Na skok v Camargue
Největší říční delta
Tato oblast se rozkládá v pomyslném trojúhelníku, jehož boční strany tvoří řeky Malá a Velká Rhôna a základnu Středozemní moře. Rozprostírá se na ploše o rozloze více než 140 000 hektarů a v západní Evropě jde o největší říční deltu s jedinečnou biologickou rozmanitostí. Převažují zde rozsáhlé bažiny, pastviny a slaniska, slaná laguna Étang du Vaccares byla v roce 1928 vyhlášena národní přírodní rezervací, Parc Régional de Camargue pokrývá 850 km2. Je ponechán přírodnímu vývoji a veřejnosti nepřístupný. Zároveň je také biosférickou rezervací organizace UNESCO. Camargue se skládá ze dvou pomyslných částí. Severní je více zemědělská a pěstuje se zde rýže, jejíž produkce dosahuje přes 140 000 tun a plně kryje potřebu Francie. Dále zde pěstují pícniny, obilí, vinnou révu a na salinách se těží mořská sůl. Jih je převážně přírodní rezervací se spoustou mokřin, mělkých slaných lagun a solných plání.
Tisíce plameňáků
Camargue je jediným místem ve Francii, kde můžete spatřit úchvatná hejna plameňáků růžových. Tato oblast je totiž jedním z jejich posledních evropských hnízdišť a odhaduje se, že v této oblasti žije 10 až 20 tisíc párů. I to je jeden z důvodů, proč se sem hrnou turisté. Přehlídka ptactva ale plameňáky zdaleka nekončí, žije zde mnoho druhů racků, kachen, čápů, volavek a dalších druhů. V mokřinách najdeme celkem přes dva tisíce rostlinných a živočišných druhů a více než šedesát procent francouzské ptačí fauny – konkrétně 268 druhů. Nelze opomenout ani hmyz, který v letních měsících dokáže návštěvníky pořádně potrápit. Ze zvířecích druhů zde najdeme například ovce, divoká prasata, bobry, vodní hady a želvy … Nejproslavenější jsou ale černí býci a bílí camargští koně.
Černí býci
Oblast Camargue je domovem jedinečného plemene býků, kteří zde žijí polodivokým způsobem. Ačkoli je toto plemeno menší než moderní šlechtěná plemena, není v žádném případě méněcenné. Býci se chovají na maso, které je vysoce ceněno gurmány, a ti nejagresivnější jedinci jsou chováni pro koridu, která se koná v Saintes Maries de la Mer nebo v Nimes a v Arles o náboženských svátcích a kvůli které sem váží cestu i nejslavnější španělští toreadoři. O stáda se starají místní pastevci – gardiani, jejichž neodmyslitelnými pomocníky jsou samozřejmě koně. V době slavností gardiani vyjíždějí v tradičních oblecích – bílých kalhotách s černými lampasy, bílou košili doplňuje černá vázanka a černé sako, na hlavě mívají černý klobouk. Jejich tradiční zbraní je trojzubec (dostal se i do znaku města Saintes Maries de la Mer), kterým usměrňují či rozhánějí býky. Spolek gardianů (Confrérie des gardians) byl založen v roce 1512 a spolek Nacion gardiano, založený v období let 1920 až 1930 markýzem Baroncellim, umožňuje zachování dávných tradic a seznamuje veřejnost s tvrdým životem jihofrancouzských pastevců dobytka. Tyto organizace se také zasloužily o udržení tradičních soutěží, které by jinak už zřejmě byly zapomenuty. Gardiani žijí v domcích nazývaných cabanes, jejichž střechu kryjí rákosové došky, nad dveřmi mívají rohy z býka na ochranu proti zlým duchům. Protože zde neustále vane vítr – mistrál, jsou stavení otočená severovýchodním nebo jihovýchodním směrem.
Koně z mořské pěny
Neméně slavnými obyvateli této oblasti jsou i bílí camargští koně, o nichž se více budete moci dočíst ve Fauně příští rok. Koně zde žili od nepaměti, jak dokazují pravěké nástěnné malby. Přesto je jejich původ obestřen tajemstvím, na jeho vzniku se podílelo mnoho plemen – např. andalusani, berbeři, arabové … Stáda zde dodnes žijí polodivoce, ke skupině klisen je přiřazen hřebec, který se postará o potomstvo. Hříbata se rodí tmavá, protože camargští koně náleží do skupiny vybělujících běloušů. U matek zůstávají hříbata až do jednoho roku, kdy jsou sehnána gardiany a označkována. Poté mohou dál nerušeně trávit čas na pastvinách, dokud nenastane čas začít sloužit člověku – ve třech až čtyřech letech. Nejnadanější hřebci jsou cvičeni pro koridu a svou obratností si rozhodně nezadají s koňmi španělskými či portugalskými. Jsou to koně velice skromní a nenároční, žijí na území, které je plné močálů a bažin, v létě zde panuje obrovské vedro a koně trápí roje komárů a dalšího hmyzu. Musejí spásat to, co zde roste – rákosí, pýřavku, slanobýl, a také na své cestě za obživou musejí překonávat vodní plochy, což jim ale nedělá sebemenší potíže, protože jsou vynikající plavci. Pastevní plochy sdílejí s černými býky, vzájemně se respektují a žijí v poklidu vedle sebe. Jejich současným největším využitím je vožení turistů po chráněné oblasti, téměř na každém rohu najdete stáje, kde je možné si domluvit vyjížďku. Pokud ale čekáte cval po pláži lemované hejny plameňáků, tak se s touto představou rychle rozlučte! Koníci jsou silně otrávení čekáním, než se sejde dostatečný počet lidí, a pak následuje kroková vyjížďka, protože do sedla se zde hrnou i lidé, kteří v životě na koni neseděli. Přesto je to asi nejvhodnější způsob, jak se dostat do blízkosti jedinečných živočišných a ptačích druhů.
Saintes Maries de la Mer
Srdcem Camargue je městečko Saintes Maries de la Mer, které dostalo pojmenování podle dvou Marií – Marie Jakubovy a Marie Salomé, které se sem podle legendy uchýlily po vyhnání z Judeje. Začaly šířit křesťanství zejména mezi Římany a cikány, kteří tuto oblast obývali. Konají se zde dva velké svátky – 25. května zde uctívají památku Marie Jakubovy a jde o velký cikánský svátek. 22. října se oslavuje Marie Salomé, při těchto slavnostech městečko ožívá mnohatisícovými davy. V této době zde můžete spatřit v plném lesku gardiany a také vidět francouzskou koridu. V rámci dovolené jsme si udělali výlet do této oblasti, protože jsem už několik let bájila o tom, jak ráda bych viděla camargské koně v jejich domovině. Malebné městečko láká turisty nádhernými plážemi, všude najdete lákavě vyhlížející restaurace, kde vám rádi naservírují místní specialitu – rýži a býčí maso upravené na mnoho způsobů, vždy velmi chutné. Pokud se chcete vydat do rezervace, můžete si vybrat z několika způsobů – buď v sedle koně, nebo se můžete stát pasažérem parníčku, který vás proveze deltou, nebo si zjednat džíp s průvodcem. Třetí variantu jsme zvolili i my, jenže měla jednu vadu na kráse. Průvodce – sympatický francouzský stařík – nám při příjezdu oznámil (francouzsky), že on je patriot, a proto nemluví žádnou jinou řečí! Takže jsem se marně těšila na záplavu informací „přímo od zdroje“. Vyrazili jsme po cestách i necestách, občas bych bývala byla vděčná, kdyby auto zastavilo, abych mohla fotit, ale průvodce měl v plánu nám ukázat jiná místa a nechtěla jsem zasahovat do jeho časového rozvrhu. Nakonec jsme však se štěstím opravdu viděli to, kvůli čemu sem všichni jezdí – plameňáky, býky i koně.
Setkání s koňmi
Nejhezčí obrázek se nám naskytl v samém závěru výpravy, kdy jsem z džípu spatřila stádečko camargských koní na jakémsi červeném podrostu. Čas se nám však krátil a my se museli vrátit. Snažila jsem se zapamatovat si cestu na okraj rezervace, protože tohle stádečko bylo ideálně blízko. Při odjezdu z městečka jsem přemluvila rodinu, naše auto zastavilo na nedalekém odpočívadle a dál do rezervace jsem pokračovala po svých. Manžel vznesl poněkud ironický dotaz, zda si myslím, že na mě koně budou ještě čekat?! Já jsem doufala, že ano, protože jinak bych se musela spokojit s tím, co jsem letmo zahlédla cestou. Koně tam k mé velké radosti opravdu ještě byli, ale nemohla jsem se k nim dostat - bránil mi v tom polovyschlý poměrně hluboký příkop. Jenže jsem nemohla zůstat takový kousek od vysněných koní! Rozhodla jsem se, že Velký bahenní příkop překonám stůj co stůj, jenže už při prvním šlápnutí do „polovyschlého“ příkopu, při kterém mi tam pěkně s mlasknutím zajel sandál, jsem nabyla dojmu, že to asi nebude tak lehké. Nakonec po několika dalších metrech cesty jsem si všimla, že se o totéž někdo pokusil na jiném místě. Jelikož jsem neviděla ohlodané kosti, riskla jsem to taky – a ejhle, byla jsem u koní! Normálně bych se do stáda neznámých koní vůbec nevydala, ale protože jsem neměla teleobjektiv, musela jsem blíž. Koně mi však věnovali asi tolik pozornosti, jako bych byla hmyz, a dál se klidně pásli v rákosí. Jen dva zvědavci si mě přišli obhlédnout a nechali se drbat, což jim evidentně přišlo vhod! Uprostřed pole postával hodně starý valach (soudě podle prosedlého hřbetu a výrazných důlků nad očima), který zde zřejmě trávil důchod. Ostatní členové stáda v poklidu okusovali rákosí a nedali se nijak rušit. Zvláštní pocit - stojíte tváří v tvář bílým camargským koním, pod nohama máte nizoučký porost jakýchsi červených rostlinek, bílí koně chroupají nažloutlý rákos, za ním je laguna, kde ještě před chvílí „spásali“ plameňáci plankton, a nad tím vším se klene azurově modrá obloha … Vydržela bych tu podstatně déle, ale pro lepší poznání celé oblasti i koní by to chtělo zdržet se více dní a mít předem domluvenou návštěvu u některého místního chovatele. Přesto jsem neodjížděla zklamaná, jen mi na mém soukromém seznamu míst, kam bych se jednou chtěla vrátit, přibyla další položka – Camargue.
