Peruánský deník I.

(Pokračování z Fauny č. 16/2010). Kolpa Blanquillio. Středa 24. 10. 2007. Ráno vstáváme ve čtyři hodiny. Rychle se oblékáme, nastupujeme do lodi (z tolika hodin strávených na lodi už mám rozkomíhaný svět) a plujeme k místu, kam se z dalekého okolí slétají papoušci a baští jíl z obnažených břehů vyschlého koryta řeky. Tato jejich každodenní činnost slouží k neutralizaci některých, jinak nepoživatelných plodů džungle.

V lodi si nazouváme holínky a vstupujeme do ranní mlhy. Po dvaceti minutách ostré chůze vystoupáme na úplně novou, luxusní pozorovatelnu. Vyzouváme se z bot a usedáme do otáčivých křesel. Pozorovatelna je vybavena dokonce i splachovacím záchodem.

Amazoňani, arové a amazonci

Netrvá to ani deset minut a už na kolpu usedají první papoušci – amazoňani žlutohlaví. V zákulisí pralesa se připravují další účastníci představení a podle ohromného křiku je jich opravdu hodně. Nemohu si odpustit, ale připomíná mi to Hitchcockův horor Ptáci. Jako první se osmělí hejno amazonků modrohlavých, kteří jsou za chvíli donuceni uvolnit místo statným amazoňanům pomoučeným. A to už se pomalu na nízkých větvích shromažďují jedni z nejkrásnějších obyvatelů pralesa – arové zelenokřídlí. Ti jsou nejopatrnější, stále se ohlížejí nedůvěřivě kolem sebe. A jako zlatý hřeb představení přilétají ještě amazonci zlatolící. Snídáme a užíváme si krásné ráno. Pozorování nám však náhle ukončil přílet bílé volavky. Všichni papoušci se do jednoho zvednou a jsou pryč. Vzápětí začíná pršet, takže máme definitivně po pozorování. Balíme se a opouštíme pozorovatelnu. K lodi již docházíme za silného tropického deště.

Tankujeme v Boca Manu

V táboře si již jen balíme věci a plujeme dál. Zastavujeme opět v Boca Manu, kde tankujeme loď. Jako čerpací stanice tady funguje hromada sudů na břehu a dlouhá hadice. Ústy nasaje lodník ze sudu do hadice pohonnou směs a pak rychle zastrčí hadici do nádrže lodi a ta se samospádem naplní. Po natankování zbytek nafty z hadice vytéká do vody. Trpím, ale je fakt, že jinak si tady přírodu až úzkostlivě chrání.

Návrat do civilizace

Pomalu se vracíme zpět do civilizace. Ještě nás ale čeká pár zajímavých zážitků. Cestou máme slíbenou zastávku ještě v jedné indiánské vesničce. Bohužel se loď nemůže dostat až k přístavišti, jsme příliš těžcí a drhneme o dno řeky. Rivelino pár členů naší skupiny pohotově převáží na kánoi, na nás se ale nedostane, protože už v kánoi není místo. Ládík vymýšlí jinou přístupovou cestu. Já ho následuji, ale najednou se začnu propadat do bahna. Jsem v tom po kolena a všichni se báječně baví. Mně do smíchu moc není, protože si uvědomuji, že bez pomoci našeho lodníka Mária bych nebyla schopna se z bahna vyhrabat. Díky, Mário, ale ty parodie, při kterých ti jiskřila očička, když jsi pantomimicky předváděl, jak jsem sebou mrskala v blátě, to sis teda vážně mohl odpustit. Návrat těch šťastlivců, kteří se do vesničky dostali, už s poťouchlou radostí sledujeme z bezpečí lodi. Je to krkolomný sestup, ale zvládli to všichni. Plujeme ještě asi hodinu a půl proti proudu řeky Rio Madre de Dios. Nocleh máme zajištěn v ekolodgii Yanayaco, kde nás vítá ochočený tapír Pancho. Já jsem rozjařená z přízně tapíra tak moc, že si radostí poskakuji po dřevěné podlaze, která vede do naší chatky dva metry nad zemí. Ne dlouho. Najednou mi pod nohou praskne jedno prkno a noha se mi celá propadne do vzniklé díry. Až na pár krásně vybarvených modřin a následné kocoviny, způsobené léčením vzniklého šoku, se mi nic nestalo. Nedovedu si představit zlomeninu tady na konci světa, když jediným dopravním prostředkem je loď a ta navíc může plout pouze ve dne. Brrr.