Plazení psa na povel
Cvik začínáme učit až v době, kdy pes perfektně ovládá povel „lehni“ a povel „zůstaň“. Také by se mělo jednat o psa dospělého, dejme tomu staršího jednoho roku. Jestliže nemáme tyto dva cviky dostatečně upevněny, můžeme následným výcvikem plazení zmiňované cviky více či méně pokazit a výsledný efekt plazení samotného také bude spíše nedostatečný.
Psovi je třeba vysvětlit, že povelem „plaz“ chceme, aby zůstal ležet, ale zároveň se pohyboval kupředu. Není to sice pohyb pro psa příliš obvyklý, ale většina jedinců jej dobře zná z praxe, když se za pomocí plazení chtěli dostat někam, kam to jiným – snadnějším – způsobem nešlo. U mnoha psů jsme se kdysi naopak snažili plazení zakazovat, když se učili cvik „zůstaň“.
Metody „jak na to“
Nejjednodušší a nejčastěji praktikovaný nácvik je takový, že psa položíme povelem „lehni“ (případně přidáme i „zůstaň“) a pokládáme před něj v řadě za sebou 4 až 5 pamlsků, podle velikosti a temperamentu psa 40 až 70 cm od sebe vzdálených. Po celou dobu musí pes ležet a nesmí žádný z pamlsků sníst. Jedná-li se o psa, který není schopen vydržet ležet, když vidí na zemi volně položené pamlsky, můžeme ho přivázat na místo, odkud bude naše snažení pozorovat. Po rozložení pamlsků se postavíme vedle psa (případně jej přivedeme 50 cm od prvního pamlsku a dáme povel „lehni“). Levou rukou psa držíme za obojek v místě kohoutku a pravou ukážeme na první pamlsek v řadě s povelem „plaz“. Snažíme se, aby pes nespěchal, ale měl snahu se posunout vpřed. Tlakem ruky na kohoutek se ho snažíme udržet v poloze ulehnutí a druhou rukou střídavě ukazujeme na pamlsky a kontrolujeme (dle potřeby tlačíme) na druhou polovinu těla psa. Tlak svrchu nemůžeme přehánět, nýbrž pes musí mít pod sebou prostor končetiny posouvat kupředu, avšak také nemůže být příliš malý, aby se nenaučil místo plazení jen pohybovat se přikrčením vpřed.
Namísto pamlsků můžeme použít oblíbenou hračku nebo míček na potřebnou konečnou vzdálenost, se kterými si za odměnu bezprostředně poté pohrajeme – – coby odměna. Pamlsky jsou však většinou lepší metodou (pokud psa zajímají), protože za hračkou psi zpravidla velmi spěchají a mají tendence rychle vyběhnout.
Zpočátku po psovi chceme jen velmi krátké vzdálenosti. Dle potřeby můžeme psovi nechat připnuté krátké vodítko, aby se nám s ním lépe manipulovalo – usměrňoval pohyb. Délka trasy plazení by zpočátku neměla být delší než 1,5 až 2 metry. Až když pes pochopí, co se po něm chce, vzdálenost postupně prodlužujeme až na přibližně 12 metrů. Naším cílem by však nemělo být jen dosažení potřebné vzdálenosti, ale i kvalitního plazení. Pes se nemusí plazit rychle, ale správně – opravdu velmi nízko u země, rovně a pokud možno v pravidelném rytmu. I když je nejběžnější, že pes pod sebou všechny končetiny rovnoměrně krčí a posouvá, je možné, aby zadními končetinami poskakoval velmi malinkými a nízkými skoky, aniž by to způsobilo nadzvednutí celého těla či jen zadní poloviny, nebo zadní končetiny měl natažené a za sebou je jakoby táhl.
K plazení se někdy používala nízká železná konstrukce o velikosti přibližně 10×2 metry a s výškou 30 až 40 cm, vypletená ze shora pletivem, aby pes nemohl vstát a „nezbylo mu nic jiného“ než se plazením dostat na druhou stranu. I to je sice metoda, jak to psa naučit, ale konstrukce je pro začátek příliš dlouhá, a tedy zatěžuje psa příliš dlouho. Pro některé povahy může být příliš velkým nátlakem, který není nejvhodnější. Přesto bych tyto konstrukce nezatracovala, neboť dobře mohou posloužit až v závěrečné fázi tréninku, kdy pod konstrukcí se může plazit psovod i se psem a konstrukce snadno odhalí přílišné zvedání psa během plazení.
Psovi tedy zpočátku pomáháme chtít se plazit vpřed za pomocí pamlsků či jiné motivace a zároveň ho mechanicky (rukama) udržujeme u země, čímž mu dáváme najevo, kolik maximálně je možné se zvednout nad zem. Počet pamlsků postupně zmenšujeme či vzdálenost prodlužujeme. Snažíme se co nejvíce omezovat působení rukama. Stále používáme a tím i upevňujeme pouze povel „plaz“. Vyvarujeme se používání dalších povelů, jako např. „lehni“, „zůstaň“, či jiných slovních výrazů, kterými chceme psa ovlivňovat. Během trasy si opravdu musíme vystačit pouze s povelem „plaz“ a pochvalou. Co nejčastěji používáme posunek rukou, samozřejmě tak, aby to pes viděl a mohl jej přijmout do podvědomí a spojit si jej s cvikem. Na konci trasy plazení používat posunek, ztichneme, přestaneme se hýbat a snažíme se tak dát psovi najevo, že je chvíle pro klidné ležení. Pes musí ležet, nevstávat, neposouvat se … Pak teprve následuje povel „sedni“ a velká pochvala, očividná radost psovoda, pamlsek či hra.
Problémy při výcviku
Častým problémem je rovnost plazení. Pes mnohem hůř udržuje přímý směr než člověk a hodně psů tak má problémy i se zachováním přímého směru při plazení. Samozřejmě, plazí-li se směrem k psovodovi, bod (místo) zájmu je jasné a směr udrží. Ovšem plazí-li se vedle psovoda, často různě kličkuje. Proto hned od začátku musí být přímka našeho pohybu oporou pro směr pohybu psa. Nedovolíme mu při plazení měnit směr, příliš se na nás tlačit a sami si hlídáme rovnost našeho a tedy i psího plazení.
Někteří jedinci se učí lépe, jiní s tímto cvikem mají větší či menší problémy. K tomuto je nutné přihlížet a rychlost, délku a náročnost výcviku přizpůsobit. Samozřejmě nejlépe se učí psi vyrovnaní bez přehnaných reakcí a psi, kteří se učí rádi, neboť je to pro ně zábavou. Psi, kteří neochotně leží, např. ve spojitosti se studeným či mokrým povrchem a krátkou srstí, budou mít pravděpodobně s plazením za ne zrovna ideálního povrchu velké problémy. Větší problémy v počátcích výcviku jsou s hyperaktivními psy nebo naopak s výrazně pomalejšími (línějšími či méně pohybově nadanými) jedinci.
Jakmile naučíme psa plazit se vedle nohy v přímém směru, aniž bychom použili v dráze pohybu motivační předmět (pamlsek, hračku …) či přitlačení rukou, cvik obohatíme a zároveň ztížíme tím, že se budeme plížit vedle psa. Neučiníme tak však z ničeho nic, ale zpočátku na povel „plaz“ chodíme vedle psa v podřepu nebo „po čtyřech“, aby si na naši přítomnost v nízké podobě zvykl. Snažíme se postupně naše tělo snižovat a snižovat, až se dostaneme do fáze, kdy se budeme třeba jen posledních pět či méně metrů plazit. Jakmile si pes na náš prazvláštní pohyb zvykne a bude jej brát za samozřejmost, nikoliv výzvu ke hře, budeme se se psem čas od času plazit celou trasu. Na začátku po povelu „lehni“ ulehneme vedle psa, dáme povel „plaz“ a společně se psem se vzorově plazíme celou požadovanou trasu. Na konci psa učíme zůstat ležet i v momentě našeho vstávání. Pes se musí naučit posadit se až na povel „sedni“.
Když jsme se dostali až do stadia, kdy se pes plynule plazí vedle jdoucího i plazícího se psovoda, máme ještě jednu variantu, dříve již zmiňovanou. Jedná se o plazení na posunek směrem k psovodovi. Předně je třeba si uvědomit, že pro psa je plazení velmi fyzicky náročné, a tedy není možné vzdálenost plazení příliš natahovat jen proto, že je to efektivní a že pes cvik již dobře zvládá. Další důležité upozornění se týká zraku psa. Ten jej nemá tak dobrý jako člověk a povelová technika pro tento cvik není příliš výrazná. Proto bychom neměli plazení na posunek používat na vzdálenost větší než 15 metrů.
Výcvik plazení směrem k psovodovi začínáme nejdříve na krátkou vzdálenost a i za pomoci posunkového i zvukového signálu (tedy povel „plaz“). Výcvik můžeme různě obměňovat, aby nedošlo ke stereotypu. Psa můžeme pro zpestření učit zůstat například sedět, a až když od něj odejdeme na potřebnou vzdálenost, ho na posunek položíme (samozřejmě pokud změny poloh na posunky již umí!). Nebo psa nejdříve povelem „lehni“ položíme, následuje povel „zůstaň“ a pak od něj odejdeme na potřebnou vzdálenost. Následuje nejdříve posunkový povel rukou a po 2 až 3 vteřinách zvukový povel. Budeme-li striktně dodržovat, aby první přišel posunkový povel a teprve poté zvukový, pes brzy pochopí souvislost a začne se plazit již na posunkový povel, aniž by slyšel povel „plaz“. Zvukový povel pak vydáváme později a časem již vůbec. Až když k nám pes doplazí, přestaneme rukou pohybovat a necháme ho přibližně ještě 3 až 5 vteřin ležet před námi. Pak musí následovat velká pochvala. Někdy psovi dáme „volno“ hned z ležení, jindy budeme vyžadovat z lehnutí posazení na povel „sedni“ a teprve poté „volno“ anebo přiřazení se k noze.
Zpočátku volíme opravdu velmi krátkou vzdálenost, postačí přibližně 3 až 4 metry. Podle reakcí psa, respektive podle kvality jeho plazení opravdu pozvolna vzdálenost v další výcvikové dny zvětšujeme. Slovní povelovou technikou šetříme a používáme ji jen na začátku plazení, případně dle potřeby, když chceme psa upozornit, že je to špatné či lajdácky prováděné. Naopak posunkovou technikou nešetříme, aby si ji pes vžil a brzy si ji spojil s daným cvikem.
