Tam, kde žijí plameňáci
Plameňáci jsou jednou z nejstarších skupin ptáků. Jsou zachovány jejich fosilie pocházející z doby před třiceti miliony let. Přežít toto obrovské časové období beze změn plameňákům umožnila jejich specializace na prostředí, které je pro jiné živočichy velmi nepříznivé. Postavení plameňáků v systému ptáků není dosud uspokojivě dořešeno.
Popis
Některé jejich znaky ukazují na vztahy k vrubozobým a brodivým, jiné k bahňákům. Rozbory DNA nyní prokázaly, že jejich nejbližšími příbuznými jsou potápky. Řád Phoenicopteriformes zahrnuje jedinou čeleď Phoenicopteridae s šesti druhy. Společnými znaky všech plameňáků je narůžovělé až červené zbarvení peří, jehož intenzita se u jednotlivých druhů liší v závislosti na jejich potravě, která obsahuje různě intenzivní barviva (karotenoidní pigmenty). Plameňáci mají ze všech ptáků nejdelší krk, dlouhá a špičatá křídla, na nohou tři prsty spojené plovací blánou. Mají specificky tvarovaný zahnutý zobák pokrytý rohovitými destičkami, které jim umožňují filtrovat potravu z vody. Ačkoliv se plameňáci v průběhu celého života zdržují v obrovských hejnech, jsou přísně monogamní. Vytvořené páry spolu setrvávají celý život. Samice a samec staví společné kuželovité hnízdo z bahna. Inkubace jediného vejce trvá 30 dní. O mládě se také starají oba rodiče. Krmí jej tekutým výměškem z volete, podobně jako holubi. Po necelých dvou týdnech mládě opouští hnízdo a společně s ostatními mláďaty tvoří školky čítající i tisíce kusů. Do těchto školek pravidelně přicházejí rodiče svá mláďata nakrmit. Samostatně přijímat potravu dokážou mláďata ve stáří dvou až tří měsíců. Hnízdění plameňáků probíhá synchronizovaně ve stejném období, a to tak, že mláďata ve školce jsou téměř na den stejně stará. Plameňáci jsou výbornými letci, kteří dokáží uletět až 600 km. Mezi plameňáky jsou druhy tažné, částečně tažné i stálé.
Šest druhů plameňáků
Plameňák růžový – Phoenicopterus roseus je největším druhem plameňáka. Samci dosahují výšky až 150 cm a hmotnosti i přes 4 kg. Obývá rozličná prostředí se sladkou i slanou vodou. Nejčastěji vyhledává brakické vody, při ústích řek do moře. Vyskytuje se v Africe, Evropě i Asii. Populace žijící mimo tropické zóny jsou tažné. Plameňáci růžoví nejsou výraznými potravními specialisty a přijímají relativně různorodou živočišnou i rostlinnou stravu (korýše, plankton, červy, části rostlin). Hnízdí většinou v obrovských hejnech, ale hnízdění jsou schopni i v menších skupinách. Všechny výše uvedené vlastnosti jsou předpokladem toho, že tento druh lze úspěšně chovat i rozmnožovat v zajetí. Největší evropskou lokalitou výskytu tohoto druhu je Camarague ve Francii (asi 40 000 kusů).
Plameňák karibský (kubánský) – Phoenicopterus ruber je velmi blízký příbuzný plameňáka růžového, někdy je uváděn jako jeho poddruh. Vyskytuje se na jihu Severní a severu Jižní Ameriky a v Karibiku. Malá populace žije na Galapážských ostrovech a na Kubě.
Plameňák malý – Phoeniconaias minor dosahuje výšky maximálně jeden metr a hmotnosti dva kilogramy. Je nejpočetnějším druhem, jeho stavy jsou odhadovány na šest milionů kusů. Vyskytuje se ve východní a jihozápadní Africe a v severozápadní Indii. Nejpočetnější populace hnízdí na natronových jezerech východoafrické příkopové propadliny. Na jezeře Bogoria zde žije až jeden milion plameňáků malých. Do tohoto vysoce alkalického jezera vyvěrá mnoho vroucích plamenů. Agresivní chemické složení vody umožňuje pouze výskyt sinic a teplovodních korýšů. Pro ostatní organismy je tato voda toxická. Ve vodě nemohou žít ryby, největší potravní konkurenti plameňáků, a na hladině se nemohou zdržovat ani jiné druhy vodních ptáků. Nohy plameňáků stojících v teplé, slané, leptající vodě chrání silná vrstva zrohovatělé kůže. Plameňáci malí zde sbírají potravu za soumraku a v noci, protože přes den jsou na jezeře vysoké vlny v důsledku častých větrů. Populace plameňáků malých na jihu Afriky jsou menší. Větší kolonie přilétá v období dešťů na solnou pánev Etoša v Namibii.
Plameňák chilský – Phoenicopterus chilensis je největším a nejpočetnějším druhem ze tří druhů jihoamerických plameňáků (všechny tři druhy žijí ve vnitrozemí). Je blízkým druhem plameňáka růžového. Vyskytuje se na vysokohorských jezerech od jihu Peru přes Bolívii, Patagonii až do Ohňové země. Celková populace čítá asi 200 000 kusů.
Plameňák andský – Phoenicoparrus andinus je drobný druh plameňáka obývajícího slaná, vysokohorská jezera ve výšce od 3 500 až do téměř 5 000 metrů nad mořem. Tento vzácný druh dnes již hnízdí asi na deseti posledních lokalitách v Andách na území nejjižnějšího cípu Bolívie a severu Chile a Argentiny. Množí se jen velmi pomalu a jeho celkové a stále se snižující počty dnes čítají asi 3 500 jedinců.
Plameňák Jamesův – Phoenicoparrus jamesi je drobný, nejvzácnější druh plameňáka, nazývaný též plameňák puna (puno – andská náhorní plošina). Jeho výskyt je dnes v podstatě omezen pouze na malou oblast v jihovýchodním cípu Bolívie. Zde hnízdí často společně s plameňákem andským na několika slaných jezerech ve výšce okolo 4 500 metrů nad mořem. Tato jezera jsou nejslanějším prostředím na Zemi, obsahují až desetkrát více rozpuštěných solí než moře. V tomto prostředí dokáží žít jen některé druhy rozsivek. Výhradní stravou tohoto plameňáka jsou rozsivky rodu Surirella. V oblasti panují velmi nepříznivé podmínky. Denní teploty kolísají v rozmezí několika desítek stupňů a v noci klesají hluboko pod bod mrazu. I přes vysoký obsah soli hladina jezer v noci zamrzá a hejna plameňáků se shlukují u horkých pramenů, které do jezera vyvěrají. Plameňák Jamesův je stálý druh, pouze část populace sestupuje v zimě do nižších míst. Největší populace plameňáka Jamesova hnízdí na přísně střeženém jezeře Lago Verde. Plameňáci jsou často drženi v evropských zoologických zahradách. Jedná se plameňáky růžové, případně karibské, jejichž chov je relativně snadný. Tyto druhy nejsou náročné na prostředí, jsou schopné se rozmnožovat i v malých skupinách a mohou být krmeny i komerčně vyráběnou granulovanou směsí. V soukromých chovech jsou plameňáci drženi málo, v České republice pouze u jediného chovatele.
