Jsem chovatelem? Část druhá
V současnosti potom přibyl i modernější důvod. Ptáci se v dnešních časech drží v klecích, oproti dřívějšku, natolik omezeně, že chovatelé o sobě potřebují vědět, aby si vůbec mohli pokecat. Před sto léty to natolik naléhavé nebylo. Ptáky bylo možné nakoupit na tržišti, a to jak do klecí, tak i pro kuchyni. V Praze pak existovalo povícero ptáčnických obchodů, jak se v dnešní době říká, kamenných. Tady se pak scházeli zájemci o chov jen tak, na pokec. Chov se však rozvíjel, zdokonaloval a potřeba založení nějakého odborného spolku rostla také. K čemuž nakonec i došlo. Tak prostě. Několik lidí se domluvilo, že se sejdou. Nakonec však přišli pouze čtyři, sešli se pěkně po česku, v hospodě. Jedním z těch čtyř otců zakladatelů byl Zdeněk Veger, který to nakonec sepsal, takže v dnešní době známe dějiny našeho chovatelství v kostce docela dobře. Ti čtyři se tenkrát sešli v roce 1930 a založili Klub pěstitelů exotického ptactva. V letošním roce to tedy máme právě 80 let.
Pražský KPEP vydal svoje dějiny i v tištěné podobě z pera Z. Vegera ještě před rokem 1989. Pokud to čtete pozorně, musíte si uvědomit, jak je práce historiků nesnadná. Je tam třeba zmínka i o známém a nadějném ornitologovi Veleslavu Wahlovi, který prý byl umučen Němci. Jenže jej popravili spolu s Miladou Horákovou, což ovšem Zdeněk Veger napsat v té době nemohl. Historie tohoto v podstatě neškodného spolku je stejně pohnutá jako historie nás všech. Byl dvakrát zrušen, aby opět vstal z popela. Poprvé jej zakázali Němci. Spolek po válce již po dvou letech dokázal uspořádat v pražské botanické zahradě výstavu. Chov se nejen přes válku udržel, ale dokázal se i rychle znovu rozvíjet. V padesátých letech přišla ovšem další rána. Spolek byl z vyšší vůle zrušen, zpočátku fungoval jako kroužek při zoologické zahradě, aby nakonec byl včleněn do Československého svazu chovatelů drobného hospodářského zvířectva, dnešního Českého svazu chovatelů, aby již v roce 1990 opět povstal z popela. Takže tady máme v letošním roce dvojnásobné výročí.
Ono to zmrtvýchvstání bylo více méně symbolické, protože, řekněme třeba, železné jádro původního spolku jej udrželo pohromadě celou tu dobu pod hlavičkou speciální základní organizace Praha 2 – Vinohrady. Hlavně udrželi pohromadě celý majetek původního spolku včetně konta a nahoru se platily pouze desátky. Na druhou stranu za celou tu dobu nedostala ta základní organizace shora sebemenší příspěvek, takže opětovné osamostatnění mohlo proběhnout naprosto bezbolestně. Výroční členská schůze, tenkrát neobyčejně hojně navštívená, schválila osamostatnění rozhodující většinou, když proti byly dva hlasy. Samozřejmě se dobře ví, kdo hlasoval proti, i když volba byla tajná. Jedním hlasem byl hlas tehdejší tajemnice ÚOK, ta z titulu svého zaměstnání takhle hlasovat musela, druhý hlas ponechám bez komentáře. Další dějiny KPEP zpracoval potom podle oficiálních dokumentů přítel Řapek, což bylo opět vydáno v tištěné podobě a jmenovalo se to: „Jak to bylo dál“. Toto další zpracování končí však rokem 1980. Mnohé však řečeno nebylo, což mi dává dobrou příležitost k tomu, abych si sem tam na nějaké okolnosti vzpomenul.
Vstoupil jsem do tohoto spolku v roce 1966, abych tak řekl, ze zištných důvodů. Asi 14 let před tím, muselo to tak být, protože to bylo před tou zlodějskou měnovou reformou z roku 1953, jsem si koupil u Nechvíla párek šedých astrildů za 700 Kč a musel řešit, kde sehnat proso. Nakonec jsem v dolíku před opuštěným lomem oplotil kus země a pěstoval tam semenec a proso. Když jsem tedy vstupoval do spolku, byl jsem již do jisté míry znalcem poměrů a věděl, že aspoň jednou za rok mám nárok na příděl krmení. Tedy mám nárok na to, abych si mohl krmení koupit. Samozřejmě, nebylo to tak, že by to krmení nějak samo od sebe přistálo u mě doma. To vůbec ne. Byla to docela krušná starost. Svaz, ačkoliv samostatný člen Národní fronty, spadal pod křídla, respektive dohled, ministerstva zemědělství. Od ministerstva zemědělství dostal svaz, na základě svých výkazů o počtu členů, hromadný poukaz na celkové množství prosa, které je možné odebrat. Toto celkové množství rozepsal na okresy a okresy na jednotlivé základní organizace. Tady již byla bitva. Některé organizace, ačkoliv proso nepotřebovaly vůbec, ale přesto jej získaly, s ním čile obchodovaly. Pro speciální exotářskou organizaci bylo proso životní nutností. Organizace tedy dostala poukaz neboli možnost odebrat přesné množství prosa. Ten poukaz pak zněl na konkrétní odběrní místo, obvykle nějaký sklad zemědělského zásobování. Jenže ten sklad měl proso, v lepším případě, tak dvakrát do roka. Samozřejmě, že vám nedali vědět, když to proso získali. To si každý musel hlídat sám. Pověřený člověk se musel v takovém skladu několikrát do roka, jakoby náhodou, zastavit, aby jej dobře znali. Občas tam zapomenout, samozřejmě zase čirou náhodou, nějakou tu flaštičku, aby se mohl včas dozvědět, že proso právě přišlo. V tom okamžiku to vypuklo. Muselo se to všechno naráz vyzvednout, aby vám to, poukaz nepoukaz, nezmizelo před nosem. Jenže to byl náklaďák prosa. Kam s ním? Skládali jsme to obvykle do klubovny, čas od času se podařilo najmout i nějaký jiný sklad. Bývalo to i 200 pytlů. Skládali jste to někdy vlastnoručně? Já ano. Dnes přemýšlím, jestli ty svoje záda nemám náhodou pryč zrovna od toho. To mám z tý zištnosti. Potom se to ovšem muselo zase rozvažovat, když se příděl vydával členům. Dodnes dělím staré členy na ty, kteří si brali celý pytel, takové jsme měli raději, a potom na ty, kteří chtěli třeba dvě a půl kila. I tohle bylo chovatelství. Dneska slyším, že od tohohle to krmení neberu, tam ten to má lepší a třetí jim na to říká, že u nás nebere nic, že si jezdí do Německa k Blattnerovi. Sem tam je někdo spokojený, třeba znám jednoho, který si kupuje krmení na půl roku a vozí mu to do domu. Většina z nás si pak kupuje krmení na burzách.
Většina ptáků, které jsem kdy měl doma, patřila do skupiny, kterou jsme zvyklí jmenovat jako drobotina. Sem tam prošel mojí klecí i nějaký papoušek, ovšem na tyhle ptáky jsem se specializovat nemohl, vyžaduje to totiž prostor. Zahradu, kde by se dala postavit řada voliér, sice mám, jsem však jen spolumajitelem, takže tam nic takového stavět nemohu. Byl jsem rád, když jsem na té svojí čtvrtině mohl postavit malou voliéru starého typu, jak se dělala pro droboť. V současnosti je opět již dlouho mimo provoz a já bych ji za současných možností rozhodně takhle nestavěl.
Dívám se i na chov astrildovitých z poněkud jiného úhlu. Dávní pěstitelé, hlavně kanárů, bývali skutečnými ptáčníky. Tedy lidmi, kteří se umí na ptáky dívat, umí je pozorovat a rozumí jim. Mívali několik druhů klecí, různých velikostí a každá měla svůj přesný účel. Bývaly klece hekovky a klece proletovačky, případně voliéry. Kdysi mě inspiroval článek ve starém zpravodaji Exotář + kanárkář, odkudsi převzatý, o tom, že nějaký Japonec dělal pokusy s tím, jak odchovávat kanáry ve společné voliéře. To se nedělá, protože všichni vědí, že kanáři, jakmile jdou do heku, tak se rvou, až peří lítá. Ukázalo se však, že to jde. Ten Japonec měl fištrón. Postavil velkou klec, spíše voliéru, a na tuto velkou klec rozvěsil menší klece, z té velké volně přístupné. A ejhle! Jednotlivé páry kanárů obsadily k hnízdění ty menší klece, které pak bránily jako svoje území, a na společném území byl v podstatě klid.
Ten systém lze úspěšně uplatnit u mnohého druhu ptáků, ovšem nikoliv u systematického chovu, kde potřebujeme přesně znát nejen matku, ale i otce. To je dobře známé, mimo jiné i u nás lidí. Již staří Římané říkali, že jistá je jen matka. Ten systém totiž zaručuje jisté nutné soukromí, ovšem nijak neomezuje „záletnost“. Stará odborná literatura o astrildech nám třeba doporučuje, jaké druhy můžeme dát bez obav do společné voliéry, aniž by se ti ptáci pozabíjeli. Nikde se potom již neříká, že odchovy jsou většinou jen od jednoho páru, bez rozdílu druhu, totiž od páru, který je dominantní. Většinou se potom taková situace řeší pomocí hustých větví, keřů a podobně. Jenže potom v té voliéře chovatel sám skoro nic nevidí. To je špatně, protože ptáky musíte kontrolovat. Mnohem lepší je rozvěsit koše z pletiva a teprve do takového koše hnízdní budky nebo košíčky. Ten vnější koš by měl mít několik vstupních otvorů, jeden z nich pak přímo pod hnízdem, aby pták sedící na vejcích mohl prostor rychle opustit. Omezí se tímto zařízením i pronásledování samic tokajícími samci, což je u některých druhů vážný problém, třeba u vločkovníků červených. Nakonec i lidé bydlí raději ve vícepokojových bytech než garsonkách.
Asi jako každý jsem začínal od píky, a prvními odchovanými ptáky byly japonské chůvičky. Byl jsem z nich téměř omámený, nosil je v létě venčit na zahradu a vytahoval spodní truhlík z klece, aby si užily i zelené trávy. Dalším druhem byly pak stříbrozobky, kde se již vyskytnul problém. Měl jsem totiž dvě samice. Jak poznám samce? Podle zpěvu! Dobrá rada, jenže jsem nevěděl, jak správně samec zpívá. Jedna z těch samic totiž hrála úlohu samce, napodobovala zpěv, který ovšem není tak výrazný jako u evropských ptáků, předváděla svatební tanec se stéblem v zobáku a dokonce i napodobovala páření. Prasklo to až v okamžiku, kdy se v jeden a tentýž den objevila v hnízdě dvě vejce. Samce jsem sehnal až na doporučení támhle v Sadské, ani nevím, jak jsem se tam tenkrát dopravil, asi vlakem. Dalšími druhy byly pak pásovníci dlouhoocasí červenozobí, Amady tříbarvé a pásovníci dlouhoocasí žlutozobí, které jsem dával dohromady obtížně a povedlo se to až výměnou z jižního Slovenska. Tenkrát se ptáci zasílali běžně vlakem a fungovalo to většinou spolehlivě.
Pásovníky žlutozobé se mi dlouho nedařilo odchovat, až mě potkala nehoda. Měl jsem tenkrát ptáky v suterénní místnosti a měl otevřené okno. Něco mi tam vlezlo, kočka, kuna, lasička nebo nějaká podobná potvora, a z většiny ptáků zůstala jen ukousaná křidélka a hlavičky. Ze žlutozobých pásovníků zbyl jeden samec a samice s ukousnutou nohou. Špatně se jí sedělo na bidle, tak seděla v hnízdě a následoval jeden odchov za druhým. Měl jsem přes třicet těchto pásovníků a nemohl sehnat žádnou cizí krev. Až se objevil zájemce a že to koupí všechno. Tak jsem to prodal a koupil si guldy. Dobré odchovy, ale samí samci. Já je dával i zadarmo. Člověk nemohl sehnat nic, co by se dalo do chovu zařadit. Tenkrát byl v Pečkách velký chovatel guld, Morávek se jmenoval a všichni měli guldy od něj. Tak jsem zrušil i guldy.
Nakonec většinu mnou chovaných druhů ptáků jsem musel opustit proto, že jejich chov začal skomírat na nedostatek nepříbuzných ptáků. Potom přišel neblahý rok 1968. Koloval tenkrát takový vtip, že národ se dělí na dvě poloviny. Jedna polovina shání valuty, ta druhá pak zavařuje. Nejprve jsem propadnul horečce doby a investoval do nákupu marek, protože jsem však v podstatě srab, začal jsem taky zavařovat. Ale co s těmi markami? Přijel tenkrát na návštěvu do Prahy zájezd ptáčníků z Heilbronnu a staral se o ně také KPEP. Tak jsem jednomu vnutil ty marky, a že chci za ně Panenky hnědoprsé, které tady nikdo v té době neměl. Zdráhal se, ale ostatní jej přemluvili, aby to pro mě udělal. Čekal jsem rok a potom na Velikonoce mně jeden řidič autobusu přivezl kýžený kontraband. Ten člověk splnil vzorově, co slíbil, ale potom již o mně pro jistotu nechtěl slyšet.
Měl jsem čtyři páry a z toho tři páry spolehlivě hnízdily. Přišel další důležitý okamžik. První rok jsem se rozhodl, že u nás doma nepustím ani brk, a nějaké ptáky jsem dal na Freundschaft do Erfurtu. Neobešlo se to sice bez komplikací, ale povedlo se. Co však koupit v NDR? Chtěl jsem fotit ptáky a nejlepší byl Pentacon-six, tak jsem koupil fotoaparát. Potom jsem ještě nějaké ptáky vyměnil za teleobjektiv, opět do NDR. Je zajímavé, jak se zprávy šíří, přímo bleskem, protože se mi ozval chovatel z NDR sám a přijel si pro ptáky až do Prahy. Až druhým rokem jsem prodal ptáky u nás. Nic jsem neinzeroval, ale vystavil jsem je na II. celostátní výstavě v Ostravě. Hned si jeden zájemce vzal tři páry, ačkoliv byly na tehdejší dobu za horentní sumu. Nedávno, téměř po čtyřiceti létech jsem s ním náhodou mluvil a přišla na to řeč. To byl asi můj nejlepší obchod v životě, říkal. Mláďat bylo požehnaně a všechno ode mne koupil jeden z Brna a já jsem si za ty peníze postavil voliéry. Nakonec to vzalo stejný konec. Jediné ptáky do krve měl u nás, myslím, že se jmenoval pan Večerka z Bezměrova, a dovezl mu tenkrát jeden pár jeho soused Foltýn.
Ti ptáci se u nás nakonec rozmnožili a jejich cena spadla, šla nahoru až teprve v poslední době. Hnědoprsky měly pro mne zásadní význam, protože jsem začal ptáky fotografovat. Já měl totiž kamaráda, který byl u nás jedním z nejlepších fotografů. Olda Karásek však fotil něco jiného. Když jsem tedy měl vytoužený fotoaparát, co bych asi měl fotit? No přece to, co znám. Ptáky. Je to něco jiného než fotit lidi nebo krajinu, mnohdy je to těžší, bohužel to však není lépe honorované. Bylo to zatraceně složité, opět jsem narážel na schvalovací komise. Úvodní otázku: Jste členem svazu výtvarných umělců, jsem slyšel nepočítaně. Jenže od roku 1968 tam nikoho nevzali, členem nebyl ani slavný fotograf zvířat Erich Tylínek. Vymysleli zvláštní fintu, totiž ty, kteří jim nějak přerostli přes hlavu, jako evidovali. Třeba právě Tylínek byl po hlasité roztržce evidovaný. Nebo registrovaný. Tak nějak, ne však členem. Byl v tom rozdíl asi ten, že normálně vám dali za fotku 300 Kč, kdežto těm evidovaným běžně 2 500 Kč. Tak jako tak, každá fotka do knížky musela mít schvalovací razítko. Jenže potřeba byla větší, než mohli ti pomazaní uspokojit, proto ten režim již nebyl tak tuhý. Trochu jsem sice odbočil od ptáků, nicméně to všechno o ptácích je. Měl jsem ještě jednu, když o tom přemýšlím, zvláštní etapu a tou byli ptáci z Ruska. O tom však zase až příště.
