Canicross a spol. – díl 19.
„Abychom utužili ducha, je třeba utužit svaly.“
Michel de Montaigne
Tepová frekvence
Tepová frekvence (TF) je počet stahů srdce za jednu minutu. Průměrná klidová hodnota je asi 72 tepů za minutu (u dětí je vyšší 80 až 85), zato u vytrvalostně trénovaných osob výrazně nižší. Čím pomalejší je TF, tím delší je – diastola – která je pro srdce odpočinkovým obdobím. Jinými slovy: při pomalejším tepu má srdeční sval více času na odpočinek. Fyziologové zjistili, že při normální srdeční činnosti v naprostém klidu odpočívá srdce za 24 hodin 4 hodiny, přičemž srdeční komory odpočívají 12 hodin a srdeční síně 16 hodin. Jinými slovy: srdce se neunaví, protože pracuje ekonomicky a rytmicky střídá stah a uvolnění. Za den lidské srdce přečerpá neuvěřitelných 8 000 až 10 000 litrů krve.
Užívejme rozumu
V minulosti se považovala za absolutně maximální hranici TF hodnota 180/min. a vyšší TF byla považována za nebezpečnou organismu a za neefektivní pro srdeční činnost. Telemetrické záznamy však prokázaly, že například při závodě v běhu na 800 m není TF 200–210 / min. i více u vrcholových běžců výjimkou. Tepový objem se proti klidové hodnotě 50–60 ml tak zvýší na 150 ml a více. Při maximální zátěži může u některých běžců dosáhnout až 200 ml. Emil Dostál tvrdí: „Velký tepový objem spolu s optimální tepovou frekvencí podmiňují velikou hospodárnost a výkonnost sportovního srdce při vytrvalostní zátěži.“
Ovšem pozor: vždy musíme brát ohled nejen na stupeň úrovně vlastní trénovanosti, ale i na svůj věk. Přepětí je k ničemu! Pokud neodpovídá objem a intenzita tréninku (fyzické zátěže) adaptačním možnostem našeho organismu, může dojít k přetížení srdce! Průvodním zjevem jsou bolesti v srdeční krajině, srdeční arytmie a bušení srdce, zvýšená únava (a zákonitě i pokles výkonnosti). TF je zvýšena; mnohdy se zvýší i krevní tlak (tzv. hypertonie z přetížení). Pokud běžec pociťuje náhlou slabost, závrať, znatelné zblednutí kůže a pocity mdloby - je to neklamná známka, že „to pořádně přepískl“.
Dobré vědět
Kritická hodnota tepové frekvence má svou horní hranici. Kritická hodnota TF je do určité míry individuální a má souvislost s věkem běžce (sportovce). K přibližné orientaci nám poslouží následující tabulka:
Věk KritickáTF tepů / min.
Do 20 let 200
20–35 let 190
35–45 let 180
45–55 let 170
Nad 55 let 160
Každý, kdo s tréninkem začíná, by měl běhat s mírnou intenzitou (do 130 tepů / min.). S růstem naší kondice si můžeme dovolit střední intenzitu zátěže (nad 130 tepů / min.). Submaximální intenzita znamená již hodnotný sportovní trénink pro běžce ve vynikající kondici a pro vrcholové sportovce.
Tep si můžeme měřit na různých místech těla, kde tepna probíhá v blízkosti povrchu těla (např. na přední straně krku na krční aortě, na spánkové tepně nebo na tepně předloktí nad zápěstím). Tep odečítáme po dobu 10 sekund a násobíme šesti. Důležité je zachytit konkrétní reakci srdce bezprostředně po doběhu, 2 až 3 sekundy po přerušení běhu.
Sportovní lékaři zdůrazňují, že důležitější než velikost zvýšení tepové frekvence je rychlost jejího uklidňování a návratu ke klidové výchozí hodnotě. Emil Dostál objasňuje: „Rozdíl mezi hodnotou naměřenou ihned po běhu a mezi výchozí hodnotou považujeme za 100 %. Špatnou reakcí organismu je, když je pokles tepové frekvence 10 minut po běhu jen 20 až 25 %. Signalizuje to, že běžecká zátěž byla nepřiměřená a že je třeba ji snížit. Zkušenosti ukazují, že u úplných začátečníků není vhodné zvyšovat v prvním půl až tři čtvrtě roce rychlost běhu, nýbrž pouze dobu jeho trvání. Běh však rovněž prodlužujeme, až když se organismus adaptoval a přiměřeně reaguje na počáteční rychlost běhu, která je velmi nízká (100 m za 40 až 60 sekund u mužů a 45 až 60 sekund u žen, tj. jedno kolo na 400 m běžecké dráze za 2:40 až 4 min. (u žen za 3 až 4 min.), 1 km za 6:40 až 10 minut (7:30 až 10 minut u žen).“ (Uvedené časy jsou skutečně velmi vysoké, předpokládám, že většina canicrossařů je s kondicí již mnohem „dál“ – pozn. aut.)
Nepopiratelný fakt však platí nadčasově: neúměrné přetěžování organismu je zbytečná frajeřina. „Chlapáctví“ se může vymstít. Na následné otázky „proč?“ a „k čemu?“ se pak jen těžko hledá odpověď.
Co s drápky aneb psí manikúra
Trochu do rozpaků mě uvedl následující dotaz: „Všude čtu, že by se psům měly zastřihovat drápky. Jaký je váš názor?“
Ano, v každé kynologické příručce se dočteme, že psům je třeba pravidelně zastřihovat drápky. Přestože jsem měl už desítky psů, nikdy jsem jim drápy nezastřihoval (občas jsem zkracoval drápky fenkám těsně před porodem kvůli bezpečnosti štěňat). Vše samozřejmě souvisí s pohybem psů (a to především s pohybem – na tvrdším povrchu – i když nejsem tak docela přesvědčen, zda je to rozhodující faktor: vlci nemají v divočině problémy s přerostlými drápy, i když neběhají po asfaltkách). Pokud má pes dostatek pohybu – drápky si samovolně obrušuje.
Pokud však psu drápy přerůstají, je třeba je pravidelně zastřihovat. Dráp je nutné stříhat těsně před žilkou, která sem přivádí krev. Samozřejmě, že chronicky přerostlé drápy znesnadňují psu pohyb a mohou způsobit i deformaci prstů. (Na drápky jsou k dostání speciální kleštičky. Kdo si nevěří – nechť svěří minizákrok svému veterináři.)
Rada z Aljašky
„Nepřekonatelné překážky si mnohdy jen vymýšlíme, abychom nějak omluvili, že nám chybí vůle.“
Francois de la Rochefoucauld
„Přes léto jsme s mým psem hodně odpočívali. Jak získat zpět formu?“ zněl další dotaz. Lapidární odpověď zní: postupným tréninkem. Abych však nebyl tak stručný, mohu poskytnout recept vynikající aljašské skijöringové reprezentantky Mari Hoe-Raitto.
„Na začátku podzimu se potřebujete vy i váš pes dostat zpět do kvalitní formy,“ tvrdí Mari Hoe–Raitto. „Začínejte pomalu, kontrolujte vzdušnou teplotu a nepřehřejte sebe ani svého psa. Postupně budujte sílu, výkonnost a rychlost (vždy v tomto pořadí). Během jízdy na kole zpočátku udržujte rychlost pod patnácti mílemi za hodinu. Stanovte si přesná pravidla svého výcviku. Opakujte příkazy a povely a vybrušujte povel k zastavení. V počátcích podzimního tréninku (zpravidla v měsíci září) máte nad psem největší kontrolu. Pokud chcete zvýšit jednak jeho motivaci a jednak posílit vaše vzájemné pouto, v odpočinkových dnech nechejte psa běhat na volno. A nezapomeňte: výlety do přírody a horské túry jsou skvělé jak pro silový trénink, tak i pro zvyšování motivace a stálé utužování vztahu člověka a psa.
Trénink doporučuji fázovat takto:
Úterý: běh se psem v canicrossovém postroji, 3 až 5 mil (1 anglická míle = =1 609 metrů, pozn. aut.).
Středa: jízda na kole, 3 míle.
Pátek: opět canicross, 3–5 mil.
Neděle: jízda na kole, 3 míle.
V měsíci září po letním tréninkovém výpadku rozhodně nepřehánějte tempo. Na to budete mít dostatek času později s blížící se zimní sezónou. Ve dnech volna se se psem věnujte trekkingu nebo alespoň ostré chůzi na dlouhé vzdálenosti. Nepodceňujte hry se svými psy a dopřejte jim vyběhání na volno – samozřejmě vždy pod vaším bedlivým dozorem.“
Canicross a děti
„Kdo je zdravý, je mladý.“
Henry George Bon
„Mého malého syna canicross velmi baví. Je to vhodný sport i pro dítě?“ I na canicrossových závodech najdeme kategorii pro děti. Vzdálenost trati je většinou do jednoho kilometru. Na otázku, zda je tento sport vhodný pro dítě, si musí každý odpovědět sám: jen vy víte, jakou má syn kondici a jak je ovladatelný váš pes. Zkušený inteligentní „canicrossový pes – matador“ dobře chápe, že k jeho postroji je připojeno dítě, a neběží (a hlavně netáhne) ze všech sil. Samozřejmě, lze to řešit i jinak: k postroji se připne šňůrou například i táta a běží s dítětem společně a přitom koriguje intenzitu tahu.
Poslechněme si však názor zkušeného atletického trenéra Emila Dostála: „Mohou děti běhat dlouhé vzdálenosti? Tato otázka se jistě v myslích rodičů vynoří. Odpověď je jednoznačná: samozřejmě, že ano. Dítě je rozený vytrvalec, nikoli sprinter. Má velmi výhodný poměr mezi srdečním objemem a tělesnou vahou. Dnes víme, že děti mohou běhat dlouhé vzdálenosti bez újmy na zdraví a že jim to velice prospívá. Vždy musíme dodržovat zásady postupnosti, přiměřenosti, pravidelnosti a soustavnosti. Není nebezpečná vzdálenost, ale tempo, rychlost běhu. Největší nebezpečí však představuje ctižádost rodičů. Nepřepínejte nikdy síly svých dětí. Nenuťte je, aby se překonávaly vůlí. Děti musí mít z běhu radost a mají běhat, jen když je to baví.“
Pouze dodávám: totéž platí o psech! Ale ty běh většinou baví „nehorázně“ …
Vynucené přestávky?!
V jednom mailu si mně tazatel stěžuje, že si jeho pes při tréninku často vynucuje přestávky k močení a občas i kálení. Jak ho to odnaučit? Před tréninkem je nutno psa pořádně vyvenčit. Pes musí vědět, že běh v postroji není „rychlá vycházka“, nýbrž práce. (Proto využívejte postroj jen k tréninku a při závodech.) Když je pes řádně vyvenčen, máme klidné svědomí a močení (či v tomto případě lépe řečeno – značkování samců) rozhodně netrpíme. Platí totéž, o čem jsme již v minulých dílech psali o různých rušivých vlivech: je třeba, aby se pes dovedl soustředit na práci a nenechal se rozptylovat. (Je nutné znát dobře svého psa: některý psík je tak trochu „simulant“, který s nastupující únavou hledá úlevu nebo krátký odpočinek. U „běhavých“ plemen toto většinou nehrozí.) Věnujte pozornost tomu, aby pes měl vhodnou motivaci! Jiný problém je s kálením: tomu se lze vyvarovat jen dobrým vyvenčením. Samozřejmě – někdy se to stane i při vrcholném sportovním podniku: občasnému zdržení se nevyhnou ani špičkoví reprezentanti na mistrovství Evropy nebo světa. Co s tím? Klid! Žádné řvaní, žádnou nervozitu. Těch 10 až 12 drahocenných sekund zdržení je třeba prostě oželet. (A možná zpytovat vlastní svědomí, zda jsme venčili skutečně pořádně.)
Jen jako kuriozitku uvádím, že saňoví psi při nejtěžších závodech v mushingu (Iditarod, Yukon Quest) často kálí v klusu.
text a foto: Jaroslav Monte Kvasnica,
