Dvě soutěžní výstavy
Tady v Lysé je sice soutěž organizována s maximálním vypětím, ke kterému je nutné vzhlížet s obdivem, nicméně je i tady možné najít celou škálu nesrovnalostí jako daň nejednotného výkladu pořadatelů, kterých je celá řada. Jak pořadatelů, tak těch nejednotností. V posledních několika létech jsem byl sice žádán o posuzování ptáků támhle nebo tuhle, což jsem s úspěchem odvracel s poukazem na svoje postavení mimo ČSCH. Většinou mně potom telefonovali, že to tedy opravdu nejde. Až najednou letos mě kdosi oslovil na burze na Kladně, že by chtěli posoudit výstavu ve Kdyni. To nejde, povídám, nejsem členem ČSCH. Nám to nevadí, odpověděli! No, tak jo, ale musíte mi ještě dát vědět, to by mně mohlo klidně vypadnout z paměti. Přece jim neřeknu, že nevím, kde je Kdyně, a že jsem tam v životě nebyl. Kdyně, Čkyně, Rtyně, jak se to rýmuje? Takhle je to v nějaké trampské písničce a to bylo všechno, co moje stárnoucí paměť vyklopila. Byl jsem tedy třeba ve Vídni, v Mnichově, v Amsterodamu, ale ve Kdyni nikdy. Vlastně ostuda. Ještě, že máme dneska tendlecten internet. Představte si, že párkrát klepnete prstem a hnedka vám to řekne, kde to místo je, kudy tam pojedete a jak dlouho vám cesta potrvá. Trvali na svém, a tak jsem musel vstát v pět ráno, abych v šest odstartoval a byl v osm na místě. I ukázalo se, že Kdyně je malebné, příjemné menší město mezi Klatovy a Domažlicemi. Mají velké, podlouhlé náměstí, nemají však obchvat. Jeden kamion se courá kopcovitou krajinou před vámi, zatímco druhý vás postrkuje zezadu. Někde na obzoru se zvedají kopce Šumavy, hlavy omotané do oblak, scéna vyzývající na fotku, ale nemáte to odkud v rychlosti vyfotit. Neodvážil jsem se zastavit, natož pak přejít silnici. Návod, jak to najdu, byl funkční, a tak jsem se mohl pustit do práce.
Výstava svým charakterem a velikostí místní, i když to nemohu tvrdit, protože mi není známo jediné jméno vystavovatele, a není tudíž vyloučeno, že některý z nich byl i z nějakého vzdálenějšího místa, anebo byla vyhlášena třeba jako výstava okresní. Uprostřed i po dvou stranách sálu byly bodovací klece, na zbylých dvou stranách řada voliér obsazená papoušky. Všechno v párech. Tady chtěli pořadatelé vyhodnotit tři nejlepší voliéry. V takovém případě musí vystavovaný pár především „ladit“. Například musí být vystavovaní ptáci stejného mutačního zbarvení a samozřejmě v té nejlepší kondici. Nikdy se nehodnotí nějaká vzácnost vyjadřovaná obvykle cenou takových ptáků. V bodované části bylo viditelné, že v místě nebo okolí působí specialisté na některé disciplíny, jako jsou například soutěžní zebřičky nebo agapornisové či korely. Jestliže není dostatek soutěžících, a to v dnešní době nespočetných mutací u ptáků asi nikdy nebude, radí standard ke slučování ptáků pro jejich posouzení do větších celků. Jenže výstavní třídy jsou sestaveny tak, jak by měla být tříděna ta největší výstava. Na zcela malých výstavách se musí soutěž dělit tak, aby byla zachována jistá spravedlnost. Pořadatel může však přijít s nápadem, aby z různých soutěžních skupin byl vyhlášen absolutní vítěz. To může být ošidné, protože takové skupiny se hodnotí podle jiných kritérií. Posuzujeme však vždy cílevědomě vedené chovy, nikoliv náhodné výsledky. Jak se vítěz jeví vzhledem k dokonalosti předepsané standardem. Jak asi může být obtížné dosáhnout vysokého ohodnocení u přírodně zbarveného agapornise nebo u výstavní zebřičky. Zatímco přírodně zbarvený agapornis je zvýhodněn již tím, že by měl na svých 90 bodů vypadat sám od sebe, a je-li v dokonalé kondici, musíte mu je prostě dát, protože nemá v podstatě chybu. Oproti němu má výstavní zebřička změněnou postavu a ve většině případů i barvu a musela být do takové podoby pracně vyšlechtěna, přičemž drtivá většina jejích sourozenců na takovou podobu nedosáhla, je pak zřejmé, že tohle se musí zhodnotit. Nebo obráceně. Přírodně zbarvený agapornis, jehož zbarvení je dominantní, ve většině případů převyšuje svou dokonalostí mutačně zbarvené ptáky, kteří, byť by měli i dokonalou postavu, ve většině případů nejsou dokonalí v barvě a posuzovatel je musí v této pozici trestat. Tohle všechno lze lépe srovnávat v případě, že ptáci jsou hodnoceni jen na pořadí, nikoliv na body. Pokud jsou tam body, musí vítězit lépe obodovaný pták. Pokud je tam jenom pořadí, můžete vzít v úvahu i některá pomocná kritéria. U bodů jen v tom případě, pokud ptáci získali jejich stejný počet. I v takovém případě můžete říci, který z nich je lepší a perspektivnější. Výstava ve Kdyni byla obsazena asi stovkou ptáků. Když jsem skončil posuzování, katalog nebyl ještě dohotoven, z toho důvodu mohu vlastně popsat jen svůj dojem. Celkovým vítězem se stala zebřička. Byl tam někdo, kdo se chovem výstavních zebřiček zabývá. Vítězným agapornisem se stal samec Agapornise etiopského v přírodním zbarvení. Byli tam agapornisové různých mutací v dobré kvalitě, nic platno, vítěz svoje vítězství dostal do vínku od přírody. Objevili se tam i agapornisové Kříženci, kteří se však nehodnotí. Bylo tam několik dobrých korel a vítěz pěkné kvality. Byly tam výstavní andulky, nedělaly však dojem vítězů nějaké speciálky. Byli tam i barevní kanáři, na české poměry dobří, jsem však přesvědčen o tom, že někde na mezinárodní scéně by na vavříny nedosáhli. To se však v historii stalo jen jednou. Celkově dělala ta výstava příznivý dojem, nejen svým uspořádáním, ale i kvalitou vystavených ptáků. Kdybych to měl celkově hodnotit podle školních pravidel, dal bych jim dvojku, což je slovně chvalitebný. Možná i plus, protože oni o drobných chybičkách, které se ještě dají vychytat, vědí.
Za čtrnáct dní na to jsem jel do Plzně. Tady byla premiéra. Skupina osob, řekněme nezávislých, se rozhodla uspořádat výstavu drobných exotů. Žádný papoušek, žádná andulka. Ta skupina osob byla navíc, dá se říci, skupina poučených. Něco již mají za sebou, něco viděli a mají, jak se dneska moderně říká, vizi. Plzeň je velké město, a ačkoliv jsem tam byl nepočítaně, měl jsem obavy, jak to budu hledat. Navedli mě více než dobře, v konečné části maršrůty byly již šipky; výstava. Takhle bylo dříve dobrým zvykem to dělat. Výstava byla dobře obsazená, jak to pořadatelé udělali, nevím. S největší pravděpodobností přesvědčili každého soutěžícího osobně, s každým z nich hovořili a dovedu si představit, že i pro některé ptáky si dojeli sami. Pokud se týká posuzování, tak tohle jsem u nás ještě nezažil. Měli všechno dopředu připravené a roztříděné podle svých představ. Dostal jsem na stůl před sebe nejen skupinu ptáků k posouzení, ale i předtištěný seznam, kam jsem jenom vepsal dosažené body a umístění na prvních třech místech. To je potom krásná práce. Abych to objasnění soutěže poněkud rozvinul. Japonských chůviček bylo v soutěži celkem 49. Různých barev. Třídy byly sestaveny tak, aby se vždy soutěže zúčastnil předem předepsaný počet ptáků, ale i vystavovatelů. Takže chůvičky byly rozčleněny na tři třídy. Tmavě hnědé drží všichni. Zúčastnilo se 13 ptáků a 5 vystavovatelů, soutěž byla naplněna, byla nanejvýš spravedlivá. Další skupinu pak tvořily chůvičky rezavé a nugátové. K této skupině byly přiřazeny chůvičky šedé, kterých bylo málo na to, aby vytvořily vlastní třídu. Co naděláte? Tím však vypadly ze soutěže všechny rezavé a nugátové, protože tmavě šedé mají vyšší předpoklady k vítězství již od přírody než ty ostatní. Třetí skupinu pak vytvořily chůvičky obtížnějších variací a nové mutace jako krémové ino, bílé a perlové, případně straky. Co do imaginární spravedlnosti byla tato skupina, řekl bych, spravedlivější. Použil jsem japonské chůvičky k objasnění toho, jak se pořadatelé se ctí zhostili uspořádání soutěže. Nosným prvkem výstavy byly výstavní zebřičky, dělené do výstavních tříd vesměs podle barev. Napočítal jsem celkem šest výstavních tříd. Skutečně spravedlivé byly samozřejmě jen třídy základních barev, dál to již dost dobře nejde. I když jsou třeba takové černolící v dnešní době vyšlechtěné do opravdu výtečných postav, nakonec jim v soutěži se šedými (nesoutěžily společně, použito opět jako příklad) bude chybět příslovečné peříčko k vítězství. Nebo se ukazuje, že takzvané světlehřbeté jsou v dnešní době asi nositelem dobrého typu, takže když pro malý počet nemohou soutěžit ve své vlastní třídě, ale jen ve sloučené, budou mít o takové peříčko náskok. Ačkoliv pořadatelé nemají výstavní třídy pojmenovány slovně, prostým trikem si každý může třídy domyslet. Ptáci jsou v katalogu pečlivě pojmenováni podle barev a výstavní třídy odděleny. Jednoduše je mezi třídami vynechán v tabulce výsledků řádek, takže je to více než patrné. Jak prosté! Geniální věci bývají vždy prosté.
Abych to tedy nějak shrnul.
Byla soutěž japonských chůviček, kterých bylo celkem 49 kusů a byly rozděleny na tři soutěžní třídy. Všechno vyhrál Tomáš Osoba, nikomu dalšímu nic nepustil, je tudíž možné říci: je králem této disciplíny. Pak tady byly již zmiňované zebřičky. Napočítal jsem celkem šest výstavních tříd, ve kterých zvítězili pánové Osoba, Strnad, opět Strnad, Pekhart, Piskora, a opět Pekhart. Celkově pak vyhrála skořicová zebřička chovatele Strnada. Ten skořicový samec dostal od kolegy Cibulky 92 bodů a stal se nakonec i vítězem celé výstavy. Podle počtu dosažených bodů se sice shodoval s vítězem jiné skupiny, avšak predikátem a porovnáním vítězů bylo rozhodnuto takto. Ten pták si to v každém případě zasloužil. Podle jmen soutěžících se dá říci, že tato výstava byla vlastně západočeským mistrovstvím za účasti několika Středočechů. Většina Východočechů působících v nemošickém klubu tady chyběla. Budu se těšit, až se to střetne v Lysé nad Labem, protože zebřičky jsou v současnosti nejspíš disciplínou nejblíže dotaženou k ideálu. Rýžovníci měli sice svou výstavní třídu, protože se svým charakterem ani nikam přiřadit nedají, bylo jich však jenom šest. Vyhrál pan Durdis. Pásovníků nebylo ani u jednoho druhu tolik kusů, aby vytvořili vlastní třídu, proto soutěžili červenozobí, žlutozobí i škraboškoví společně, což beze sporu poškodilo škraboškové. Všechno vyhráli červenozobí jednoho vystavovatele, kterým byl pan Prachař. Jeho jméno si již chovatelé drobných exotů začínají pamatovat. Pak měli svou třídu astrildi rákosní, bělolící a amadiny pruhované. Všechno opět bral pan Prachař. Panenky hnědoprsé se opět dostávají do módy, bylo jich dost na to, aby měly svou vlastní třídu. První tři místa bral Tomáš Osoba. Třída, kde byly amadiny diamantové, na které byly nabaleny jaksi zbytky pelotonu, a s kterou se nedalo v podstatě nic dělat, byla velmi problematická. Amady tříbarvá, zelenomodrá, amadina červenohlavá, jedna stříbrozobka a dvě anadiny muškátové, z nichž jedna to vyhrála. Byla letošní, čerstvě přepelichaná, ve svém vzhledu v podstatě bez chyby. Prostě taková, jaká má být. Nakonec byla vysoko obodovaná a tím vyhrála jak třídu, tak i celou skupinu. První tři místa si rozebrali tři chovatelé, vyhrál M. Jüstel. Poslední velkou skupinou byly slušně obsazené amady Gouldové. Tato skupina byla rozdělena na dvě podskupiny, a to sice přírodně zbarvené a všechny mutační. Přírodně zbarvení ptáci pak byli děleni na červenohlavé a černohlavé, ke kterým byli přidáni žlutohlaví ptáci, kterých nebylo dost na to, aby pro ně byla vytvořena samostatná třída. Amady Gouldové červenohlavé přírodní vyhrál Ing. Václav Podpěra. Vítěz byl oceněn kolegou Cibulkou na 92 bodů, čímž získal absolutní vítězství v této kategorii. Černohlavé gouldy pak vyhrál Tomáš Osoba a vítěz bral 91 bodů. Podskupinu mutačních gould vyhrála MVDr. L. Nečasová a byl to běloprsý samec oceněný 91 body.
Příprava výstavy byla na naše poměry provedena nebývale dobře a dokonce se zdá, že k tomu ani nebylo zapotřebí tolik lidí na práci. Jen doufám, že návštěvníci z odborných řad si toho všimnou a vezmou si poučení, které použijí i jinde.
Nakonec se musím zmínit i o nezbytném obalu soutěžní části výstavy, který obvykle tvoří klece a voliéry s dalšími ptáky, kteří se soutěže nezúčastní, ale tvoří jen jakýsi poutač. Tady pořadatelé dokázali sehnat opravdu nebývalou kolekci ptáků, která se u nás dá vůbec shromáždit na jednom místě. Bylo tady v podstatě všechno, včetně opravdových rarit, všechno, co se u nás vůbec chová. Tohle skutečně výtečně doplňovalo tu soutěžní část výstavy. I dekorace byla nebývalá, když byla ukazována mnohá hnízda astrildovitých, jak je chovatelé schovali ze svých voliér. Jenom fotky se mi nějak nepovedly. Vítěze jsem vůbec nedokázal vyfotit. Nakonec mi nezbývá nic jiného než blahopřát a doufat, že pořadatelům jejich elán nevyprchá. A jelikož to bylo v Plzni, vyzývám: vyvalte sudy!
