Zvířata v pohádkách
V pohádkovém světě zvířata mluví a přemýšlejí, jsou nositeli mnoha dobrých, ale i špatných vlastností, a mohou tedy představovat jak kladné, tak záporné hrdiny. Pohádku o Červené karkulce a zlém vlkovi znají v různých modifikacích děti z celé Evropy. Další zlý vlk, tentokrát trápící hodného zajíčka, je hrdinou proslulého ruského televizního seriálu „Jen počkej!“. Lišku vnímáme jako mazanou Bystroušku, ale také jako únosce Budulínka, z Ezopových bajek nebo ruských pohádek pak jako protřelou intrikánku, která se snaží všechna ostatní zvířátka ošidit. Jelen vychovávající Smolíčka pacholíčka je znám menšímu okruhu dětí, zato koně vystupují ve spoustě pohádek i z dalekých zemí – někteří létají, jiní mluví, dokážou čarovat nebo mají alespoň zlatou hřívu. Ale v pohádkách, ať prastarých nebo moderních, vystupují i prasátka, kůzlátka, kohouti a slepičky, krkavci, labutě, psi, kočky (tedy hlavně kocouři), myši, medvědi, dokonce i ryby. Proč?
Jednodušší svět
Svět dospělých lidí je pro dítě příliš složitý a nepochopitelný. Zvířecí svět je prostší a jasnější. Děti mu lépe rozumějí a připadá jim srozumitelný a zcela samozřejmý. A nejen ten pohádkový, ale i ten reálný. Proto se maminky mrňousků často uchylují k malým lstím, aby dítě rychleji a spolehlivěji motivovaly k činnostem, do kterých se jim právě dvakrát nechce. Například: „Podívej, jak Alík pěkně papá, nenechá v misce ani kousíček masa. Zkus to také!“ Nebo: „Koukej, jak si Mourek umývá ouška, pojď, umyjeme také tvoje. To by byla hanba, kdyby Mourek měl čisté uši a ty špinavé!“
V období, kdy je dítě samé „proč“, je také dobré mít po ruce nějaké trefné příměry ze světa zvířat. Ty obvykle malého zvědavce poměrně rychle umlčí, protože si zvířátka v situaci, o které je právě řeč, začne představovat. A co teprve doba, kdy se malý koumák začne zajímat o rozmnožovací proces? Tam bývají motýlci, ptáčci a zvířátka rychlým východiskem z ožehavé situace.
V lidském světě je mnoho záležitostí, o kterých se raději nemluví, nebo jen tak pokradmu a šeptem. Jako by bylo špatné mluvit o nich otevřeně. Ale když Micka čeká koťata, Azor má nemocnou prostatu a křeček Jáchym uhynul stářím, smí se to vyslovit nahlas a diskutovat o tom. Není nad to, když si dítě může prožít tak významné události, jako je narození nového života, ale i nemoc, stárnutí a smrt nejprve jakoby „nanečisto“, se svými zvířaty. Nesmírně to pomáhá formovat jeho charakter, schopnost empatie, zodpovědnost a zároveň vnitřní rovnováhu a smíření s přírodními zákony.
Didaktická pomůcka
Děti se učí mnoha způsoby: pozorováním, napodobováním, přemýšlením a diskutováním o tom, co vidí. A mají-li před očima živého tvora s jeho projevy chování, pozorují a přemýšlejí velmi intenzivně. Zároveň se snaží navázat kontakt se zvířetem, ale také s rodiči, touží vyjádřit, co vidí a prožívají, takže se učí komunikovat. Pokud je rodiče citlivě usměrňují a přidají vyprávění o zvířátkách, která měli jako malí, stanou se z nich spojenci, kteří si mají stále o čem povídat. Zvířata bývají častým tématem hovorů mezi dětmi ve školce a později ve škole, první knížky, které děti samy vyhledávají, se obvykle točí také kolem zvířat.
Proto téměř každé dítě touží mít nějaké zvíře doma a nechápe, proč mu to rodiče odpírají. Pokud k tomu jsou závažné důvody, například zdravotní, pak je třeba to dítěti na rovinu říci, aby si přestalo dělat falešné naděje. Ale je-li to jen trochu možné, přimlouvám se za živého tvora do rodiny. Nemusí to být hned pes nebo kočka, stačí křeček, morče nebo andulka. Samozřejmě, že hlavní zodpovědnost za zvíře bude na rodičích a je třeba počítat s tím, že dítě se péče zúčastní jen ve velmi omezené míře. Jakýkoli nátlak a vyhrožování, že „to zvíře půjde z domu, když se o ně nebudeš pořádně starat“, nebývá k ničemu. Spolehlivě však zabere starostlivá věta: „Ten Ferda se mi nějak nelíbí, jako by byl nemocný - vyměnil jsi mu dnes vodu?“ A nejlepší je pak dodat: „Pojď, půjdeme na to spolu, určitě ho ještě zachráníme.“ Minimálně další dva dny bude mít Ferda vodu čistou jako křišťál.
Zdroj: www.zvirataazdravi.cz