Jsem chovatelem?

Sdělili mě z redakce, že jim telefonoval čtenář Fauny a ptal se, jestli jsem také chovatelem a co jsem odchoval? A mysleli to tak, že by to mohl být pro mne i námět ke psaní. Takže požehnání bych měl jaksi dopředu. A co že bych to měl napsat? Krucipísek, vždyť je to vlastně životopis! No, tak to jsem už dlouho nepsal, protože se, zaplaťpánbůh, o práci již ucházet nemusím, jsem na vejminku. Z dřívějška mám pak některé obraty naučené, takže začnu pro jistotu stejně jako kdysi. K chovatelství mám kladný a přátelský poměr! A jestli jsem sám chovatelem?

Protože mám na půdě postavenou takovou místnůstku, ve které není nic jiného než klece, v těch klecích jsou dosud i ptáci, ke kterým se musím vždycky po schodech vysápat, abych je nakrmil, mohl bych si snad dovolit říci, že tedy chovatelem jsem. Bývalo to lepší, to ano, dneska už jsou spodní klece prázdné, protože mně nějak to vohejbání nejde. Dokonce už ani nikomu nevyhrožuju, že ho nakopnu do zadku, protože stejně všichni vědí, že tak vysoko nohu nezvednu.

Jak jsem k ptáčnictví přišel

A jak jsem k tomu ptáčnictví vlastně přišel? Sám to dobře nevím, je to dávno. Nejdřív bylo asi okolí. Ač Pražákem, jsem vlastně z venkova. Táta postavil dům. Stál tenkrát na periferii, ale na dohled od Pražského hradu. Tedy, muselo se vylézt na komín, aby byla vidět špička od svatého Víta. Stál v ulici jako poslední v řadě, vedle byla ještě jedna parcela volná a ulice byla slepá, končila v lomu na opuku. Další lom byl jen asi padesát metrů před domem a tam, kde nebyly lomy, byla pole. Každé žně postavili před lomem mlátičku s lokomobilou a stoh dělali tam dolů, do lomu. Víte, jaké to bylo pro nás eldorádo? Stoh jsme měli do podzimu prošpikovaný tajnými chodbami a propady. Jednou nás chtěl vyhnat ze stohu policajt a chytil se do propadliště, projel stohem a vypadnul po straně, kde naše tajná chodba končila. Jenže mu někde uvnitř zůstala čepice. Tenkrát se ještě policajti tak nebáli, chodili jen po jednom. Byl to starý mazák, tak začal vyjednávat. Policejní vyjednávání není jednoduchá záležitost, ani s kluky, musel si na svoji čepici počkat dostatečně daleko, aby nás nemohl chytit. Ale přinesli jsme mu ji a měli pak u něj plus. Když jsem třeba vyskočil za jízdy z tramvaje, díval se na druhou stranu. Slušnej člověk.

Tolik přírody po ruce!

Taková krajina bývala plná ptáků i jiných zvířat. Byl to dokonce i myslivecký revír, který posléze museli zrušit. Nedovedete si představit, když byla pěkná neděle, všude bylo plno lidí na procházce a do toho hon na zajíce a bažanty. To byla mela! Ale nikdy nikoho nepostřelili! Říkalo se však, že andělé strážní měli potom zvláštní volno na zotavenou. Bývali tady i ptáci, kteří jsou dnes vzácní, a desítky let jsem je neviděl. Lomy byly plné sýčků, pravidelně tady hnízdil bělořit šedý, krutihlav byl běžným ptákem, o konopkách, stehlících, drozdech, skřivanech, chocholouších ani nemluvě. Vrabci se koncem léta sešikovali do ohromného hejna, které zapadlo k mlátičce, jakmile se k večeru přestalo pracovat. Když se mlátila řepka, bylo okolo až padesátihlavé hejno zvonohlíků, dnes není v celém okolí jediný. Ostatně jsem již druhým rokem tady neviděl ani jediného vrabce. Asi sto metrů na jih od domu jsou stráně, dnes porostlé lesem. Původně vinice, potom sad, zase lomy a pod tím zbořená cihelna. V ní zůstala jezírka plná žíhaných čolků. Málokde máte po ruce tolik přírody, jako jsem měl já. Něco také každý z nás zdědí po předcích. Děda byl cizelér, dělal doma. Takoví lidé mívali od pradávna v klecích ptáky. Ty vytlačilo z domácností až někdy ve dvacátých létech minulého století rádio. I děda si pořídil krystalku. Místo obvyklého stehlíka s čížkem v kleci, kteří bývali inventářem každé dílny, měl pak děda hrdličky. Hrdlička se dokáže přizpůsobit natolik, že klec používá snad jen k nocování. Vypráví se, že na mém kočárku sedávala hrdlička, a když se pán vzbudil a začal vyřvávat, hrdlička udělala poplach. Dneska přidávaj dětem do plenek umělej senzor na baterky, naši to měli docela ekologický. Jak vidno, sice pokrok, ale v podstatě nic novýho.

Vzpomínky

Také mně zůstaly vzpomínky na některé okamžiky, možná klíčové, jak se dneska říká. Na zahradě u nás právě probíhala dětská hra, na indiány nebo tak něco. Měli jsme tam bazének, brouzdaliště, asi dva krát dva metry a o hloubce dvacet centimetrů. Ptačí napajedlo. U toho rostl nějaký malý jehličnan, takový ten jak roste pěkně do kulata. Ležel jsem pod ním v roli indiánského zvěda, když najednou metr ode mne přistál nádherně vybarvený ptáček s krásně červenými prsy. Ani jsem nedýchal. Když se napil a odlétl, byla hra zapomenuta a já běžel domů, kde jsme měli v knihovně od Svolinského knížku „Naši ptáci“. Konopka. Ta knížka je asi dalším klíčovým prvkem. Je geniálně kreslená a dodnes si myslím, že jsou to jedny z nejlepších ilustrací ptáků vůbec. Pak již to šlo ráz na ráz. Pražské Košíře, Břevnov a Bílá hora bývaly okrsky se silnou tradicí chytačů ptáků. Dnešní neználkové chytačům říkají čižbáři, jenže skutečná čižba byla něco jiného. Tady se chytali jen ptáci do klecí, a to se nedělá na čihadle, ale musíte chytat buď na vodu, anebo za ptáky chodit tam, kde se pasou. Vstával jsem ještě za tmy, abych mohl jít chytat ptáky. Společnost to nebyla zrovna vybraná, to vůbec ne, taky z toho měl chudák táta málem tik a dvojka z mravů na sebe nedala dlouho čekat, někdo to na mě donesl. Jenže jsem se stal zanedlouho znalcem ptáků, jako skaut jsem nosil na pravém rukávu košile „odborku“, takový odznak, že jako ptáky znám, aby se na mě nikdo moc nevytahoval. Pak ve škole, na měšťance, když přišli v přírodopisu na řadu ptáci, tak mě nikdo zkoušet nechtěl, věděli, že tohle tedy znám. Postupně bylo doma čím dál víc klecí a táta to tedy nijak rád neviděl. Přece jenom mě pak vzal na první výstavu KPEP, která se po válce konala. Dali mně tam jedno číslo jejich časopisu ZKPEP, který mám v knihovně dodnes. V podstatě mě chytili na vějičku. A již tenkrát začala pomalu vyrůstat sbírka ornitologické literatury. Většinou jsem k tomu zpočátku přišel lacino anebo darem, tedy zadarmo. Na něco jsem si musel počkat, třeba na Karáska, něco mi pořád chybí, například Kněžourek, protože ten byl již v mém mládí vzácností, která se cenila. Několikrát se sice okolo mne procházel, ale vždycky to bohužel bylo v čase, kdy jsem byl švorc. Na druhou stranu si nemůžu vzpomenout, kdy jsem výjimečně nebyl. A proč bych taky nebyl, když utrácím za takový pitomosti, jako jsou knížky o ptácích, anebo ptáky samotné. Dovedu si sice představit, že i takový chov ptáků může být záležitost rentabilní, že existují lidé, kteří to dokáží, ale některé základní podmínky splnit musíte. Pokud třeba nemáte dost místa na vybudování skutečně efektivního zařízení, potom se musíte aspoň snažit, aby vám zůstalo to základní, třeba kalhoty, a svoji zálibu vhodně doplňovat něčím jiným příbuzného charakteru. Pokud to chcete brát opravdu vážně, musíte vybudovat perspektivní zařízení a připravit se na to, že i průběžně budete muset investovat do nákupu ptáků. Něco prodáte, ale bez nákupu dalšího, perspektivního materiálu to prostě nejde. To váš chov velice rychle zase zakrní. Musíte si uvědomit, že takhle to ostatně funguje vždy a všude. Bez průběžných investic prostě nemůžete rozvíjet vůbec nic. Mluví ze mne životní zkušenost. Měl jsem dříve vynikající výchozí materiál, který zpočátku dával i vynikající potomstvo, ale nemohl jsem nic vhodného doplnit, seděl jsem za železnou oponou a chov pomalu upadal. Jaký rozdíl oproti dnešku. Prostě se seberete a jedete třeba na mistrovskou výstavu holandských chovatelů výstavních zebřiček. Je tady sice ta zatracená jazyková bariéra, taky ten rozdíl mezi tím, co je drahé pro nás a co je drahé pro ně. Musíte počítat s tím, že cenu, kterou v Holandsku zaplatíte, u nás doma nikdy nedocílíte, až na jisté výjimky. Ten rozdíl v kupní síle je asi cítit nejsilněji v případě výstavních andulek. Je to ovšem koníček, hobby, který by sice měl být pokud možno rentabilní, nicméně jeho hlavním smyslem má být nějaké uspokojení pro toho, kdo jej provozuje. Na jednu stranu musí být chovatel, který pošilhává po vysokých metách, připraven až nepříjemně investovat, nicméně to samo ještě úspěch nezaručuje. Musíte tomu rozumět, a pokud tomu tak skutečně je, nemusíte platit za svůj úspěch až tak horentní sumu. V tom je právě to kouzlo chovatelství. Jak jinak by se jeden mohl potkat se skutečným americkým milionářem? Jedině prostřednictvím nějakého koníčka, nějakého hobby. Vy máte něco, co on nemá a může to získat jen od vás. Kdybyste mu zazvonili u vrat jako nějaký prostý český Véna, poštve na vás psy. Takhle se může i stát, že si vás prostě a jednoduše bude i vážit. A dokonce i tím více, když zjistí, že jste tak holý zadek, že si to vůbec nedovede představit. Mám na tohle téma dokonce několik historek a třeba se mně nějaká do toho povídání i vejde. Sám to nedovedu předpovědět. Ale nějak jsem pozapomněl na to, že píši vlastně životopis, respektive kádrový posudek.

Pražský KPEP

Tak kdepak jsme to vlastně přestali? Aha! Pražský KPEP mě nasadil brouka do hlavy, ale ten brouk ještě nedospěl, byl zatím v podobě vajíčka, ani larva se dosud nevylíhla. Bylo to začátkem padesátých let, když otec odešel z dobře placeného vysokého postu a stal se zámečníkem. Dokonce se sám přihlásil do akce „milion pracovních sil republice“, čímž zřejmě prokázal politickou předvídavost. Ti, kdo se zdráhali, prošli mnohokrát i pracovními tábory. V takovém případě samozřejmě i celá jejich rodina prošla mnohem hladovějším obdobím, než si dovedeme představit. Já sám jsem tím získal dělnický původ. Byl otec zámečníkem? Byl! Tím pádem se mi podařilo odmaturovat i dostat se na vysokou školu. Bez mučení však přiznávám, že jsem tento kapitál prohospodařil, nemaje v tomto telecím věku dostatek píle. A soudruzi dobře věděli, že komunisty nejsme. Poprvé jsem to pocítil ještě před dokončením střední školy. Právě otevřeli v Karlíně Městský dům pionýrů a s celou školou jsme tam byli na vlastně politické exkurzi. Ve výtvarném kroužku mě jeho vedoucí, nějaká akademická malířka, vyzvala, abych něco nakreslil. A hned chtěla, abych její kroužek navštěvoval. Rok jsem tam chodil a vyhrál dokonce i nějakou výtvarnou cenu v Londýně. Tak si mě prověřili a vyšlo najevo, že vlastně pionýrem nejsem a ani být nemohu. Zavřeli přede mnou dveře a pořád se to se mnou táhlo. Kdybych dělal zkoušky na první termín, třeba mohlo být všechno jinak, to jsem však nedokázal. Aby se snad nezdálo, nijak nelituji. Od 27 let jsem zakotvil v povolání zásobovače, což bylo povolání zvláštní, ale na svou dobu natolik svobodné, že mě vlastně nic lepšího ani potkat nemohlo. Na vysoké škole mně dali základy kreslení, okusil jsem práci elektromontéra i hromosvodáře a byl jsem natolik vyučený životem, že jsem si svého postavení dokázal najednou považovat. Díky kádrovým materiálům jsem nemohl dosáhnout na nějaké vedoucí postavení, tím více volnosti mi bylo dáno. Tak jsem si mohl kreslit a malovat, dokonce jsem se zúčastnil i nějaké té výstavy. Nesmělo to mít ovšem žádný finanční efekt. Na to měli soudruzi přísné komise. Proto jsem v této činnosti samozřejmě polevil a využil to poznané až později ve prospěch ptáků. A svedl na různých komisích líté bitvy, protože na všem muselo být razítko, aby to nekazilo vkus lidu. Na druhou stranu taková komise byla dokonalým nástrojem k odstranění jakékoliv konkurence. Na tohle doplatili i slavní umělci jako František Tichý nebo Jan Zrzavý, jiní zavčas sbalili kufry.

Hluché období

Tím jsem zase poněkud předběhnul čas. Prošel jsem vojenskou službou i jakýmsi hluchým obdobím, pokud se ptáků týče. Ale vajíčka toho brouka se asi vylíhla v zákopech v Činově, kde náš pluk prováděl ukázkový útok před nějakými vietnamskými generály. Trénovali jsme to asi čtrnáct dní a dostali pěkně do těla. Když jsem v těch zákopech mrznul a dýchal si na prsty, nemyslel jsem na nic jiného, než že sedím doma, v teple a dívám se na klec s exotickými motýlky. Asi mě už trochu kapalo na karbid.

Organizovaným členem od roku 1966

Datum vylíhnutí brouka mohu doložit přesně. V několika legitimacích, které se ještě v mém stole vyskytují, stojí napsáno, že organizovaným členem jsem od roku 1966. Pokud se vrátíte do této doby, snadno zjistíte, že pokud někdo chtěl chovat exotické ptactvo, prostě být organizovaným musel, protože jenom členové měli nárok na krmení. Jinak jste v podstatě proso nikde nesehnali. Vůbec. To, že naše chovatelství přežilo tuto dobu temna, lze považovat opravdu za zázrak. Nikoliv snad za malý zázrak. Mnozí znalci na západ od nás skutečně obdivují, že naše holé zadky, podle jejich měřítek bez možností, dosahují tak vynikajících výsledků. Proto také má již od dávné doby pražský KPEP přátelské styky s několika organizacemi v Německu. Brouk v mé hlavě se tedy vylíhnul do vhodného prostředí, a proto mně připadá vhodné příště psát o tomto prostředí. Je to totiž právě 80 let od založení KPEP.