Ariela je černý teriér a narodila se v naší chovatelské stanici Kettfar mamince Blacky. Už jako štěně byla Ariela velmi chytrá. Jako první vylezla z ohrádky, udělala potřebu a zase vlezla nazpátek a já pořád nechápala, kde se ty loužičky berou. Až jsem ji jednou nachytala při cestě zpět. Vydržela se i půl hodiny dívat, jak se manžel holí nebo já vařím. Když ji chtěl nadšený zájemce, který si přišel vybrat štěně, vzít do náruče, snažila se vypadat nebezpečně, vrčela, cenila své minizoubky a chňapala po něm, i když měla sotva pár týdnů. Nikdo ji také proto nechtěl. Jistě to byl její záměr, aby mohla zůstat u nás. Ája si nás prostě nechala.
Vyrostla z ní sebevědomá fenka, která má ráda návštěvy tak, že jim je schopná pomalu vlézt na klín, aby se s ní pomazlili. Nemá ovšem ráda důvěrnosti od cizích, když si o to sama „neřekne“. Ráda na chatě hlídá a dělá to opravdu svědomitě. I hlídání má promyšlené. Ráda lidi děsí ze zálohy. Náš pozemek dělí od veřejné cesty zídka vysoká asi dva metry. Ariela na zídce leží, maskuje se v bujně rostoucím psím vínu, a jakmile je oběť těsně pod ní, spustí strašný řev, skáče a vrčí, balancuje na samém kraji zídky, že by neznalý jejích praktik měl strach, že spadne na něj dolů. Jen člověk hluchý by se nelekl. Jednou se jí to ale nezdařilo podle plánu. Nevychytala správný čas pochůzky pošťáka, nejspíš v třeskuté zimě se jí nechtělo vyčkávat, až půjde kolem. Uslyšela ho na poslední chvíli. Běžela rychlostí blesku s výrazem nebezpečné bestie a už už vyskakovala na zídku, strašlivý štěkot se jí dral z hrdla, jenže zídka byla pokrytá ledem, proto jí podklouzly tlapky a spadla pošťákovi rovnou na hlavu. Naštěstí nikdo nebyl zraněn na těle, ovšem asi měli oba dva pořádný šok. Naše Ája s pochroumaným sebevědomím se jen otočila a důstojným krokem odkráčela k vrátkům a pošťák, ještě stále v šoku, ji dobromyslně pustil domů.
Tenhle zážitek ji nepoučil a strašení lidí ji nepřešlo, ale na nátlak lidí jsme museli udělat další metr plotu navíc. Věřím, že nejeden obyvatel malé kouzelné vesničky si oddechl.
Kromě hlídání je Ariela velmi užitečná také jako přírodní navigace. Chodíme na procházky do lesa, a nebýt jí, už je ze mě asi divá lesní žena. Nemám vůbec orientační smysl a každá moje výprava do prostředí, které neznám, většinou končívala blouděním a hledáním cesty ven.
Moje první fenka černého teriéra Blacky, matka Ariely, byla velmi obětavá, hodná a věrná a následovala mě vždy bez protestu přes hory a doly do strhání těla. Ariela je jiná, má svoji hlavu a často se snaží převzít funkci vůdce a já zjistila, že je to vlastnost opravdu praktická.
Dnes beze strachu můžu navštívit jakýkoli český hvozd a už bych se nebála ani do Boubínského pralesa nebo do šumavských hvozdů bez nebezpečí, že skončím jako nedávný houbař, kterého musela hledat termokamera, nebo hůř – coby potrava obyvatel lesa.
Mám totiž Arielu, přírodní navigaci a psa přímo nepostradatelného pro houbaře a turisty.
Ariela má zvláštní dar. Neomylně najde cestu ne domů, ale k autu. Je zvláštní, že se nesnaží jít domů, ale jen tam, kde jsme nechali auto anebo přijeli jinou dopravou.
Jakmile vstoupíme do lesa, kouká kolem sebe a hledá kořist v podobě klacku. Za ta léta už je chytrá natolik, že si vyhledává jen malé klacíky, které se jí vejdou do tlamy, nepřečuhují a nejsou vidět, protože jak to zjistím, hned jí poručím, ať je pustí. Je to z toho důvodu, že jakmile má kořist, chce jít domů, což si prosazuje velmi tvrdohlavě. Neustále se mi staví do cesty, a pokud neuposlechnu, tak na mě skáče, zůstává pozadu a vyčítavě na mě kouká a také, pokud je teplo, přehřívá se, protože nemůže dýchat s otevřenou tlamou.
Jednou, to jsme měli zrovna štěňata, jsme se vydaly na vycházku do lesa, kde jsme to neznaly. Ája, Blacky, pět štěňat a já. Pěkně jsme si to vykračovaly lesem, pořád hlouběji a hlouběji, všude vedly různé lesní cesty malé, velké, klikaté i rovné, ale všechny velmi podobné jedna druhé. Nu jako správný vůdce smečky jsem měla vše pod dohledem a koukala, aby se mi nikde žádné štěňátko nezapomnělo, ale nějak jsem zapomněla sledovat, kudy jdeme. Už se mi zdálo, že jsem mrňata dostatečně utahala, aby mi doma dala chvíli pokoj, tak jsem se vydala směrem k autu. Po pár minutách jsem ale pochybovala, jestli jdu tím správným směrem, a po další půlhodině jsem si byla zcela jistá, že jsem zabloudila. Jako vůdce smečky jsem naprosto selhala. Štěňátka byla už unavená, tlapičky je bolely, v bříškách jim kručelo, pofňukávala a ťapkala pořád méně ochotně. Babička Blacky a maminka Ája na mě vrhaly nechápavé pohledy. Tak jsme chodily lesem sem a tam a já si byla už skoro jistá, že v lese zůstaneme navždy, z ruských teriérů budou vlčice, budou mi muset lovit jídlo a role se otočí, já budu závislá na nich a také je budu muset poslouchat.
Celou dobu bloudění mě Blacky a štěňátka následovaly věrně, kamkoli jsem se otočila, ale Ariela, s kořistí v tlamě (už jsem neměla sílu jí poroučet, ať to vyplivne), se chovala velmi zvláštně. Jednou běžela radostně přede mnou (později jsem zjistila, že to bylo v době, když jsme šly směrem k autu) nebo zůstala stát na místě, a pak mě velmi neochotně následovala a stavěla se mi do cesty. Po dost dlouhé době mě ale napadlo, že mi pravděpodobně chce něco říct …?! Už jsem byla tak unavená a ještě jsem na střídačku nosila štěňata, která sotva zvedala tlapičky, že jsem se rozhodla, že vyzkouším, co to udělá, když Áju poslechnu a udělám, co chce. Tak jsme se všichni vydaly za ní. Ona zvedla hrdě hlavu, vesele vrtěla ocáskem a vykročila vesele svým směrem. Určitě si říkala, jak jsme všichni tupí. Já „chytrý“ člověk vedu celou její rodinu kdovíkam a stará máma Blacky jako ovce následuje tupou paničku. Obě na nic.
A tak jsme šly a šly, přes rokliny a potoky, protože je Ája chytrý pes, vedla nás nejkratší cestou. Takže křoviny, močály, rokle jsme musely překonávat tak, jak si náš nový vůdce usmyslel.
Najednou byl les řidší, a ač už se stmívalo, viděly jsme najednou světlou oblohu a naši starou věrnou felicii stát na kraji lesa. Jak já ji v tu chvíli milovala … Myslím Arielu, naši chytrou navigaci se svým šestým smyslem. To bylo poprvé, když jsem zjistila, že její nošení klacíků je vlastně velmi užitečné. Často tohoto jejího daru využívám. Nejen když se ztratím, ale i když už mám houbaření dost, plný košík hub a chci co nejkratší cestou k autu.
Dokud máme chodit po lese bez jejího nátlaku k návratu, nesmím jí povolit ani ten nejmenší klacíček.
Jedno z jejích štěňat, Ennie, zůstalo v rodině. Chodíme do lesa a na houby dost často společně, ale ta bohužel její dar nezdědila, stejně tak jako její babička Blacky (která bohužel už ve dvanácti letech odešla do psího nebe) chodí věrně tam, kam si panička a Ája usmyslí. Ale mám zprávy od majitelů některých Arieliných štěňat, že i ony mají tuto vlastnost. Dokonce jsem dostala fotografii obrovské haldy dřeva a vysvětlení, že to je kořist, kterou postupně Drago (syn Ariely) nanosil z procházek domů. Odešel od nás v osmi týdnech svého života, takže to jistě v této době ještě neokoukal.
Ariela má devět let, stále věrně vodí své hloupé pány z lesa domů a chystá se, že si vychová vnoučka s šestým smyslem.