Parukář
(německy Perückentaube, anglicky Jacobin)
Původ
Původní formu nepsaného krále mezi strukturovými holuby dovezli z Indie, podobně jako některá další plemena okrasných holubů holandští a angličtí mořeplavci v 16. století, přesněji kolem roku 1550. Po příjezdu do Evropy se líbivé plemeno velmi rychle rozšířilo do její západní (Španělsko) a střední části (např. Holandsko) a ponejvíce do Anglie, kde došlo k největšímu zdokonalení plemen. V ostrovní zemi se parukáři voliérově chovali ve velkých počtech, mimochodem i na dvoře královny Viktorie, a během let zde dosáhli prakticky dnešní podoby. Od 19. století se chovali špičkoví parukáři i v Německu a od druhé světové války v USA. Předci parukářů se však dostali i do několika dalších evropských zemí, kde získali jinou podobu, většinou charakteristickou menší paruku, která nepřekrývala oči a zobák. Ve Španělsku tak vznikli starošpanělský a dvojvrkočatý parukář, na Kypru, v Řecku a na Krétě řecký parukář, v severnější části Evropy pak limburský límcový holub, staroholandský kapucín a konečně i dánský parukář. Velmi blízkým příbuzným plemenem byl rejdič - kapucín (Kapuzinertümmler), který ale z Evropy úplně vymizel.
Rozkvět chovu parukářů na našem území
20. století znamenalo rozkvět chovu parukářů i na našem území. Začátkem století vlastnil kvalitní chov, založený na špičkových německých holubech slovenský kolega František Fekt. Po druhé světové válce následovala éra českého specialisty Josefa Salamánka z Čelákovic. Základ velmi úspěšného chovu položili importovaní holubi z USA, které ve větším počtu dovážel z této země jeden Salamánkův rodák. Našeho významného chovatele a uznávaného posuzovatele nejvíce zaujala kresba chryzantémy, charakteristická bíle „prokvetlou“ parukou při plnobarevném opeření. Od minulého roku byl v rámci Klubu chovatelů strukturových plemen se sídlem v Brně, který u nás sdružuje chovatele parukářů, založen Memoriál Josefa Salamánka právě na parukáře v této vzácné kresbě. Štafetu v chovu prvotřídních parukářů poté opět převzal slovenský chovatel, pan Štefan Makara. I on vydatně vylepšoval svůj chov americkými jedinci a byl v 70. a 80. letech skutečným znalcem v chovu plemene. Je velká škoda, že mu byl celý chov odcizen, přesto vychoval na Slovensku řadu svých nástupců. To však pro nás znamenalo, že jsme se v roce 1993, po rozdělení republiky, dostali do velmi svízelné situace - většina a především nejlepší chovy byly na Slovensku. Přesto se i na základě různých výzev ze strany klubu začala vytvářet početnější skupinka nových majitelů parukářů i v České republice a v současné době snad počet parukářů překonal i kudrnáče.
Typ
Přestože je postava parukáře střední velikosti, získáváme z plemene spíše dojem vysokého, většího holuba. Tento jev zapříčiňuje vzpřímeně držená postava, dlouhý krk a především mohutná pernatá ozdoba - paruka. Ideální představitel plemene co se týče typu i struktury je zachycen na perokresbě v stávajícím českém vzorníku plemen holubů.
Výrazně kolmějši stavěná postava je sice úzká, musí však působit hrdým, elegantním až vznešených dojmem. Úzká prsní oblast je vysoce nesená, přičemž v horní části při navázání na krční partii (těsně pod parukou) dochází k jejímu prudkému vykrojení. To je důležité nejen z hlediska zdůraznění pernaté ozdoby a prsní části, ale také podmínkou pro správné utvoření důležité mírně prohnuté a pokud možno co nejdelší krční oblasti. Postava je dále charakteristická kratší zadní partií, kde dominuje úzký nepříliš dlouhý ocas, který se na konci může jemně dotýkat země. Křídla nesená na ocase, utvářená z poměrně širokých per jsou relativně dlouhá - dosahují téměř ke konci ocasu.
Vztyčený postoj je vytvářen krátkými nohami, které jsou navíc ještě z velké části zakryté delším odstávajícím opeřením, vyrůstajícím v oblasti nohou (tzv. supí pera), břicha a podbřišku. Hlava menší velikosti vykazuje pěkně zaoblené čelo. Vzorník povoluje jen perlově zbarvené oči a jemné, narůžovělé obočnice. Často se vyskytující vadou je různookost či tržené oči. I když při pohledu na parukáře nejsou oči vidět, nikdy by těmito vadami postižený jedinec neměl získat vysoké ocenění. Zobák je střední, světle zbarvený, kromě černých a modrých mnichů, kde je povolen tmavý spodní zobák. Mezi vady v oblasti typu řadíme: nesprávné držení těla, dlouhou zadní partii, krátký krk, hrubou nemotornou postavu a dlouhé nohy.
Struktura
Parukář je v holubářském hobby světoznámý po mnoho staletí zdokonalovanou, impozantní strukturovou ozdobou, kterou nazýváme parukou. Ta je tvořena mimořádně tenkým, ale přitom dlouhým, rovným a pevným opeřením, které vyrůstá z jednoho bodu z oboustranných kruhových růžic (na boku krku) všemi směry a úplně schovává jak krk tak i hlavu a zobák. V horní části vytváří tato hustě rostoucí pera tzv. klobouk, v zadní části hřívu a v přední řetěz. Snahou chovatelů je vyšlechtit velkou, širokou, kompaktní paruku bez mezer, u které dochází k plynulému spojení per rostoucích z obou stran, aniž by se křížily. Zatímco klobouk a hříva jsou dokonale uzavřeny, dochází v rovněž uzavřené přední části - řetězu v úrovni hlavy k rozestoupení těchto per, čímž vzniká tzv. výseč. Její zásadní význam spočívá v tom, že holub i při uzavřené paruce touto výsečí vidí, nežije tedy „ve tmě“ a dochází tak ke ztrátě v minulosti příliš plachého temperamentu holuba. Vady ve struktuře opeření: šavlovité letky, krátká, vlnitá, zkadeřená, měkká nebo řídce rostoucí pera v paruce, dělená růžice, špičatá, úzká nebo otevřená paruka (kromě povolené výseče v úrovni hlavy v řetězu).
Barevné a kresebné rázy
Pro parukáře je typická mniší kresba, při které jinak plnobarevný holub vykazuje bílou hlavu, 6-8 krajních letech a ocas. Zatímco u ocasu a letek je rozlišení mezi barevným a bílým opeřením zřejmé, na hlavě tato hraniční linie prochází od zobáku středem oka dozadu na zátylek. Mniší kresba je zachována i u pokud možno rovnoměrné tygří kresby. Často se vyskytuje, obzvláště u tygrů prodloužená mniší kresba, jak ji známe např. u staroholandských kapucínů, u které je bílá i oblast břicha a nohou. U plemene máme také dvě vzácné speciální kresby. Vedle výše zmíněné chryzantémy uznáváme také kresbu tzv. trikolory, charakteristické trojbarevnou parukou. Barevný repertoár sestává z těchto rázů: bílého, černého, modrého, žlutého, červeného, červeněplavého, žlutěplavého, hněděplavého a stříbřitého. Např. v Rakousku se chovají i izabely, z USA přišly nové barevně kresebné rázy andalusian, almond, indigo a jiné. Obecně lze konstatovat, že u plnobarevných rázů, všude, kde je to možné uznáváme jak pruhovanou a kapratou, tak i bezpruhou kresbu. V současnosti se všude ve světě setkáváme s tvarovou nejednotností mezi jednotlivými barevnými rázy parukářů, což plemeni neprospívá a je nutností fenotyp v budoucnu sjednotit.
Péče a chov
Chov parukářů je podobně jako u jiných, do dokonalosti prošlechtěných plemen nesnadnou záležitostí, ale při splnění několika specifických podmínek se dá velmi usnadnit. Plemeno lze doporučit chovat jen voliérově, v nepřeplněném komorovém holubníku a výhradně samotné, obzvláště vitálně založená plemena holubů parukáře velmi stresují. Holubník vybavíme širokými sedátky, kde holubi získají potřebný klid a jistotu, budníky vybudujeme jednoduché, ale účelné. Část budníku, kde jsou umístěna hnízda zakryjeme tak, aby hnízdící páry nebyly rušeny.
Každý chovatel ve svém chovu naráží na neoplodněnost vajec, a to především u mladých párů. Proto doporučuji před chovnou sezonou zastřihnout všem chovným jedincům pera v přední části paruky - řetězu a tzv. supí pera na nohou. U opeření kolem kloaky nelze doporučit zastřižení, volíme spíše vytrhávání, které později kontrolujeme a v případě potřeby znovu zopakujeme. Je nasnadě, že zastřižená pera budou obnovena až po pelichání, které však u parukářů probíhá déle než u většiny plemen. Ideální paruku získává většina jedinců až v lednu a únoru, na ostatní výstavy jsme tedy nuceni vybírat holuby spíše z hlediska jejich pokročilosti přepeření, než kvality. I tak se ale návštěvníkům výstav naskytne pohled na nevšední, velmi zajímavé plemeno strukturových holubů a lze si jen přát, aby se na našich výstavách a chovech objevovali parukáři co nejčastěji.
