Peruánský deník I.
Lodníkovi se podařilo ulovit nějakou rybu, tak nám ji hned kuchař připravuje k snídani. Je to ale spíš taková jednohubka, ovšem výtečná. Vyhlížíme tapíra Pancha, ale bohužel marně. Asi někde spí. Je to holt noční zvíře. Tak jsme se s ním ani nerozloučili.
Plujeme už skoro šest hodin, když zjišťujeme, že má lodník problémy s vodou. Jsme v úseku, kde je jí zatraceně málo. Přirážíme ke břehu a vystupujeme z lodi, abychom ji odlehčili. Musíme jít kus pěšky. Sluníčko nemilosrdně pálí. Namáčím si hlavu v řece a hned je mi trochu lépe. Loď se ale stále nedaří vyprostit. A je to tady, to, čeho jsem se nejvíc obávala. Ztroskotali jsme v pralese, daleko od civilizace, bez jakéhokoli spojení. Loď se sune dopředu jen po centimetrech, ale nakonec se dobrá věc podařila, loď je volná a my můžeme plout dál.
Ubytováváme se v Erika lodge a vychutnáváme si poslední půlden v pralese. Kuchař nám uvařil tureckou kávu a my jen sedíme a díváme se do krajiny. Vůbec se nám odsud nechce. Všimneme si, že kousek od místa, kde spíme, mají v dutině stromu hnízdo malí arové. A hned vedle hnízdí vlhovci. Ti mají svá hnízda precizně spletená. Pak jdeme sami dva na krátkou procházku. Zvědaví kotulové si nás prohlíží a my je máme na dosah ruky. Kousek dál malpa hnědá, panáčkuje, aby viděla, co se dole pod ní děje. Na strom přistálo asi deset malých tukanů – arasáriů. Dneska necháváme zvířata přijít za námi.
Večer slavíme Ládíka narozeniny, houpeme se v houpačkách, popíjíme whisky a díváme se na zářivý měsíc nad řekou.
Návrat do civilizace
pátek 26. 10. 2007
Opět vstáváme za tmy a ještě naposledy se jedeme podívat na kolpu, která je odsud asi jen pět minut jízdy lodí. Usedáme na již připravené židličky a chystáme stativy. To už se nad kolpou na stromech shromažďují většinou menší papoušci, ary malé, amazonci modrohlaví a aratingy skvrnité. Za chvíli se první osmělí a usedají na jílový břeh. Bohužel nám podívanou pokazily další dvě skupiny turistů, kteří je vyplašili svým nevhodným chováním a oblečením. Přesto jsme měli možnost ještě spatřit asi pět velice vzácných arů horských.
Balíme a po snídani nás již čeká loď, která nás vrátí zpět do civilizace. V Atalaia Port překládáme bagáž do autobusu, loučíme se s našimi lodníky, řekou a odjíždíme. Zpět jedeme stejnou cestou, jako jsme jeli sem před osmi dny. Takže jsme opět v mlžném lese a pořizujeme ještě pár posledních fotek. Tady nás cesta ještě baví, ale pak svěží zeleň vystřídají většinou pusté a prašné kopce And a nám se začíná po pralese stýskat. Začínáme na sobě pociťovat vliv nadmořské výšky. Zbytek cesty je úmorný. Jsme roztřesení a rozbolavělí z autobusu, už jedeme příliš mnoho hodin. Autobus vytrvale poskakuje po prašné a kamenité cestě. Pod námi hluboké srázy a navíc se stmívá. Snažím se nepřemýšlet o tom, jak byla náročná cesta za denního světla a že teď ve tmě je všechno ještě mnohem horší. Už si přeji, aby tato cesta byla za námi. Po jedenácti hodinách jízdy v autobusu konečně přijíždíme do hotelu v Cuzcu (Cuzco Plaza), kde strávíme následující dvě noci.
Loučíme se s našimi průvodci Andym a Rivelinem a také s kuchařem. Je nám trochu smutno, že už s námi nebudou. Byli opravdu báječní. Měli jsme možnost je poznat jako lidi, kteří dělají rádi svou práci a tím i maximum pro ochranu přírody a její krásy, které se nám snažili ukázat. Celé mužstvo, které o nás pečovalo po dobu našeho pobytu v pralese, bylo úžasné. Děkujeme.
Večer jsme s Ládíkem tak utahaní, že odmítáme opustit hotelový pokoj. K večeři si tedy vaříme instantní polévku a tureckou kávu. Tato kombinace společně s výškovým rozdílem Ládíkovi nesedne a udělá se mu špatně. Mám o něho starost, protože i nadále nás čeká program naplněný až k prasknutí.
