Měkkožraví chovanci našich voliér Zoborožci 2
Už samotné jméno Toko je však dle současného českého názvosloví z roku 2003 nepřípustné. Druhy rodu Tockus zde najdeme pod klasickým jménem zoborožec. Osobně tento krok zpět nechápu. Autoři neustále připomínají, že by ideálním stavem bylo, aby každý rod měl v češtině své vlastní jméno. Nechápu tedy situaci proč rušit zažitý a všeobecně používaný název rodu a měnit jej na obecný, víceméně nic neříkající, název. Ale konec „rozčílování“ nad názvoslovím, pojďme se podívat detailněji na zmíněný druh.
Toko rudozobý (Tockus erythrorhynchus)
Byl popsán Temminckem v roce 1823.
Jedná se o relativně malý druh zoborožce (jako u ostatních druhů rodu Tockus), vyskytující se v savaně a lesnatých oblastech subsaharské Afriky s výjimkou západní a střední části této oblasti. Je jedním z typických ptačích obyvatelů tohoto typu krajiny, a také jedním z nejběžněji pozorovaných zoborožců. V přírodě je loven především dravci, a to nejčastěji orlem nejmenším (Aquila pennatus), orlem stepním (Aquila rapax), orlem Wahlberovým (Aquila wahlbergi), jestřábem gabarem (Melierax gabar) a rarohem jižním (Falco biarmicus).
Obecně se uvádí, že vytváří 4 až 5 poddruhů. Jsou jimi T. e. erythrorhynchus, T. e. kempi, T. e. ruahae, T. e. rufirostris a T. e. damarensis. Někdy jsou však tyto poddruhy rozdělovány jako samostatné druhy.
Popisovat jeho zbarvení je dle mého názoru zbytečné, vše vyplývá z fotografií. Pohlaví jsou zbarvena podobně, avšak rozlišit samici od samce je velice jednoduché. Samice je jednak celkově proporčně menší, má menší hlavu a především kratší zobák. Nejpatrnější znak je však také na zobáku. Samec má na spodní čelisti od kořene po zhruba polovinu zobáku černou skvrnu. Dá se také snadno rozlišit v době, kdy samce něco „vzruší“ či vyruší. Tehdy se mu do ruda zbarví holá kůže okolo očí a dvě holé skvrny po stranách krku.
Dlouhý je přibližně 42 cm a váží 0,15 až 0,22 kg. Rozpětí křídel činí 57 cm. Své rodové jméno dostali podle zvuku, který vydávají v toku, a který je často prezentován jako zrychlující se volání tok-tok-tok-toktoktok, které je často slyšet v dokumentárních pořadech z Afriky.
Hnízdění v domovině probíhá od října do ledna. Samice do zazděné dutiny snáší 3 až 6 bílých vajec, které samozřejmě inkubuje jen ona. Sedí na nich od prvního sneseného vejce po dobu 23 až 25 dní. Dutina je zazdívána oběma partnery, ale ti mají víceméně rozděleny funkce. Samec donáší samici materiál, kterým je bahno, trus či měkké plody, a samice tímto zevnitř dutinu zazdívá. Není to tedy tak, že by samec v dutině zazdil samici proti její vůli, což si bohužel valná většina lidí stále myslí. Z vletového otvoru tedy zůstane jen malá škvíra, kterou samec přináší potravu pro samici a mláďata. Tímto otvorem také samice kálí a vyhazuje trus mláďat. Samice v této době i zcela přepeří. Když je samici s mláďaty v hnízdě příliš těsno, tak samice otvor vybourá, vyletí, znovu jej zazdí a spolu se samcem dále krmí mláďata. Celkově mláďata zůstávají v dutině 39 až 50 dní. V době jejich vzletnosti pak rodiče otvor vybourají. Celá tato činnost není nějakým zvrhlým přáním zoborožců, ale jednoduchým a učinným opatřením proti predátorům. Mláďata pak zůstávají se svými rodiči minimálně po dobu šesti měsíců.
Toko rudozobý je typicky všežravý, požírá bezobratlé, malé obratlovce, vejce, plody a semena. Obvykle potravu sbírá na zemi. Na zemi často loví sarančata a je velice obratný při lovu termitů za letu. V přírodě bylo zaznamenáno pojídání brouků (Coleoptera), mravenců (Formicidae), termitů (Isoptera), dvoukřídlých (Diptera), rovnokřídlých (Orthoptera), stonožek (Chilopoda), solifug (Solifugae) a štírů (Scorpiones). Z obratlovců pak pojídají malé plazy, ptačí vejce a holata – například ťuhýkovce pruhokřídlého (Laniarius atrococcineus) nebo snovače rudozobého (Quelea quelea) a mršiny hlodavců. Z rostlin požírá bobule rodu Boscia a myrhovníků (Commiphora). Mimo hnízdní dobu vytváří větší hejna. Jinak žije v párech nebo malých skupinách, které si hájí svá teritoria přibližně o velikosti 25 akrů.
Myslím, že popisovat podrobněji odchov tohoto druhu je zbytečné, vzhledem k tomu, že již o tomto tématu napsáno více velice podrobných článků. Když se totiž mezi námi „měkkými“ chovateli řekne „Toko“, každého napadne jedno jméno – Vladimír Novák. Bez nadsázky je to guru chovu malých zoborožců v ČR. Jeho články o úspěšném chovu a odchovu najdeme jak ve Fauně, tak i v Nové Exotě. Odchovy se mu daří, a tak většina jedinců ať už toka rudozobého, tak i t. deckenova (Tockus deckeni) v našich chovech pochází právě z odchovu tohoto Pána. Sám jsem neodolal, a také si od něj pár toků rudozobých pořídil. Uvedu tedy pár zkušeností, jak těch, které mi poskytl on, tak těch, které jsem získal já.
Velikost voliéry není až tak zásadní, za minimální rozměry považuji asi dva metry ve všech směrech. Při zimování mohou být samozřejmě v menších rozměrech. Samotné zimování pak můžeme provádět při 10–15 °C. Do zimoviště, ale i do venkovní voliéry nedáváme rovná bidla, ale snažíme se umísťovat větve s různě dlouhými pahýly. Tokové totiž mají na zobáku rýhy a o tyto větvičky si je pak čistí. Jako substrát se nejlépe hodí dřevěné pelety, písek či hobliny. Budku můžeme umístit jak do vnitřní, tak do venkovní voliéry. Nejvhodnější jsou samozřejmě budky přírodní, kmenové. Zde je nutné vytvořit vletový otvor ne ve středu budky, ale zhruba 10 až 15 cm nad jejím dnem. Nemusíme pak budku tolik vycpávat a i ptákům to usnadní práci. Navíc čím větší je prostor nad hnízdící samicí, tím lépe cirkuluje vzduch. Samotné dno pak vysypeme směsí rašeliny, písku a hoblin v poměru 1:1:1, výška substrátu je pak doporučována pět centimetrů.
Chov s jinými druhy ptáků, to je často dotazované téma. Názory a zkušenosti se samozřejmě mění od chovatele k chovateli. Pan Novák je například s jinými ptáky chovat nedoporučuje a chová je výhradně samostatně. Já jsem typem chovatele, který nerad vidí sólo voliéry, a tak jsem hned společný chov vyzkoušel. Přes letní sezónu je mám umístěné v hustě zarostlé voliéře o rozměrech 10×5×5 m (dך×v). Zde jsou chováni ve společnosti bažantů pavích (Polyplectron bicalcaratum), frankolínů obecných (Francolinus francolinus), čejek chocholatých (Vanellus vanellus), banánovců fialových (Musophaga violacea), holubů guinejských (Columba guinea) a hrdliček senegalských (Streptopelia senegalensis). V minulosti jsem v této voliéře s nimi místo bažantů pavích choval bažanty královské (Syrmaticus reveesii). Problém jsem zaznamenal pouze s čejkami chocholatými, se kterými byli i zimováni. Samotný problém však nebyl v agresi, nýbrž v potravních návycích toků. Ti totiž čejkám z misky vyžrali všechen živý hmyz, i když měli svou misku s hmyzem zatím plnou. Nevhodný je tedy chov s ptáky, kteří mají podobné potravní nároky. Dokonce nemohu potvrdit ani vykrádání cizích hnízd. Například hrdličky senegalské ve voliéře běžně hnízdí a tokové si nevšímají hrdliček, ani vajec, ani mláďat. Musím zde upozornit na jeden důležitý fakt. Mí tokové jsou relativně mladí a ještě nehnízdili. Je proto možné, že při hnízdění se mé zkušenosti změní. Pokud ano, budu o nich na stránkách Fauny informovat.
S krmením nejsou také žádné potíže. Ptáci denně dostávají misku s měkkým žírem. Ten připravuji z tvrdého tvarohu, natvrdo uvařených vajec, kuřecích srdíček, vařené rýže, pšeničných klíčků, rozdrcených sušených krevet a sušených kukel bourců morušových a suché vaječné míchanice (Zoo Zlín přidává ještě tofu, ptáci ho dobře berou i v mém chovu). Tu doplňuji o granule pro měkkožravé ptáky značky Orlux nebo Witte Molen, případně o granule pro psy malých plemen. Důležitou součástí je živý hmyz, který u mne tvoří larvy potemníků moučných, potemníků brazilských (Zophobas morio) a různých druhů švábů. Občas přidám také myší holata nebo malé rybky. V přírodě se jedná především o pojídače brouků, pan Novák svým ptáků podává například chrousty. Tokové větší živou kořist uchopí do zobáku a zabíjí jí tlučením o větev, čímž si ji i „naporcují“. V mé voliéře je také pozoruji při lovu volně létající hmyzu, především motýlů a různého dvoukřídlého hmyzu, viděl jsem však i lov sršně, kdy toko, podobně jako vlha, vymačkal žihadlo o větev, a poté sršeň pozřel. Živý hmyz je doporučován také při odchovu, pan Novák však s úspěchem odchovává pouze na kuřecích srdíčkách. Ovoce dle mých zkušeností příliš v lásce nemají, ale dají si hrozny, třešeň a jiné malé bobule. Jak v přírodě, tak i v chovech si dají i zrniny. Ty však u většiny chovatelů k žrádlu nedostávají. U mne je tomu díky společnému chovu s bažanty a zrnožravými holuby naopak. Nejvíce berou oves, ale rádi mají taktéž například pšenici nebo čirok. Pozoroval jsem je i při sběru okřehku z jezírka. Dle literatury vodu nepijí, přesto je rozumné jim vodu poskytnout.
Kromě mnoha soukromých chovatelů jsou chováni v Zoo Lešná, Liberec a Plzeň.
