Sám sobě trenérem – 7. část
Každý člověk o sobě ví, zda je pravák nebo levák. Snadno pozná, kterou rukou se mu lépe manipuluje s drobnými předměty nebo kreslí jemné detaily, avšak ne každý si uvědomí, že práce s otěží se svou jemností a přesností podobá snahám o krasopis. Vždyť ruka se při jízdě snaží udržovat lehký kontakt s jemnou koňskou hubou, která se různě kýve, zvedá a klesá, natáčí do stran, a při tom jezdec sedící v sedle je vyzdvihován a kýván do stran koňským hřbetem. Naučit se sedět na koni tak, aby páteř jezdce vyrovnávala kývání hřbetu koně a ruka tak zůstala volná a nezávislá na pohybech koně, je prvním předpokladem zvládnutí jezdeckých lekcí. Naučit se pracovat s otěží tak, že je jedno, zda ji držíme ve své „šikovné“ ruce, nebo té druhé, je předpokladem pro úspěšnou práci s koněm při zvyšování požadavků.
Podobně jako ruce máme různě šikovné nohy. Někdy se jezdci snáz pobízí například pravou nohou, jezdec dokáže pravou nohu přesně umístit na bok koně do různých poloh a tam s nohou pracovat s potřebnou přesností, ale druhou nohu má na pobídky slabší a méně přesnou. Nevědomě tak na koně působí z každé strany s jinou silou i přesností a přitom se diví, že kůň na jednu stranu „lépe chápe“ a na druhou se „málo snaží“. Tento efekt se obvykle pak svádí na křivost koně, ale ta nemusí být tou pravou příčinou. Někdy stačí, aby jezdec zintenzivnil práci svou slabší stranou těla a ubral na své silnější straně, a kůň jak zázrakem některé domnělé projevy „křivosti koně“ ztratí.
V neposlední řadě hraje v jezdectví roli „křivost“ mentální, nerovnováha psychická. Zdokonalování jezdce na této úrovni je nikdy nekončící proces, na kterém se podílí sám kůň. Soužití a manipulace s koněm učí citlivého jezdce trpělivosti, sebeovládání, schopnosti přizpůsobit se, vžít se do druhého tvora, který je člověku v mnohém nepodobný. Schopnost komunikovat s koněm pak nespočívá v jeho totálním podřízení člověku, ani ve výrobě „tlačítek na ovládání“, ale v navázání kontaktu v oblasti mentálně-emocionální. Přitom tato složka jezdectví bývá asi nejvíc opomíjena, neboť koně jsou neuvěřitelně přizpůsobiví, a pokud je jezdec chce používat pouze jako cvičební nářadí, po zvládnutí jezdecké techniky má u většiny koní možnost je běžně využívat jako spotřební zboží. Domnívám se však, že právě tato mentálně-emocionální součást činí jezdectví něčím mimořádným mezi širokou škálou sportů a dává právo k používání termínu „jezdecké umění“.
Abychom odhalili naše jezdecké nedostatky, musíme se naučit „číst koně“, naučit se poznávat, jaký vliv má naše působení na koně, a správně na projevy koně reagovat. Základem tohoto poznávání koně je vnímání způsobu, jakým se kůň pohybuje. Jestliže je naším cílem, aby kůň aktivně vyšlapoval dopředu, ale přitom nespěchal, až neutíkal před působením jezdce, aby šel v rovnováze a posiloval žádoucí svaly, musíme v koni vzbudit mentální i fyzickou aktivitu. Při tom je potřeba naučit se správně rozlišovat bujnost či vlastní aktivitu koně od vzdoru nebo ustrašeného spěchu. Hlavním kritériem dovolujícím rozlišení projevů koně je jeho uvolněnost. Uvolněnost však nesmíme chápat pouze jako fyzickou poddajnost koně a jeho schopnost se podřídit požadavkům jezdce, ale také dobrovolnost tohoto podřízení. Uvolněný kůň pracuje se spokojeným a soustředěným výrazem, je sebevědomý a dokáže požadavky jezdce plnit uvědoměle a s ladností. Takového uvolnění dosáhneme, pokud se nám podaří pracovat s koněm ve vhodném poměru rutiny a změny, kdy se kůň během opakování cviků naučí najít v nich správnou rovnováhu a žádoucí zapojení vhodných svalů, a přitom lekce zůstanou natolik krátké a rozmanité, že se nestanou pro koně drilem a otravou, ale spíš zpestřením dne.
(Pokračování příště.)
