Canicross a spol. – díl 17.

Dostal jsem milý dopis od jednoho čtenáře, který mi napsal, že ho seriál o canicrossu velmi zaujal, a že – ač nesportovní typ – začal dokonce podle něj trénovat. V závěru dopisu píše: „Mám starého psa, ale běh se mnou ho velmi baví. Jen se trochu obávám, abych mu tréninkem neublížil …“ Ač mne v dopise pan P. B. k odpovědi nevybízí, pokusím se nad tímto problémem trochu zamyslit. Především nevím, jak je pes přesně starý a jakého je plemene. Velikost (a hmotnost) psa hraje totiž v „příchodu“ stáří velmi důležitou roli … (Na velikosti prostě někdy záleží …)

Staří psi a canicross

„Staří psi jsou podobně příjemní jako staré boty. Možná už trochu ztratili tvar, jsou drobátko ošoupaní, ale sednou vám báječně.“
Bonnie Wilcox

„Stárnout je otrava, ale je to jediný způsob, jak se dožít vysokého věku,“ poznamenal kdysi sarkasticky George Bernard Shaw. Psí život ubíhá oproti lidskému raketovou rychlostí (i když i my sami žehráme na to, jak nám léta běží). Obří plemena prakticky začínají stárnout, jakmile dosáhnou dospělosti (např. irští vlkodavové, německé dogy apod.). Jejich průměrná délka života je „deprimujícně“ krátká … U velkých plemen považujeme za seniory šestileté (někdy až osmileté) psy, střední plemena vstupují do seniorského věku v osmi až devíti letech a některá malá plemena vstupují do „důchodového věku“ až v devíti či jedenácti letech. (Dosud nejstarším psem – hodnověrně doloženým – – byl australský honácký pes Bluey, který se dožil svých devětadvacátých narozenin. „Australáci“ jsou plemenem proslulým svou dlouhověkostí, ovšem věkový rekord, kterého se dožil Bluey, nemá obdoby ani konkurenci!)
Dobře (celoživotně) trénovaní psi (a pochopitelně s optimální a vyváženou stravou), pokud mají to štěstí, že se jim vyhýbají choroby (či zranění), mohou i ve vyšším věku podávat obdivuhodné vytrvalostní výkony. Asi nikdy nezapomenu na spřežení sibiřských huskyů Václava Němce, které bylo složeno ze psích „babiček a dědečků“, a přitom suverénně zvládalo nejtěžší longový (na dlouhé tratě) etapový závod v Česku – Šediváčkův long. Několik psů, i fen bylo starších jedenácti let! Klobouk dolů!

Neduhy stáří

Stárnoucím psům pochopitelně slábnou smysly. Nejčastěji (a nejdříve) se to projeví na zraku a sluchu. (Hluchota omezuje psa relativně méně nežli slepota.) Oba handicapy se ovšem projevují na změnách chování: objevuje se lekavost a někdy i určitá bázlivost. Hluší psi spí také mnohem hlubším spánkem, tudíž z leknutí mohou chňapnout, když na ně neopatrně sáhneme. (Ostatně již Geoffrey Chaucer kdysi řekl: „Neradno spícího psa buditi.“)
Ze smyslů psům patrně dobře slouží po celý jejich život – čich (zda věkem poněkud slábne, je těžké posoudit), čímž jim významně ulehčuje zrakový a sluchový handicap.
S rostoucím věkem mají psi pochopitelně větší či menší problémy s pohybovým aparátem: opotřebované klouby, artritida, některá plemena mají potíže s páteří a ploténkami (jezevčíci, baseti atd.). Pohybově handicapovaní psi se instinktivně vyhýbají kluzkým povrchům (linoleu, dlaždicím, hladkému betonu atd.) a obvykle jim dělají – z logických důvodů – problémy i schody.
Řada starých psů má problémy se srdeční činností, někteří mají problémy s ledvinami, další s močovými cestami. Na rozdíl od lidských důchodců však staří psi na zdraví nereptají …
Vedle slábnoucích smyslů, chátrajícího těla a úbytku fyzických sil a aktivity, psí senioři trpí stárnutím mysli. Jejich reakce se zpomalují, reagování na povely mají zpoždění a povely se (zpravidla) musí častěji opakovat. Buďte trpěliví a nekřičte: nebuďte hrubí na psí dědečky a babičky, kteří s vámi prožili život a přinášeli vám spoustu lásky a radosti. Kdo se domnívá, že bude ušetřen negativních projevů stáří svých psů, pokud ovšem bude mít to štěstí, že se dožijí požehnaného věku, je naivní a pošetilý. Takže opakuji: buďme trpěliví. Ostatně staří psi jsou obrazem naší budoucnosti …
A nezapomeňme, že i starý pes potřebuje zábavu, společnost, radost a nové podněty … To jsou faktory, které stárnutí mysli zpomalují a které dokáží běhu času s úspěchem (a částečně) vzdorovat.

Dieta pro seniory

V této podkapitolce se nebudeme zabývat krmivem – dobré firmy mají ve své nabídce speciální krmiva pro stárnoucí psy. Pokusíme se však poradit, jakými komponenty zpomalit běh času.
Stárnutí lidí i psů (a pochopitelně i dalších živočichů) vyvolává změny v mozku, které mají vliv na změny chování, na schopnosti paměti i učení. „Viníkem“ jsou mitochondrie, které umožňují přeměnu živin v energii. Věkem činnost mitochondrií klesá, čímž se spustí volné radiály, okysličující složky nezbytné pro normální funkci buněk. Hrozí degenerace tkáně, v mozku se ukládají bílkoviny (anuloidy). (Odumřelé a odumírající nervové buňky jsou příznakem nástupu Alzheimerovy choroby, jíž nejsou ušetřeni ani psi.)
Preventivně bojovat proti tomuto jevu můžeme antioxidanty. Významnými antioxidanty jsou např. vitaminy C, E; karotenoidy (obsahují více jak 600 antioxidantů), minerály – např. selen a mastné kyseliny (např. karnitin, EPA, DHA atd.).
Z uvedených faktů vyplývá, že bychom stravu psů měli významně obohatit zeleninou a ovocem. Betakaroten je obsažen v mrkvi, dýních, v rajčatech, kadeřavé kapustě, v broskvích, meruňkách … „Céčko“ sice nejvíce obsahují citrusové plody, které většinou psi „nemusejí“. Takže může pomoci paprika, brokolice, jahody, jablka, brambory atd. Vitamin E je obsažen v pšeničných klíčcích, v listové zelenině, v rybím tuku a rostlinném oleji a obsahují ho i ořechy. Selen obsahují ryby, vejce, drůbež atd.
Pokud misky našich psů obohatíme o antioxidanty, můžeme mít dobrý pocit, že jsme něco udělali pro jejich zdraví a že prodlužujeme jejich aktivní život.
Rovněž proti problémům s klouby bychom měli bojovat celoživotně preventivně: je dobré používat kloubní přípravky (na našem trhu je jich dost a dost), do stravy je vhodné zařazovat stravu s kolagenem - dobrou službu nám (a především našim psům) udělají dobře povařené vepřové kůže, vepřové nožky atd. Prostě, jak by řekl můj nebožtík dědeček: „Sulc je lék!“

Nenechme je zahálet, ale …

Navzdory neduhům stáří, navzdory tomu, že starý pes potřebuje mnohem více spát, lebedit si a odpočívat, nežli v čacké době svého bujarého mládí, milují psí důchodci naši společnost a společné aktivity. I starý pes, nemá-li duševně chátrat, potřebuje zábavné podněty. Mozek, nemá-li atrofovat, potřebuje cvičit stejně jako svaly. Ovšem – rozumně, citlivě a s rozvahou. Je jen a jen na nás, abychom svého čtyřnohého přítele neúměrně nepřetěžovali.
Pro starého psa nebude, podle mého názoru, vhodný ani bikejöring ani koloběžka (scoottering). Obě dvě sportovní disciplíny by byly pro psa příliš fyzicky náročné, neboť vyžadují nejen vyšší rychlost, ale i silový tah. Proti canicrossu (ve formě joggingu) však není nutno nic namítat, pokud ovšem psa baví a příliš neunavuje. Na závodnické ambice zapomeňte. Délku tréninku přizpůsobte svému stárnoucímu psu; samozřejmě i tempo volte volné. Pohodový vytrvalostní klus – pěknou krajinou! Co si přát víc?! I výškový profil trati by měl být lehký, rovinatý bez větších výškových rozdílů. Běhejte pouze za chladnějšího počasí na pružném podkladu (lesní a polní cesty); důsledně se vyhýbejte asfaltovým nebo betonovým cestám (jsou nešetrné ke starým kloubům). A samozřejmě: důsledně dodržujte pitný režim!

Pozor na „antisimulanty“

Psi jsou individuality a mají velmi rozdílné rysy povah a charaktery. Každý z nich je nefalšovaný originál. Najdeme mezi nimi choleriky, hysteriky, flegmatiky, sangviniky … Poznal jsem psy, kteří jsou na sebe velmi opatrní, a než aby se „ztrhali“, raději bolestínsky „zasimulují“ indispozici. Mezi psy však existuje i pravý opak: existují jedinci, kteří by se pro svého pána rozdali. Mají ctižádost, vůli a především nezměrné nadšení a lásku ke svému pánu. (Často mezi nimi najdeme tzv. „psy jednoho pána“.) Můj aljašský malamut Fram dokáže skrýt jakoukoliv slabost, únavu, indispozici – jen aby nepokazil zábavu, jen aby nepokazil radost … Od štěněčího věku to byl „závislák“ na mé osobě (což není pro severské tažné psy – i z historického vývoje jejich plemen – zrovna typické). Je proto jen a jen na pánovi, aby svého psa dokonale znal, chápal, dokázal jej empaticky vnímat. A aby jej nepřetěžoval (!) zvláště v době, kdy jeho kamarád vstoupí do seniorského věku.

Přílišná submisivita

Nedávno jsem také dostal e-mail, v němž si mně pisatel stěžoval na přílišnou submisivitu jeho mladé fenečky (borderky). Fenka výborně běhá a tahá, ale když je předbíhána nějakým psem, zalehne, schoulí se a nehne se z místa, dokud pes nepřeběhne. Co prý s tím?
Zase jsme u dobré socializace. Nechte fenku hrát si s perfektně socializovanými psy (jemnějšího charakteru). Žádné divočení s „hrubiány“. Sám páneček by měl (respektive musí) posilovat sebevědomí svého psíka. Tedy: žádné úchopy shora, komunikovat raději z podřepu, laskat krajinu kolem hrudi. Minimum peskování, hodně povzbuzování a pochval.

„Len pomaly …“

Ale zpět k našemu dnešnímu hlavnímu tématu. (Snad mi zpěvák Peter Nagy promine, pokud jsem se dopustil pravopisné chyby ze slovenského textu refrénu jeho písně, kterého jsem použil jako mezititulek …)
Můj život již obohatilo (za těch padesát let) mnoho skvělých a úžasných psů. Posledních deset a půl roku mám to štěstí a čest, že sdílím život s černobílým malamutem Framem. Výjimečný, báječný pes. Senior, který – když zahlédne, že chystám postroj, může se – navzdory svým letům – zbláznit radostí. Ctižádostivý bojovník, který by na trati položil duši. Ale také láskyplný sparingpartner, který vždy odhodil svou touhu vyhrát a přizpůsobil se – i ve svých nejlepších letech – mým (docela omezeným) běžeckým možnostem. Pes, který vždy při mém (občasném) pádu okamžitě přerušil tah a obrátil se, aby zjistil, zda jsem v pořádku (věřte, že to není běžné; psi obyčejně vláčí svého pána v nesnázích ještě pár metrů dál, než si uvědomí, že něco „nehraje“).
Běháme s Framem stále a pořád nás to baví – i když klušeme jak výletníci: kocháme se pohledem na krajinu a je nám spolu dobře. „Len pomaly …“ Pánbů zaplať, že ještě běháme…

Post skriptum

Zamysleme se nad slovy Henryho Warda Beechera: „Pes byl stvořen speciálně pro děti. Je to bůh dovádění!“