Vždycky musíte nějak začít. I řekl jsem si, jestlipak nenajdu v nějakém slovníku naučném chytrou, nápaditou formulaci k heslu vetřelec. I podívejme. Nikde nic. Je to zřejmě slovo takového charakteru, že nějaké vysvětlení vůbec nepotřebuje. Vetřelec je prostě někdo nebo něco, co je v našem okolí cizím prvkem a přitom se nám vůbec, ale vůbec nelíbí! Slovo vetřelec má v každém případě pejorativní neboli hanlivý význam. Všimněme si, že v podobných situacích můžeme použít celou škálu dalších výrazů a můžeme přitom svoji nevoli vhodně stupňovat. Třeba host může být zvaný i nezvaný, případně nevítaný, ale také milý, drahý a to podle potřeby. Vítaný vetřelec ovšem neexistuje. Mnozí pak řeknou, že v přírodě tohle nenajdeme, protože za všechno může člověk. Je zajímavé, že přitom dělí všechno na přírodu a člověka, jako by člověk sám dítětem přírody nebyl, což je zajisté blbost. V dětství mně četli pohádku o dubech, medvědovi a bucích. Bručoun spal pod dubem a nějak se s ním dostal do nějaké vády a ten dub se vytahoval, jak je silný a nepřemožitelný, a vůbec ať se mu tady neválí po kořenech, šimrá to, a ať kouká jít, odkud přišel. Tak ten medvěd se naštval a odešel. Jenže se vrátil a přinesl si v kožichu několik bukvic, které zašlapal do země. Bukvice vzešly a po nějaké době bylo po dubech, buky je zastínily a zvítězily. Člověk si s tím medvědem nijak nezadá, kamkoliv se pohne, přinese s sebou něco nového. To, co si sám přinese a je mu nějak k užitku, samozřejmě nepokládá za vetřelce. Jenže něco jiného potom je, když přinese něco, co se mu nakonec vymkne kontrole, k užitku to není, naopak je to nepříjemné a škodí to všemu ostatnímu okolo. Tak to je potom pravý vetřelec. Podle zákonů přírody by se měl člověk vetřelcům stavět na odpor a to tím více, čím větší podíl viny nese na jejich rozšíření. Bylo by to přírodní? Je to tak věčná otázka, jako jestli bylo dřív vejce, nebo slepice.
Potom nějak okolo mě prošlo heslo, že by měl být v letošním roce mezinárodní rok biodiverzity. Co to je? No, přírodní různorodosti. Někdo si jaksi všiml, že to, co je okolo nás a čemu jsme si zvykli říkat příroda, není až tak pestré jako třeba před padesáti léty. Což je v podstatě pravda. Nezměníme to však tím, že budeme mávat zelenými praporky nebo snad zkoumat a počítat brouky na mezi, to je jen podpůrná činnost pro získání grantů neboli peněz pro pár lidí, kteří se tím živí. Změnit by to mohl jen přístup k hospodaření s půdou. Protože se však po staru žít nedá, nezmění to v dnešní době ani bída. Na polích se skutečně hospodařilo někdy za války, kdy si lidé museli ledacos vypěstovat sami. Potom se ovšem scelily lány a mnohé u nás zaniklo. Meze, pastviny, polní remízky, chmelnice a krajina zarostla náletem. Mnoho plodin i hospodářských zvířat se přestalo pěstovat vůbec a s tím vzala za své i různorodost celé krajiny. Do toho se vloudily experimenty poměrně úzké skupiny nadšenců, kteří se rádi dívají na to, jak si „příroda“ poradí s tímhle nebo s jiným problémem. Horují nejvíc pro takzvané mokřady a jaksi si ani nevšimli, že rákos mezitím roste hojně podél potoků v zemědělské krajině, tam, kde se dříve selo a sekalo až ke břehu. Dnešní obří traktory by u břehu mohly zapadnout, takže tam vznikl obdivovaný mokřad. Tam, kde dnes roste rákos, nejspíš nebude žít skřivan polní, asi tam budou spíš zpívat cvrčilky. To jsou jen takové lokální přesuny a skřivan ani cvrčilka nebudou nikde považováni za vetřelce. Invaze nájezdníků, kteří mohou dočista změnit poměry v celé krajině, začínají obvykle u rostlin. Nejde jenom o bolševník, ten je jen takovým pověstným vrcholkem ledovce. Jde o celou škálu různých rostlin, které k nám byly zavlečeny v posledních desetiletích a šíří se neobvykle plošně. Většina kulturních rostlin u nás sice původní není, od pšenice přes brambory až po kukuřici, nicméně bychom se bez nich neobešli, tudíž to nemohou být vetřelci. Vetřelce z říše rostlin nazýváme plevelem a ten se vždycky úporně a v potu tváře potíral. Úměrně s tím, jak se zmenšil počet lidí nutných pro práce v zemědělství, zaniklo i potírání plevele. A pozor, plevele, který se šíří mimo pole, si v podstatě u nás nikdo nevšimne. Proces pronikání vetřelců se zrychluje a objevují se i vetřelci z říše živočišné. Pokud jde o vetřelce z říše rostlinné, najdeme u nich hned několik problémů. Většinou jde o druhy velmi agresivní, které vytlačí druhy domácí. Jednou z příčin, proč jsou tyto rostliny tak úspěšné, je, že tady u nás nemají škůdce. Škůdce, třeba v podobě hmyzu, který by se jimi živil a omezoval tak jejich úspěšnost. Třeba brambory. Rostlina pochází z Ameriky a traduje se, že je do Evropy dovezl až Kolumbus. Její škůdce, totiž mandelinka bramborová, dorazil za touto rostlinou se zpožděním několika století. K nám ve větším množství až někdy v padesátých letech minulého století. Brouk se stal symbolem politické propagandy. Celý autobus nás středoškoláků vyrazil na brigádu, procházeli jsme lány brambor, ale mandelinku jsem tenkrát neviděl. Fotil jsem ji asi před pěti léty, když jsem se vracel z lesa. Na poli byly v minulém roce brambory a každý keříček, který vyrašil ze zapomenuté hlízy, byl obsypán mandelinkou. Je úspěšná, protože zatím nemá žádné nepřátele. Asi by je ozobávaly jen slepice. Kdo však v dnešní době drží slepice? V podstatě nikdo. Úbytek chovu slepic dávají dokonce někteří pozorovatelé ptáků do souvislosti s úbytkem vrabců domácích. To se mi však zdá nepřiměřené a v podstatě vymyšlené pozorování. V Praze totiž prosperovali vrabci nejméně sto let bez společnosti slepic úspěšně do té doby, než se objevil skutečný nepřítel. Než se dostali až do středu města krahujci, straky a sojky. Co je však příčinou nebývalé prosperity těchto druhů? Samozřejmě se dá předpokládat, že někde na začátku stojí člověk. Řekl bych, že především jeho způsob obživy a myšlení. Je naprosto přirozené, když každý chce svoji obživu získat s menší námahou než ti, kteří tady byli před ním. Existují sice malé skupiny lidí, které si to nemyslí, není to však převažující trend. Třeba i v USA existuje nějaký malý okres, kde náboženská sekta žije způsobem života jejich předků, kteří tam přesídlili někdy v osmnáctém století. Jezdí koňskými povozy, obilí sejí a sklízejí ručně a chodí oblečení jako před staletími. Když o nich asi před dvěma léty běžela reportáž v televizi, chtělo se mi vykřiknout: který z vás je F. L. Věk? Takhle to však všeobecně nejde! Asi ti lidé žijí spokojeným životem a nejspíš i krajina okolo nich vypadá zdravě, přesně tak, jakou si představujeme naši krajinu, jaká by asi měla být. Jenže, byla to opravdu zdravá krajina? Ne, byla to krajina intenzivně obhospodařovaná k obrazu člověka. Člověka zemědělce! Ten hospodařil beze sporu šetrněji, byl však také vystaven více nepřízni osudu v podobě neúrody. Ta nás však jaksi netrápí, protože neúroda zatím ještě nikdy nepostihla všechna zemědělsky využívaná území najednou. Naopak, neúroda na nějakém území byla vždy hojně využívaná již od starověku. Pro ty, kteří jí netrpěli, byla lepší jak ohromná armáda. Protože tedy v dnešní době je základním fenoménem dálkový obchod, který sice existoval i v době někdy před šesti tisíci léty, avšak nikdy v tak obřím měřítku, nemůžeme předpokládat, že naše zemědělská krajina bude stejná jako před sto léty. V dnešní době, kdy kupujeme zemědělské produkty z celé Evropy, nemůžeme předpokládat, že naše vesnice bude stejná jako dříve. Když se sedlák Kovanda ptal svého nastupujícího čeledína Jana Cimbury ve stejnojmenné knížce Jindřicha Šimona Baara: Umíš brázdu vyorat? Umím ji vyorat rovnou a dlouhou a nemusím se zpět za pluh ohlédnout, a přece neposkvrním pole smouhou. Umíš obilí rozsívat? Umím rozsívat i obilí i kulatiny i leníček – čočku, hrách i vikev sejí doma tatíček, je v této otázce a odpovědích skryta ta kouzelná, dnešní biodiverzita krajiny, která se utopila v kolchozních lánech. Ale ještě v něčem jiném. Jeďte někam na Rakovnicko nebo Žatecko, tam, kam jsme společně s celými armádami vrstevníků ze školy jezdili povinně česat chmel. Jeďte se tam podívat, kolik tam asi zbylo chmelnic? Přitom když pojedete Bavorskem někam k Ingolstadtu, uvidíte krásných chmelnic, až vám pivařské srdce zaplesá. A co že to říkal TGM, tak asi před osmdesáti léty? Tak já vám kousek opíši: „Avšak bolševici nedovedli a nedovedou pracovat, dovedou k práci donucovat (bolševický režim zavedl otroctví buržoazie, nota bene buržoazie velmi libovolně definované, a tím i otroctví dělníků), dovedou bojovat, ubíjet a umírat, ale nedovedou pilně, stále, neúmorně pracovat.“ Právě tak neúmorně, jako to kdysi uměl český sedlák. Proto říká TGM, že: „Jejich revoluce byla a je politická, ne sociální a hospodářská.“ Tohle všechno se muselo promítnout i do obrazu naší krajiny a dokonce i do rozdílu mezi naší a krajinou kousek u sousedů. Problém dneška je, jak vůbec udržet zemědělství jako hospodářské odvětví. Aby tady zemědělství zůstalo a s ním i nějaká ta pracovní místa. A souvisí s tím i takzvané životní prostředí a ochrana přírody. Mám neblahý pocit, že tyto discipliny jsou svými postoji a uspořádáním nějak vedle. V každém případě by bylo zapotřebí se jimi rázně zabývat. Jestliže tak 25 až 30 % celého našeho území je chráněno zvýšeným způsobem jako chráněné krajinné oblasti, národní parky, rezervace, přírodní oblasti a já nevím, jaké další názvy se mohou vyskytnout, mělo by to být někde vidět. Jenže není! Krajina vypadá všude stejně zpustlá. Každá z výše uvedených institucí musí mít rozsáhlý řídící, úřednický aparát. Obvykle o nich slyšíte jen v tom smyslu, že něco zakázali. Tady nejde postavit širší silnici, protože to je chráněná krajinná oblast. Co na tom, že v tom případě se tam nebude hospodařit vůbec a oblast se změní v prales. Jenže to nebude nějaký původní prales, ale prales vetřelců, kteří již nyní dobře prosperují a dostává se jim tak dokonce i podpory.
Proces obsazování krajiny vetřelci není záležitostí posledních let, ale probíhá nenápadně nejspíš již odedávna. Výčet neumím sepsat, omezím se jen na příklady. Každý, kdo někdy rýpnul na zahrádce, zná nepříjemný plevel pěťour malokvětý nebo barvitý (Galinsoga parvoflora nebo G. quadriradiata). Jsou to vetřelci a to již dobře sto let. Proto se s nimi setkáte i ve starší literatuře o kytičkách. Mnohem větším problémem v posledních letech než bolševník je však křídlatka japonská – Reynoutria japonica. Je to až dva metry vysoká bylina s dutým stvolem, které se jen tak nezbavíte. Před domem mám krajinu, která je v současnosti nazývána lesoparkem. Na jednom místě se objevila křídlatka a ke chvále správce musím říci, že se ji snaží zničit. Seká ji a i chemicky ničí. Kdepak, křídlatka každoročně znovu vyrazí a nenápadně zvětšuje svoje území. Pod sebou udusí jinou zeleň, není na ní žádný hmyz, kterým by se mohli živit další živočichové, a ani její semena nikdo nežere. V tom je i prokletí dnešních úhorů. Dříve jste mohli vidět na každém úhoru v zimním období hejna zrnožravých ptáků. Dneska je úhor obsazen vetřelci, jejichž semena nikdo nežere, a není tam i prakticky žádný hmyz, kterým by se naši ptáci mohli živit. Naopak dříve běžný lopuch pavučinatý – Arctium tomentosum, běžná rostlina, na které se v zimě pásla hejna stehlíků, je dnes pomalu vzácností. Proč se tedy máme divit, že nám mizí běžní ptáci? Jen někteří z vetřelců jsou mediálně známí. Třeba plzák španělský – Arion lusitanicus, 8 až 12 cm dlouhý slimák zrzavé barvy, který sežere na zahrádce všechno, co si tam kdo pěstuje. Objevil se teprve nedávno, tvrdí se, že v roce 1991. Dočtete se, že dává přednost zapleveleným a hustě zarostlým, neudržovaným plochám. Kdo dnes nemá právě takovou plochu za plotem zahrádky? Takový slimák urazí prý za noc až padesát metrů. Takže se nedivte, že jich na svojí zahrádce zničíte celé divize a za noc tam mají slimáci další posily. Nebo jsem si tuhle udělal vycházku k Břevnovskému rybníku, jsou tam ochočené kachny, slípky i jiná havěť, třeba se povede i nějaká fotka. A podívejme, ona se tam sluní želva nádherná. No, to je vetřelec jak z čítanky. Obchody se zvířaty byly ještě nedávno plné malých, zelených, roztomilých želviček za směšnou cenu. Roztomilé želvičky však zakrátko v teráriu vyrostly do velikosti talířů a staly se z nich kousavé potvory, které vám bez váhání urafnou kus prstu. O maso měly vždy zájem, ne tak o nějaké mazlení. Tak co s nimi? Protože přece nejsme vrazi, tak šup s nimi do rybníka nebo do řeky. Nebo i jinak. Takové safari ve Dvoře Králové má ve svém areálu rybník i potok. Můžete tam vidět těchto želv desítky. Pochybuji, že by se hlásili k želvám mimo svůj katastr, a i na svém budou nejspíš tvrdit, že se tam objevily samovolně. Ukázalo se totiž, že tahle cizí, dravá želva je mimořádně otužilá a úspěšně se u nás usadila. Klasický vetřelec.
U ptáků je tomu poněkud jinak. O vetřelcích se nemluví, asi proto, že oni mají jaksi v popisu práce být jednou tady a zítra zase již někde jinde. K čemu jinému by jim to létání bylo? Snad jenom ten špaček může být v určitou část roku nevítaným vetřelcem. Na vinicích nebo třešňovkách, případně plantážích rybízu. Daří se je však zahánět, pokud se najde dostatek píle. Naše území bylo častokrát kolonizováno nějakým ptačím druhem, aby po nějaké době tito ptáci zase zmizeli. To je třeba případ strnadů zahradních. Někdy po válce, když jsem jako kluk jel na kole kousek za Prahu na hrad Okoř, seděl na každém druhém sloupu zpívající samec těchto strnadů. Dnes jich potkáte jen pár někde v Českém středohoří. Zvonohlíků, kteří se k nám rozšířili v polovině předminulého století, bylo jako máku. Letos jsem jej ještě neviděl. Na druhou stranu jsou ptáci, kterých se naši předci snažili zbavit za každou cenu. Dnes je zanícení ochránci vysadili uměle na několika místech a oni se bleskurychle rozšířili po celém území. Třeba krkavci. Že mají vliv na jiné druhy, třeba na káňata, to vám žádný z ochránců nepřizná ani na mučidlech. Vlastně jen jediný ptačí druh byl uznán za vetřelce. Kdesi zahnízdila husice nilská a dostala se k nám nejspíš přirozeně, prostě si jen tak přilétla. Kdosi našel její hnízdo a nahlásil to. Příslušný orgán ochrany přírody vydal příkaz ke zničení, druh není u nás původní! Jak dojemné. Představím si třeba, při této příležitosti, že si chytnu takového brkoslava a dám si jej do voliéry. Není to náš pták, jenom k nám občas v zimě zaletí a sežere přitom našim kosům nebo kvíčalám kdejakou jeřabinu nebo hlohyni. Ale to bych se se zlou potázal. To by mě mohli i zavřít. Jak jenom, byť jen v představách, strčíte prstíček někam do toho vosího hnízda zvaného ochrana přírody, nestačíte se divit.
Proto mám v úctě těch několik skutečných zapálenců, kteří se snaží každoročně něco udělat. Třeba lezou po stráních a vyřezávají cizí vetřelce z těch nejvzácnějších lokalit. Nebo chovají kozy a pasou je na místech, kde jen tato zvířata udrží původní porosty, když již není nikdo, kdo by to dokázal ručně posekat. Jsem přesvědčen o tom, že se musí najít někdo, kdo experimentálně dokáže užitečnost jarního vypalování trávy pro udržení biodiverzity! Jsou zprávy o tom, že státní správa lesů ve Finsku již takové pokusy zahájila. Měli bychom si všimnout, jak zpustle vypadají dřívější chmelařské oblasti oproti vinicím. Již v bibli se hovoří o tvrdé práci na vinici s uznáním. A o tom to všechno je.