Výstava exotického ptactva v pražské botanické zahradě
Jako taková je ukazatelem stavu chovatelství exotického ptactva u nás, módních trendů a pohledů na tuto disciplínu lidské činnosti. Problémem je, že tahle výstava je stále stejně veliká, je na ní vystaven určitý počet papoušků, určitý počet drobných ptáků a v podstatě si nikdo nepamatuje, co bylo vystaveno minule, ale v podvědomí zůstává jen ta stále stejná velikost. Výstava bohužel rozšířit nejde, prostory k pořádání výstavy jsou i pro budoucnost dány. I tak je potřeba ocenit, že si tenkrát, před osmdesáti léty, někdo té možnosti pořádat tady výstavu vůbec všimnul. Je s podivem, že dodnes jsou tyto prostory pro tuto akci nenahraditelné. V hlavním městě nenajdete prostě nic lepšího a přitom pro pořadatele cenově dostupného. Myslím, že pořadatelé se s touto situací vyrovnávají se ctí. Ta výstava je prostě jiná než výstava v minulém roce a to, co je na ní nového, zřejmě dojde většině návštěvníků až s nějakým odstupem. Že je dobrým průřezem toho, co se u nás chová, tomu však dostála dobře i v letošním roce. Je to o to těžší, že Praha ve skutečnosti žádným centrem chovatelství exotického ptactva není. Mimopražští chovatelé mají v každém případě lepší výchozí podmínky již proto, že mohou vybudovat větší a také modernější chovatelská zařízení, k čemuž potřebujete v první řadě prostor. Ten v Praze jen tak nenajdete. Proto Praha, a s ní i tato výstava, zůstává spíše organizačním centrem. Proto také byl již před osmdesáti léty založen i spolek KPEP, který tuto funkci plní. Některým lidem se může zdát, že spolek nějak stagnuje, že není dost prodchnut novými nápady, a není proto schopen velkého vzrůstu. To je však neustálý, každodenní rozdíl mezi sny a možnostmi jejich naplnění. Vždycky to jde pomaleji, než by si člověk přál. Nedýcháme všichni naprosto stejně, všichni se stejným úsilím, proto i musí někdo dýchat více. Jenom sehnat dostatek výstavních exponátů a vystavovatele stojí pořadatele tolik úsilí, že by potřebovali zatraceně často měnit kyslíkové masky. Čekat se založenýma rukama, až se vám všichni sami přihlásí, nedočkáte se. A nebylo tomu jinak ani v dobách, kdy tahle výstava byla v Čechách v podstatě výstavou jedinou, v dobách, kdy před jejím otevřením čekali již venku zaparkované zájezdové autobusy. Z toho všeho zbyla jen práce na jejím uspořádání. Takže se podívejme, co tady bylo v letošním roce.
Ten průřez celým chovatelstvím se podařilo zachovat. Počet klecí a tím i vystavených ptáků může kupodivu i na tomto omezeném prostoru dosti kolísat. Jde však jen o klece nejmenší, ve kterých jsou ukázkové expozice domestikovaných ptáků, hlavně andulek a barevných kanárů. Ty slouží spíše k propagaci specializovanějších disciplín, kterými chov andulek a barevných kanárů jsou. Takové výstavní kolekce nemohou obsáhnout celou hloubku možností, které takové chovy dávají, ukazují jen na jejich existenci. Napočítal jsem na osmnáct barevných variací andulek a devět u barevných kanárů. I tohle nějak odpovídá situaci. Andulkám fandí v současné době více chovatelů, kteří jsou schopní je šlechtit v soutěžní podobě, než je tomu u barevných kanárů. U expozice výstavních andulek také stojí v pozadí klub jejich chovatelů, který se tak stará o svoji vlastní propagaci. Barevné kanáry vystavují jen jednotlivci sami za sebe. Ostatně kluby chovatelů barevných kanárů existují jen na Moravě, jeden v Brně, druhý pak v Ostravě, o žádném v Čechách nevím. Vypovídá to jen o jediném. Barevní kanáři se stále v Čechách chovají. O kvalitě chovů propagační výstava, kterou tahle v botanické zahradě je, nemůže říkat nic. Chovatelé barevných kanárů se ani na soutěžní výstavy nijak nehrnou, dokonce ani na ty největší, jakou je třeba Exota v Olomouci. Bohužel tedy ani Exota nepředstavuje něco, co by mělo být národním mistrovstvím barevných kanárů. Česká republika je zasvěcena papouškům. I tohle výstava v botanické zahradě ukazuje dost přesně. Papoušci tvoří celou polovinu výstavních exponátů, i když do toho nepočítám ty domestikované, čímž mám na mysli andulky, ale i agapornisy a korely. S nimi pak mají papoušci čistou převahu. Sami papoušci jsou však velmi rozmanitou skupinou, z chovatelského hlediska především proto, že někteří z nich se odchovávají znamenitě, zatímco ti druzí s obtížemi. Potom je tady velikost papoušků, jejich cena, vzácnost a další kritéria, podle kterých si je můžeme dělit. Nakonec třeba i podle kontinentů, z kterých pocházejí. Ať se na tuto polovinu výstavních exponátů dívám z kteréhokoliv pohledu, musím uznat, že i chovatelé papoušků tady najdou něco, na čem jejich oko spočine se zalíbením. Najdou tady klasickou Austrálii i Afriku. Jižní Amerika byla zastoupena jak malými, tak i velkými druhy, Asie hodně zajímavou kolekcí alexandrů a byli k vidění také loriové. Protože všechny druhy papoušků na jednom místě shromáždit nelze, dá se říci, že i u papoušků mohli návštěvníci vidět opět dobrý průměr toho, co se u nás vlastně chová. V posledních letech jsme mohli zaznamenat jistý přesun zájmu chovatelů. Zatímco ještě poměrně nedávno se chovaly převážně australské druhy ploskoocasých papoušků, které také někdy řadíme mezi papoušky střední velikosti, u kterých došlo k jejich postupné domestikaci, zájem zkušených chovatelů se začal přesouvat na druhy méně známé. Jde nyní o druhy, kterým říkáme běžně velké, které pak pochází jak z Austrálie, tak i z Jižní Ameriky. Ukazuje to, mimo jiné, i na stále se zlepšující životní úroveň u nás. Tito papoušci totiž patří k těm nejdražším a můžeme vidět, že si je stále více chovatelů může dovolit. Jsou to především různé druhy velkých arů, amazoňané a kakaduové. I tihle velcí papoušci byli na výstavě k vidění. Kakaduové žlutočečelatí ve dvou formách, bílí, růžoví, arové ararauny, Ara vojenský, amazoňan pomoučený nebo pěkný pár eklektů různobarvých. Z menších, ovšem poměrně vzácných druhů, to byl třeba malý ara červenoramenný a další jihoameričané v dobré kvalitě. Zmiňuji třeba tiriku zeleného, aymaru šedoprsého a citronového. Papoušci z rodu pyrura se u nás v posledních letech chovají často. Tady byli zastoupeni jen jediným druhem, avšak vzácnějším. Byl to pyrura modrobradý. Asijští alexandeři byli představováni, jak již bylo řečeno, dobrou kolekcí. Byly tady vystaveny tyto druhy: Alexander velký, malý indický, malý africký, čínský, šedý, růžový vousatý, smaragdový. Z afričanů, kromě tedy agapornisů a alexanderů, letos jen Papoušek senegalský a žako. Z neofém klasická kolekce, modrohlavé, tyrkysové, ozdobné, bourci a opět vzácná modrokřídlá. Ten výčet není celý, na fotce mám třeba atraktivně vybarveného Papouška patagonského.
Vraťme se však k neofémám. Kdysi hodně atraktivní ptáci vhodní k systematickému šlechtění. Základní druhy jsou dnes domestikovány. Jejich oblíbenost mezi chovateli je však zřejmě již za svým zenitem. Svědčí o tom mimo jiné skutečnost, že v současnosti nevím o žádném specializovaném klubu chovatelů těchto atraktivních papoušků. Přitom ještě v nedávné době u nás působily kluby hned dva. Několikrát po sobě jsme vídávali soutěžní výstavy v Městci Králové, které bývaly silně obsazovány. Dnes již nic takového neexistuje. Svědčí to jen o tom, jak jsou takové akce křehké. Stačí málo, třeba jen jiskra nějaké nevole mezi lidmi, kteří něco takového táhnou, nesou na svých bedrech, a slibně se rozvíjející činnost zanikne ze dne na den. V této souvislosti si dovoluji připomenout, že pražský KPEP zatím odolává všem nepříznivým okolnostem a slaví právě v letošním roce 80 let od svého založení a s ním i tato výstava. Klub chovatelů neofém ovšem není jediným, který u nás podlehl nepříznivým okolnostem. Pamatuji několikeré založení Klubu chovatelů agapornisů nebo ještě nedávno fungoval Klub chovatelů korel na severovýchodní Moravě, jehož hybným elementem byl Drahomír Vajda. Nevím, jestli právě jemu došla energie, anebo se jednoduše nenašel nikdo, kdo by po něm převzal jeho žezlo. Každopádně o činnosti tohoto klubu jaksi není slyšet a není ani uveden v pravidelně vydávaných adresářích KPEP, které vždy uvádějí pro chovatele důležité adresy, od ústředí ČSCH až po slovenský Sväz drobnochovatelov. Možná, že právě tohoto drobného servisu, který pražský KPEP svým kolegům poskytuje, si všimla další generace aktivních nadšenců a rozhodla se toho využít. V Brně se začal opět formovat Klub chovatelů agapornisů, stal se kolektivním členem KPEP a využil tradiční výstavy v botanické zahradě k vlastní propagaci, když na výstavě v botanické zahradě představil pod svojí hlavičkou pěknou kolekci agapornisů fišeri v osmi barevných mutacích. Všichni doufáme, že nově založený klub se bude dále slibně rozvíjet. Hlavně bych mu přál, aby se dopracoval k pravidelně pořádanému mistrovství, nejlépe na stabilním místě, které by přilákalo jak hojnost vystavovatelů, tak i návštěvníků. Klub agapornisů není však jediným klubem, který se stal kolektivním členem KPEP. Za malé pozornosti vznikl Český klub chovatelů korel, jehož předseda sídlí v Benešově a který rovněž představuje vlastní kolekci na této výstavě. Tento klub tady vystavil kolekci pěti různých mutací korel v dobré kvalitě. I jim přejeme do budoucnosti úspěšné rozvíjení jejich činnosti.
Zbývá mně nyní, abych se zmínil i o druhé polovině výstavy, kterou pak tvoří ptáci, které mezi papoušky neřadíme. Na výstavě se objevily dvě nově vyrobené velké voliéry, které umožnily vystavit dva druhy velkých ptáků. Na této výstavě je to sice premiéra, ovšem viděli jsme tyto ptáky již jinde. Jsou to východoafričtí krkavci bělokrcí, kteří jsou více než zajímavými výstavními exponáty. Jejich protějškem byli v druhé velké voliéře zoborožci křiklaví. Zoborožci se stali v posledních několika letech novým trendem našeho chovatelství. Zkušené chovatele lákají tyto velké druhy ptáků především proto, že jsou naprosto jiní než ostatní skupiny běžně chovaných exotů, hlavně pro svůj neobvyklý způsob hnízdění. Nemůžeme však přehlédnout i skutečnost, že průmysl výrobců speciálních krmiv pro ptáky vyvinul i krmiva právě pro zoborožce, takže základní krmení mají jejich chovatelé k dispozici. To další pak mohou jejich chovatelé dobře rozvíjet vlastním důvtipem. Ta jedna voliéra upozorňuje na další trend v našem chovatelství lépe jak co jiného.
Nakonec nám zbývají drobní exotičtí ptáci. Já osobně trpím představou, že chov drobných exotů u nás jaksi skomírá, a proto jsem vždycky mile překvapen, když se mohu podívat na nějakou dobrou kolekci vystavených ptáků. Tady jsem byl opravdu mile překvapen, a to hned ze dvou důvodů. Jednak tradiční kolekce astrildovitých byla stejně obsáhlá jako dříve a potom proto, že se zúčastnili i mimopražští vystavovatelé, kteří vážili cestu do Prahy, což obvyklé v dnešní době není. Je pravda, že vystavené druhy jsou v dnešní době druhy více méně domestikované. Jde především o druhy pocházející především z Austrálie, ale některé jsou mezi chovateli přece jenom vzácné, jako třeba panenky běloprsé, astrildi rudobrví, rudokrcí nebo novější barevné mutace astrildů bělolících. Co u nás opravdu skomírá, jsou africké druhy, dříve dovážené v hojném počtu, jejichž dovozy zhatila panika okolo ptačí chřipky. Z afrických druhů byly k vidění jen amadiny červenohlavé, astrildi vlnkovaní, dva druhy zvonohlíků a jeden louskáček červenoprsý.
Přilehlou kopuli velkého skleníku zdobily dvě velké voliéry, tradičně profesionálně zahradnicky upravené. Vždy jsou použity pouze rostliny, které pocházejí z krajů, odkud jsou i vystavení ptáci. Tentokrát to byla Jižní Amerika, přičemž jedna kolekce výzdoby představovala spíše typ pouštní, s kaktusy, druhá poněkud vlhčí krajiny. V jedné byli kardinálové zelení a šedí i s jejich odchovem, ve druhé pak jen málokdy vídaní kardinálové malí, holoubci naholící a hýlové mexičtí. Takovou výzdobu nesestavíte ze dne na den, i když jste třeba zahradníkem, na to musíte myslet po celý rok. To musí dělat člověk, který za svůj spolek dýchá. Když se pak dívám na výsledek, říkám si: buď hrdý na to, že můžeš být ve společnosti takových lidí. To nejsou žádné propagandistické řečičky, žádné falešné veršíky psané za peníze, to je dílo prostě a nenápadně odevzdané všem. Taky se tam půjdu ještě několikrát podívat.
