Maroko očima zoologa – 5. část
Na pobřeží u rybářské vesničky Legzira se rozprostírá nádherná dlouhá pláž se dvěma majestátnými kamennými oblouky odhadem čtyřicet metrů vysokými. Toto místo je zřejmě turisticky známé, neboť se zde koupalo hodně lidí a těsně nad pláží stálo několik karavanů, což bylo na duben a místní poměry neobvyklé. Taky zde začínala výstavba dvou velikých hotelů, takže si raději nezkoušíme domyslet, jak bude místo vypadat za několik let. Na dva členy osazenstva se usmálo do hodiny štěstí a každý našel pár vysněných střevlíků. Jejich přítomnost prozrazovala také spousta šneků a vyžraných ulit pod vegetací. Až do soumraku nemáme s otcem štěstí. Jdeme proto k autu na večeři obohacenou výbornými marockými olivami a českým pivem a z rozkládacích židlí volíme metodu odchytu „chyť, co poleze okolo“. Tato metoda se nám také několikrát osvědčila. Střevlíci se zde nejčastěji najdou tak, že chodíte mezi vegetací, a je jen na náhodě, že zrovna narazíte na lezoucího nebo žeroucího brouka. Spánek je neklidný a nemůžeme se dočkat rána, protože každý už nějaký ten kousek má a my dva, kteří se na ně specializujeme, stále nic. Probudili jsme se brzy do krásného dne. Ihned po šálku místního výborného čaje se mi podařilo na cestě nedaleko auta najít svého prvního Catophliuse. Žral šneka a z ulity mu trčely pouze zadní poloviny krovek a zadní nohy. Zážitek to byl nevšední a povzbuzeni jsme se vydali dál na průzkum terénu. Za celý den se nám podařilo těchto nádherných brouků najít ještě několik. Navíc se nám podařilo objevit dalšího z několika marockých druhů velkých krasců rodu Julodis. Tento veliký brouk má kapkovité tělo, často kovový lesk a krovky zdobené sametovým tomentem od bílé po žlutou barvu. V době rozmnožování mohou samci některých druhů nalétávat na samice sedící na keřích a jiné vegetaci. Můžeme pak spatřit stromek docela obalený těmito nádhernými brouky, podobně jako zde. Při bližším ohledání terénu upoutali naši pozornost velcí plazi slunící se na vyvýšených místech. Při přiblížení začali nervózně kmitat hlavou a při větším vyrušení hlasitě prchali do svých skrýší ve skalních štěrbinách. Jednalo se o zde docela běžné agamy Bibronovy (Agama impalearis). S tímto druhem agamy jsme se setkávali na jihu země v nejrůznějších typech krajiny. Buď zde, v klidné kamenité polopoušti nebo okolo políček a na okrajích vesnic, kde byla zvířata zřejmě zvyklá na přítomnost lidí a dobytka a bylo možné se k nim více přiblížit. Podařilo se nám zde a na několika dalších lokalitách chytit dospělá zvířata ve velikosti okolo 30 cm. Vždy náhodou, při lovu brouků, neboť v podvečer zalézají tyto agamy do svých skrýší a zůstávají v nich až do prvních slunečních paprsků. Právě v těchto dobách jsme nalézali podchlazené jedince pod placatými kameny a bylo možné je bez problému fotit a uchopit. V odpoledních hodinách s přibývající teplotou se toto počínání značně ztěžovalo a zvíře se muselo vyplašit a vystopovat jeho úkryt. Ne vždy však šlo vydolovat z jeho těsné skrýše, kde se ještě agama nafoukne podobně jako např. trnorepové, a znemožní tak pronásledovateli vytáhnutí. Pod kamenem jsme objevili také druhého zástupce evropských bojg – užovku kapucínskou (Macroprotodon brevis). Setkali jsme se s ní již ve Španělsku před naloděním na trajekt. Po dvou dnech na tomto zajímavém místě přejíždíme zhruba 80 km jižněji. Tím se blížíme k nejjižnějšímu místu naší expedice.
Pláž Blanche nedaleko města Goulmime, je známé turistické místo s několikakilometrovou nádhernou písčitou pláží. Na své si zde přijdou i vyznavači vodních sportů. Musím se přiznat, že z hlediska entomologického není příliš zajímavá a dlouho jsme váhali, zda vůbec jet tak daleko na jih, ale chceme poznat ještě trochu exotiky a relaxovat den u moře s dobrým přístupem k vodě, před odjezdem do poměrně civilizovaného vnitrozemí. Naše hektická expedice, spojená s dřinou při sběru hmyzu, se rázem mění na poklidnou přímořskou dovolenou na pláži. Sbíráme lastury, písek, a aby se neřeklo, chytáme přímo na pláži se síťkou rychlé svižníky (Cicindela). Podruhé se zde setkáváme s krotkými velbloudy a poprvé zde zažíváme útoky hladových, až centimetr velkých klíšťat. Zní to téměř jako z hororu, ale když se na nás z řídkého porostu po rozpáleném písku řítilo několik obřích klíšťat, byli jsme v rozpacích. Tato klíšťata zřejmě reagují na otřesy půdy a ihned se k takovému místu hrnou. Česká klíšťata, napadající třeba naše psí miláčky, by vedle těch marockých vypadala spíše jako nymfy prvního instaru. Několik jsem jich vzal do lihu pro kolegu parazitologa a ta, co se přiblížila na nebezpečnou vzdálenost, jsme seznámili s octanem ethylnatým.
Po tomto relaxačním dnu nás čekal dlouhý celodenní přejezd až k úpatí vysokého Atlasu. Atlaské pohoří, které je jádrem Maroka, tvoří od severu k jihu Střední Atlas, Vysoký Atlas a Antiatlas. Tato pohoří směřují většinou obloukovitě od jihozápadu na severovýchod a rozdělují zemi ve dvě značně odlišné části. Museli jsme se rozloučit s návštěvou Antiatlasu, protože času není nazbyt. Navštívíme proto lokality, které podle ústního sdělení kolegů nezklamou, a vyhneme se složitému hledání vhodných lokalit a míst k táboření. Jelikož jsme přijížděli k pohoří vysoký Atlas od jihozápadu po jediné komunikaci, stalo se prvním cílem předhůří a sedlo Tizi n' Test, zajímavé kvůli výskytu xylofágního hmyzu, především tesaříků. Po krkolomné cestě, trvající přes dvě hodiny, jsme konečně v sedle. Cesta byla místy dosti úzká a nekonečné serpentiny znemožňovaly předjetí pomalejších autobusů a nákladních aut. Skoro pod vrcholem bylo několik čajoven, které byly doplněny obchůdky se zkamenělinami, minerály a šperky z berberského stříbra. Při pití čaje jsme zjistili, že nabízejí nádherné, asi desetikilové amonity, perfektně zachovalé pozitivy a negativy (otisky) trilobitů a nejrůzněji zbarvené odrůdy křemene. Jen ceny se nám zdají nepřiměřené a obchod necháváme na později. V sedle zjišťujeme, že celá pravá strana svahů je obehnána novým oplocením. O několik kilometrů dále se z informační cedule dovídáme, že přílišná pastva, zemědělství a sběr palivového dřeva by časem zničily naprosto všechny původní porosty. Řídké a nevysoké lesy tvořily významné dřeviny Maroka, jako je dub (Quercus ilex), který se vyskytuje od Číny a Himálaje až do Maroka, kde roste od nadmořských výšek 600 m v Rifu až do 2 700 m ve Velkém Atlasu. Dřevo tohoto dubu je mimořádně tvrdé a je ceněno i v řezbářských živnostech. Jeho fyzická zralost nepřesahuje 300 let. Další dominantní dřevinou hor hlavně v severním Atlasu je berberská túje (Tetraclinis articulata) a téměř nesmíšené cedrové porosty, kde cedr atlaský (Cedrus atlantica) je marockým a alžírským endemitem. Dále se v oboře vyskytuje z živočichů jelen berberský (Cervus elaphus ssp. barbarus) a paovce hřivnatá (Ammotragus lervia). Žádného velkého savce se nám nepodařilo zahlédnout, zato jsme však vyplašili hejno orebic berberských (Alectoris barbara) a nějakou dobu nad námi kroužil místní poddruh orla skalního (Aquila chrysaetos ssp. homeyeri). Noc přečkáváme v podhůří v ovocných zahradách a kolem napajedel a drobných potůčků se pokoušíme v noci nachytat drobné střevlíčky. Ohrazená políčka a sady jsou typické pro podhorské a horské vesničky postavené z nepálených cihel a všeho, co bylo zrovna po ruce, a často se na vlhčích místech u polorozpadlých stavení dají nalézt zajímavé druhy živočichů. Samozřejmě zde nechybí poměrně novodobá mešita a kolem dokola velké ohrady s množstvím dobytka, které má neblahý vliv na okolní krajinu.
