vletový otvor by měl mít průměr kolem 4,5 cm.

Krmení a výživa

Třetím základním limitem úspěchu či neúspěchu při odchovu tohoto druhu je krmení a výživa. I když je toto pravidlo obecně platné pro všechny chované druhy papoušků, u těchto agapornisů to platí dvojnásobně. Druh potřebuje pestřejší nabídku v krmné dávce (KD), oproti ostatním druhům rodu Agapornis. Základem krmné dávky by měla být, mimo semena, také zelenina, ovoce, bobuloviny (jeřabiny, rakytník apod.), květy a pupeny stromů a keřů, zelené krmivo apod. Lze se pokusit nabídnout i živou potravu. Semena v suchém stavu by měla tvořit základ krmné dávky v mimohnízdním období. Nabízet lze kvalitní směs (např. pro neofémy), ale vždy bez obsahu slunečnice a s obsahem olejnatých semen pouze do 10 % (len, semenec). P. Pavlovec krmil agapornise oranžohlavé běžnou kvalitní směsí pro astrildovité a ptáci ji přijímali bez nejmenších problémů. U tohoto druhu je obecně vyšší dispozice k tloustnutí. Vyřazení olejnatých semen není tedy jen vhodné, ale stává se téměř nutností. Ptáci bezesporu potřebují v krmné dávce i lipidy (tuky) nebo alespoň některé jejich součásti (nenasycené mastné kyseliny). Jsou potřebné k syntéze některých nezbytných látek – např. swingomielinů a kefalinů, v tucích se rozpouštějí některé vitamíny (A, E, D a K) a v určité, malé dávce jsou potřebné i depotní tuky. Jednak jako ochrana některých důležitých orgánů (např. ledvin) a jednak jako zásoba použitelné energie pro případ stresové situace, kterou rozumný chovatel nemůže apriorně vyloučit. Tato potřeba lipidů je ale plně saturována v dávce, ve které je deset procent obsahu olejnatých semen ve směsi. Jako doplněk v tomto období (biologický klid) podáváme ovoce a zeleninu. Je dobré ptáky naučit na co nejširší sortiment – hruška, peckovice, jeřabiny, okurka, cuketa, mrkev, papriky, jižní ovoce – banán, pomeranč, mandarinka, kiwi apod. Pouze při zkrmování jablek musíme postupovat opatrněji, protože mohou způsobovat mírný průjem, který pak může mít za následek dehydrataci a následné sekundární metabolické poruchy. Jako velmi vhodný doplněk podáváme květy a pupeny keřů a stromů. Ptáci je většinou rádi obírají. Získávají tak některé potřebné látky (provitamíny, třísloviny apod.). P. Pavlovec pozoroval, jak po podání tavolníku samice, pocházející z importu, odkusovala nejen květy, ale oštipovala i listy, které zobákem rozmělnila a vtírala si je zobákem do peří. Její partner, pocházející z odchovu, se takto nikdy nechoval. I když se jedná pouze o teoretickou úvahu, mohlo jít o jakési antiparazitální ošetření? V období vegetačního klidu lze získat pupeny (ale i květy) způsobem obdobným jako u vánočních „barborek“. Ustřižené větvičky umístíme do nádoby s vodou v teple a během krátké doby se objeví pupeny či květy. Tak si chovatel může zabezpečit celoroční přísun tohoto doplňkového krmiva. Pochopitelně i v době biologického klidu dotujeme vitamíny, minerálie a občas i aminokyseliny. Řada chovatelů si neuvědomuje, že o úspěchu či neúspěchu v odchovu se rozhoduje nikoli v období hnízdění (biologické aktivity), ale právě v klidové fázi roční periody. Zde se musí organismus připravit a „vyladit“ na chovnou sezónu. Běžné dávkování VAM (vitamínů, aminokyselin, minerálů) je uvedeno v tabulce (společně s dávkováním v době biologické aktivity). Nesmíme zapomínat také na antioxidanty, tedy látky, které zabraňují peroxidaci buněčných membrán (např. karotenoidy, vitamín E, selen apod.). I v období klidu podáváme alespoň jedenkrát až dvakrát týdně předklíčená semena (v tomto období opět bez slunečnice). Za nejvhodnější způsob předklíčení považuji ponoření semen do lázně o teplotě asi 60 °C, po dobu asi 2 až 2,5 hodiny. Jednak urychlíme biologické procesy v obilkách a jednak tato teplota zabraňuje zmnožení plísní a kvasinek. Aby nemohlo dojít ke zmnožení bakteriální mikroflóry, pro kterou je tato teplota vhodná k množení, postačí mírné okyselení předkličovací lázně (jablečný ocet, citrónová šťáva apod.) nebo můžeme přidat bylinný extrakt (máta, mateřídouška, tymián apod. – obsahují mentol, resp.thymol, který působí baktericidně). Takto předklíčená semena lze po oschnutí nebo odstředění smíchat se suchou vaječnou směsí (Orlux, Allpet, Quiko apod.) nebo s některou směsí pro drobné hmyzožravé či plodožravé ptáky. Na tento typ krmiva se ale ptáci musí naučit.

Příprava agapornisů na chov

V období asi 8 až 4 týdny před plánovaným zahájením chovné sezóny by měl chovatel začít s přípravou ptáků. Musíme si uvědomit, že v této době proběhnou v organismu celkem závažné změny, hlavně na pohlavních orgánech. Ty se musí nejprve zvětšit (až 500×) a připravit k produkci pohlavních buněk. Uvedené období je důležité hlavně pro samice, které mimo tuto přípravu potřebují ještě vytvořit a přetransportovat značné množství specifických látek (hlavně bílkovin, ale i antioxidantů, vitamínů apod.), jako budoucí stavební a zásobní látky vajíčka. Tento proces neproběhne ze dne na den. Vyžaduje určitý čas. Především obsah antioxidantů v KD je důležitý. Dosti častou příčinou neúspěchu v chovu agapornisů oranžohlavých je neoplozenost vajíček. Může se jednat o klasickou neoplozenost, kdy samec nevytváří oplození schopné spermie. Kromě běžných příčin (obezita, nedostatky ve výživě, fyziologická neplodnost apod.) zde může na plodnost negativně působit i nízká teplota. Druhou možností je „relativní“ neoplozenost. Pod tímto „pseudopojmem“ se skrývá stav, kdy je sice vajíčko oplozené, ale zárodek hyne velmi záhy po oplození. Chovatel pak běžnou kontrolou (prosvícením) není schopen toto rozpoznat a vajíčka pokládá za neoplozená. Mimo další příčiny, které ale nebývají tak časté (infekční onemocnění apod.), je za toto nejčastěji odpovědný právě nedostatek antioxidantů (vit. E, karotenoidy, selen apod.). Proto je důležité tyto látky pravidelně dotovat, a to celoročně, pouze v různé intenzitě (viz tabulka). Zajímavostí je fakt, že pokud mladí ptáci (samice) přežijí embryonální vývoj při nedostatku antioxidantů, tuto negaci si „uchovají“ po celý život a při vlastním hnízdění pak nedokáží tyto látky v dostatečném množství udržet a zakomponovat do stavebních a zásobních zdrojů vlastní snůšky. Tím se u F 2 prohlubuje karence (nedostatečnost) antioxidantů, u F 3 znovu, v ještě zvýšené míře. Toto je jednou z možností poklesu odchovuschopnosti při srovnání rodičů pocházejících z odchytu a odchovu. U agapornisů oranžohlavých by to mohlo být důvodem pro vznik výše uvedené „oplozenosti / neoplozenosti“. Potvrzení této teorie je ale možné pouze laboratorním výzkumem nevylíhnutých vajíček (podobná studie proběhla např. u zebřičky šedé – Poephila guttata). Jako stimul pro vyvolání biologické aktivity nám u tohoto druhu poslouží předklíčená semena. Ještě lépe je podávání semen (pšenice apod.) v mléčné nebo mléčně voskové zralosti. Ta lze uchovat v tomto stavu zmrazená. Biologická aktivita je u tohoto druhu vázána na příchod období dešťů, resp. na dozrávání hlavní části (plodiny) v KD. Takovouto vhodnou, nosnou plodinou je právě pšenice, protože je seta v našich podmínkách v dostatečné míře, aby se jí chovatel mohl zásobit. Toto krmivo pak zkrmujeme i v době odchovu. V době přípravy na hnízdní sezónu je pochopitelně nutná zvýšená dotace VAM, kterou v době odchovu mírně snižujeme (viz tabulka). Důležité je hlavně podávání vápníku (Ca). I zde řada chovatelů dodává vápník nedostatečně. Běžně musí být hladina Ca v organismu na úrovni, ve srovnání s fosforem (P), v poměru Ca:P 1,5 až 2:1, v období před snůškou pak ještě vyšší. Pokud „pullárie“ krmíme pouze vyzrálými semeny, je ale přirozený poměr těchto dvou látek v KD na hodnotě Ca:P 1:3 až 6,tedy více jak dvojnásobně „obrácený“. Pokud vápník pravidelně nedotujeme, dochází k jeho stahování z depozit, hrozí odvápnění kostí a změna acidobazické rovnováhy v organismu. To může mít fatální následky. Doporučené dávkování je opět uvedeno v tabulce. Jak jsem již uvedl, po zasednutí KD mírně „ochudíme“ a znovu rozšíříme 3 až 4 dny před předpokládaným líhnutím mláďat. Je dobré mít ptáky naučené na vaječnou směs (suchou), kterou lze obohatit některou směsí pro plodožravé či hmyzožravé ptáky (Orlux, Bogena apod.) a podávat ji nejlépe smíchanou s předklíčenými semeny. Pro ukázku uvedu několik typů směsí semen, která používá úspěšný chovatel (E. Lietzow), a to jak v suchém stavu, tak i směsi pro předkličování.

Složení krmiv

Složení směsí semen podle E. Lietzowa
Jednotlivé druhy semen ve směsi	Základní krmná směs v suchém stavu %	Směs pro předkličování v době odchovu %	Směs pro předkličování v době přípravy na chovnou sezónu %
Kardi	10	-	15
Lněné semeno	5	-	-
Niger	5	-	-
Oves (loupaný, nahý)	8	-	10
Paddy rýže	7	-	-
Lesknice	13	20	10
Stříbrné proso	5	-
Senegalské proso	15	25	-
Mana (šedé) proso	15	25	-
Japonské proso	8	20	-
Pohanka	5	-	10
Milocorn	4	-	5
Slunečnice	-	-	15
Pšenice	-	-	15
Katjang	-	-	5
Sezamové semeno	-	10	-

Možné dávkování krmiv a bioMožlogicky aktivních látek v průběhu roku
Druh krmiva	Vzestupný přechod	Období biologické aktivity	Sestupný přechod	Období biologického klidu
Předklíčená semena	3–7× týdně	denně	7–0× týdněc	1–2× týdně
Vaječná směs	2–7× týdně	denně *	7–1× týdně	1× týdně
Multivitamín	3–7× týdně	4–7× týdně	4–7×–2× týdně	2× týdně
Selevit	1× měsíčně	1× měsíčně	1× měsíčně	1× měsíčně
Vápník (Ca)	denně	4–7× týdně	4–2× týdně	min. 2× týdně
Jód, sůl **	1× měsíčně	1× měsíčně	1× měsíčně	1× měsíčně
Preprobiotika	1–2× týdně	denně ***	3–0× týdně
Probiotika	1–2× týdně	denně ***	3–0× týdně
* – v době odchovu, při sezení vysadit, jinak 4–7× týdně (podle stáří mláďat)
** – pouze pokud nepodáváme preparát s obsahem těchto prvků (1–2 g/1 litr vody)
*** – v době odchovu do odstavení mláďat, potom jako při vzestupném přechodu

Praktické znemožnění dovozů

Z veterinárního pohledu není agapornis oranžohlavý žádným náročným druhem. Bezprostředně po importech se mohou dostavit gastrointestinální potíže (trávicí trakt), které mohou být způsobeny i stresem, ale nebývají časté (10–15 % jedinců). Navíc, pokud se objeví, mívají lehčí charakter. K jejich odeznění obvykle postačí klid, dieta a podání bylinných čajů nebo extraktů (heřmánek, máta, řepíček apod.). Tento druh také příliš netrpí na střevní parazity. Občas lze zaznamenat invazní tracheobronchitidu (podobně jako u Agapornis cana), ale ani zde se nejedná o častý jev. V tomto případě lze léčebně (ale i preventivně) použít ivermectin (Ivomec, Ecomec) či Arpalit. Asi ve dvou případech se objevila aspergilomykóza (u importů). Zde je nejlepší léčbou prevence – omezení prašnosti krmiv a prostředí a udržení vlhkosti na přijatelné úrovni (60 % r a více), podobně jako u invazní tracheobronchitidy. Jedním z problémů rozšíření chovu agapornisů oranžohlavých v evropských chovech byla obecně nechuť importérů k jejich dovozům. Do Evropy se tak dostávalo relativně málo jedinců. Navíc podobné obavy panovaly i mezi chovateli, takže o tento druh nebyl příliš velký zájem. Tím byl uzavřen jakýsi pomyslný kruh. Dnes, po praktickém znemožnění dovozů, se situace ještě zhoršila. Pro udržení tohoto krásného druhu v evropských chovech je bezpodmínečně nutné vytvořit životaschopný kmen. To se ale zdá, vzhledem k počtu odchovů, málo reálné. Navíc tento druh by si měl pořizovat pouze chovatel specialista nebo chovatel, který je schopen zabezpečit ptákům odpovídající prostředí – mikroklima (vlhkost, teplotu) a kvalitní krmivo. Jejich chov nelze srovnávat s běžně chovanými druhy agapornisů a do značné míry také ne s chovem agapornise etiopského (Agapornis taranta), jak se někdy děje. A. taranta pochází z jiného biotopu, je obyvatelem etiopských náhorních plošin, kde bývají velmi často i značně nízké teploty. Navíc chovný kmen tohoto druhu v Evropě je již celkem stabilní. Domnívám se, že mnohdy používané srovnání chovu A. taranta a A. pullaria pokulhává, především v nárocích na mikroklima. Prvním krokem pro jejich udržení v chovech by měla být úzká spolupráce chovatelů a vzájemná výměna informací, zkušeností, eventuálně i jednotlivých kusů. Bez této užší kooperace evropských chovatelů jsou pullárie, po znemožnění dovozů, jedním z prvních druhů papoušků „na odstřel“ v našich chovech. Byla by to velká škoda.