Podle záměru se pak odvíjí systém jízdárenské lekce i její doba trvání. Při učení nového cviku je nejlepší práci ukončit ve chvíli, kdy kůň pochopí, co se po něm chtělo, i kdyby to bylo třeba po necelé čtvrt hodině pobytu na jízdárně, a to i tehdy, kdy jsme si pro koně vyhradili třeba celé odpoledne. Pracujeme-li sami na sobě, hrozí, že „zatvrdneme“ příliš dlouho třeba v klusu na kruhu jedním směrem, a proto je dobré si předem uvědomit, že pro koně je lepší pestřejší lekce, a rozmyslet si systém ježdění tak, aby se ani kůň nenudil. Ať je práce s koněm zaměřená kterýmkoliv směrem, jízdárnu by měl jezdec opouštět s uvolněným koněm.
Jak se takový uvolněný kůň pozná?
Uvolněný kůň působí klidným a spokojeným dojmem. Nemá v sobě zbytečné napětí, ale přitom jde aktivně, s pravidelným nohosledem, a na požadavky jezdce ochotně reaguje.
Někdy se jezdec mylně domnívá, že má pod sebou uvolněného koně v okamžiku, kdy se pod ním kůň jednoduše fláká. Pro koně to může být v danou chvíli dobrý důvod vypadat klidně a spokojeně, z dlouhodobého hlediska však tento stav není pro koně příznivý. Kůň, který nejde dobře zadníma nohama pod sebe, ale táhne si je za sebou, si zároveň nenese aktivně svého jezdce na zádech, přenáší váhu příliš na přední nohy a tím si zadělává do budoucna na problémy, jak zdravotní, tak výcvikové, jelikož s koněm položeným na předek je provádění některých složitějších lekcí obtížné, někdy i vyloučené. Přitom pocitově bývá pro jezdce takový neaktivní pohyb koně pohodlný, zejména klus bývá měkký, snadný k vysezení, takže jezdce ani nenapadne, že by s pohybem koně mohlo být něco v nepořádku. Nedostatečnou aktivitu zádi odhalí nejlépe pohled ze země, když sledujeme, kam si kůň došlapuje zadníma nohama vzhledem k předním nohám. Aktivně jdoucí kůň by si měl došlapovat zadníma nohama přibližně do místa, které právě opustila přední noha, případně může šlapat i před stopu (obr. 1). Pohodlně roztažený kůň může oproti tomu tahat zadní nohy až desítky centimetrů za předníma (obr. 2).
Pravidelný chod je dalším kritériem správného uvolnění. Někdy jezdec svým nesprávným působením na koně poruší pravidelný nohosled došlapování kopyt na zem. Nejčastější příčinou těchto jevů bývá přílišná snaha koně rozhýbat do větší aktivity spolu s přílišným působením ruky, nebo naopak snaha o zpomalení vedoucí až k rozložení chodu. Kůň by také sám od sebe neměl zpomalovat nebo zrychlovat. Uhlídat si pravidelnost v klusu je nejsnazší, takže pokud chceme při ježdění zkoušet zasahovat do pohybu koně třeba působením na jeho hlavu a krk, je nejlepší začít se změnami právě v klusu, kdy se přílišný zásah nejsnáze projeví. Při zjištění nepravidelnosti je nutné hned hledat příčinu (zpravidla v jezdci) a pokusit se ji co nejdřív odstranit (ne odstranit jezdce, ale jeho nevhodný projev). Například přílišný spěch koně a z něho vznikající nepravidelnosti chodu souvisejí nejčastěji se špatným sedem jezdce, který vyvádí koně z rovnováhy (obr. 3).
Uvolněný by měl jít kůň z jízdárny i tehdy, když s koněm pracujeme ze země (obr. 4).
Nikdy bychom neměli na jízdárně dosáhnout toho, že by kůň odcházel z jízdárny v horším psychickém nebo fyzickém stavu, než na ni došel.
(Pokračování příště.)