Měkkožraví chovanci našich voliér Zoborožci 1

V dnešním díle si představíme další zástupce srostloprstých ptáků, a to zoborožce (Bucerotidae). Obecně jsou to nejoblíbenější chovanci z řádu srostloprstých (Coraciiformes), ale i jedni z nejoblíbenějších měkkožravců chovaných v lidské péči. Proto je i počet druhů chovaných v ČR poměrně velký. Dnes se zaměříme na dva druhy podčeledi Bucorvinae.

Do podčeledi Bucorvinae tedy patří dva recentní druhy – zoborožec havraní (Bucorvus abyssinicus) a zoborožec kaferský (Bucorvus leadbeateri). Znám je ještě třetí, leč fosilní druh Bucorvus brailloni. Anglické pojmenování tohoto rodu zní v překladu „zemní zoborožci“. Dokonale to vystihuje jejich způsob života. Prakticky celý život tráví na zemi, kde sbírají potravu. Na zemi však také hnízdí. Využívají při tom nory, čímž se výrazně liší od všech ostatních zoborožců. Na stromy vylétají či šplhají pouze na noc. Výrazně se však liší také tím, že se samice v dutinách zcela nezazdívají. Oba druhy obývají subsaharskou Afriku.

Zoborožec havraní

(Bucorvus abyssinicus)
Obývá oblast severně od rovníku – pás od Senegalu východně po Etiopii. Jeho biotopem jsou savany, polopouště a skalnaté oblasti. Na rozdíl od zoborožce kaferského toleruje i sušší oblasti. Jeho délka činí až 100 cm a váží až 4 kg. Vyskytuje se ve skupinách, které si brání teritorium o ploše 3 až 160 km2. Hnízdí však v párech. Doba hnízdění závisí na oblasti původu. Ptáci ze západní Afriky hnízdí od června do srpna, ptáci z Nigérie a Ugandy v lednu a populace z Keni až v listopadu. Hnízdo je umístěno ve stromové dutině, nejčastěji v baobabu či palmě. Využívá však také dutiny ve skalách nebo dutiny vyrobené lidmi, jako jsou dutiny pro chov včel, nebo dokonce i koše. Dutinu samec připraví tím, že ji vystele suchými listy. Samice pak snáší jedno nebo dvě vejce v rozmezí pěti dní. Mláďata se líhnou po 37 až 41 dnech inkubace. Inkubace začíná, stejně jako u zoborožce kaferského, po snesení prvního vejce, a tak se mláďata líhnou s odstupem. Mláďata po vylíhnutí váží 70 gramů. Starší mládě představuje pro mladší příliš silného potravního konkurenta, a tak mladší obvykle ve stáří čtyři dny umírá. V té době může starší mládě vážit už 350 gramů. Samice opouští hnízdo za 21 až 33 dní po vylíhnutí mláděte a pomáhá samci s obstaráváním potravy. Přeživší mládě je pak vzletné ve věku 80 až 90 dní. S rodiči zůstává po několik let do doby, než dosáhne dospělosti. Jeho potrava se v přírodě skládá ze široké škály malých obratlovců, včetně želv a bezobratlých. Pojídá však také mršiny, plody a semena. Z hadů se živí i zmijemi a kobrami, ze savců pak často loví zajíce a promyky. Většinu potravy ale samozřejmě tvoří bezobratlí, především hmyz a pavoukovci. Ty pak také vyhrabává ze země a z hnízd. Je u něj vyvinut silný pohlavní dimorfismus. Samice má kromě modré kůže okolo očí také modré hrdlo. Samec má hrdlo červené. Dalším znakem je šupina na zobáku pod nozdrou. U samce je hnědává, u samice pak lososově růžová. V lidské péči se dožívá přibližně 40 let. V ČR je vzácným chovancem a najdeme jej pouze v Zoo Lešná.

Zoborožec kaferský

(Bucorvus leadbeateri)
Je druh velký 90 až 129 cm a vážící 2,2 až 6,2 kg, což z něj činí největšího zoborožce vůbec. Rozpětí křídel činí 520 až 600 cm. Má také další prim, a tím je fakt, že se jedná o nejčastěji chovaného zoborožce v zoologických zahradách, v jejichž expozicích se pravidelně objevoval již v minulém století. Snadným rozlišovacím znakem od předchozího druhu je sytě rudá kůže okolo očí a na hrdle (u mláďat žlutavá nebo šedavá) a velikost hřebenu na zobáku, který je u zoborožce kaferského minimální. U samce je pak více vyvinut než u samice. Dalším rozlišovacím znakem u pohlaví je modře zbarvená skvrna na holé kůži hrdla samice. Obývá především savany a jiné (řídce stromy porostlé) oblasti. Najdeme jej v oblasti od severní Namibie a Angoly do severního JARu, Burundi a Keni. Žije ve skupinách od pěti do deseti ptáků. Jeho potravou jsou především plazi, žáby, měkkýši, členovci a savci až do velikosti zajíce. Často také vybírá ptačí hnízda. Potravu loví ve skupinách. Jakmile některý jedinec najde kořist, dá ostatním signál nízko položeným zvukem. Potravu často získává vyhrabáváním, především hmyzu z trusu savců. Často krade kořist dravcům. Konkrétně najdeme v jeho jídelníčku nejčastěji hady, ještěry, chameleony, želvy (i vodní), mangusty, veverkovité hlodavce, mladé zajíce, mláďata snovačů rudozobých (Quelea quelea), žáby, mloky a z bezobratlých pak nejčastěji termity, brouky z čeledi vrubounovitých (Scarabaeidea), kobylky a sarančata, mršiny, a občas také rostlinnou potravu. Je to monogamní druh, který však využívá výhod kooperativního hnízdění. Stejně jako jiné druhy srostloprstých tak využívá mláďat z předešlého hnízdění jako hnízdní pomáhače. Jako pomáhači však mohou fungovat také nezadaní samci. Skupina se tak může skládat z dominantního páru a až devíti ptáků. Hnízdo je nejčastěji ve stromových dutinách ve výšce 2 až 9 metrů. Dutinu vystýlají suchými listy. Hnízdí ale také ve skalních dutinách nebo norách. Stejné místo je pak pro hnízdění využíváno po několik hnízdních sezón. Samotné hnízdění pak začíná s příchodem období dešťů od srpna do ledna, ale hnízdní aktivita vrcholí především v říjnu a v listopadu. Snáší jedno až dvě, zřídka až tři vejce v rozmezí 3 až 14 dnů, na kterých sedí pouze samice po dobu 37 až 43 dnů. Samice opouští hnízdo na krátkou chvíli pouze třikrát až čtyřikrát denně, krmena je totiž, jako u jiných zoborožců, samcem a pomáhači. Mláďata se líhnou postupně. Poslední vylíhnuté mládě tak často umírá ve věku jednoho týdne (vzácně 3 až 4 týdnů) z důvodu potravní konkurence staršího mláděte. Samice mládě přestává zahřívat ve věku čtyři týdny, kdy mládě tráví většinu času na hnízdě samo. Vzletnosti pak dosahuje zhruba ve stáří 86 dní. S rodiči pak zůstává několik let, nebo přinejmenším do dospělosti, což však bývá také až ve věku 3 a 4 let. V lidské péči se obvykle dožívá 30 let, známy jsou však případy až 65letých ptáků. Jak již bylo řečeno, v zoologických zahradách je to nejčastěji chovaný druh zoborožce. V současné době jej tak najdeme v Zoo Dvůr Králové, Lešná, Olomouc, Ostrava, Plzeň a Praha. V těchto zoologických zahradách je i odchováván, ať už uměle či přirozeně. Zde je uvidíme nejčastěji ve volných výbězích s africkými kopytníky, kde výborně dotvářejí biotopovou expozici. V tomto případě pak samozřejmě musí mít zastřižená či kupírovaná křídla. Protože však dobře šplhají, musí být dobře zajištěn i plot. Na zimu samozřejmě musí být umístěni v ubikaci vytápěné na 18 až 20 °C. Krmí se ovocem, zeleninou, rýžovou míchanicí, tvarohem, vařenými vejci, mletým masem. Na doplnění můžeme podat vařenou mrkev, kompoty a celozrnné pečivo. Nejdůležitější složkou je však živočišná potrava, a zde se nám také meze nekladou. Podáváme myši, potkany, kuřata, ryby, nejrůznější bezobratlé, vařené hovězí a kuřecí maso. Chovatelské zkušenosti mohu uvést například z ostravské zoo. Zde zoborožci hnízdili v dutém kmeni, který byl položen přímo na zemi. Při hnízdění byli ptáci krmeni myšími holaty, stáhnutými nasekanými myšmi i celými myšmi. Jedenkrát týdně byl mláděti v myši podáván Supervit D. Ve věku 14 dnů dokázalo pozřít celou malou myš. Od 54. dne stáří bylo krmeno také zophobasy, vařenou rýží, vařeným hovězím masem, vařenými vejci. Naproti tomu u soukromých chovatelů tento druh nenajdeme.

Použitá literatura: Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc. et kol., Soustava a české názvosloví ptáků světa, 2003
Ivo Firla, První odchov zoborožce kaferského (Bucorvus leadbeateri) v Zoo Ostrava, Zoo Ostrava – Výroční zpráva 2007
Kenneth Newman, Newman's birds of southern africa, 2002
www.wikipedia.org
www.animaldiversity.ummz.umich.edu