Jsem chovatelem? Část třetí

Náplní práce chovatelských organizací je především organizování výstav a soutěží. V módě jsou i burzy. Tyto akce jsou také v první řadě příjmem finančních prostředků, bez nichž by samozřejmě život spolků nebyl možný. Všechno na tomto světě je o penězích, všechno na tomto světě musí nakonec někdo zaplatit.

Mezinárodní výstava v Moskvě

Když sháníte vystavovatele na výstavu, kterou chcete uspořádat, musíte lidem telefonovat a psát dopisy nebo třeba zprávy modernějšího charakteru a to všechno něco stojí. Papír, obálky, poštovní známky, telefonní hovory. A to mluvím jen o úplném začátku, to platíte jen za myšlenku, pak přicházejí podstatnější výdaje. Nicméně se počítá také s tím, že většina lidí, kteří mají vykonat konkrétní úkoly, věnuje svůj čas a práci svému spolku zdarma. Svým charakterem jsou takové akce chovatelských spolků omezeny spíše jen na okolí, kde takový spolek působí, akce s širší působností jsou již jen velmi omezené a ty s působností velkou jen ojedinělé. Národní mistrovství je jen jedno. Velkých mezinárodních výstav je jako šafránu.  Aby někdo uspořádal velkou výstavu úplně na cizím poli, to se pak stalo v historii chovatelství ptáků jenom jednou. Téměř nikdo si nepamatuje, odkud vlastně přišel prvotní impulz, koho ta myšlenka vlastně napadla. Kde se to vůbec vzalo? Na jaře v roce 1971 jsem již byl členem výboru speciální organizace Praha 2 – Vinohrady. Soukromě jsme se stále považovali za KPEP a stále jsme měli ve znaku jeho stylizovaný symbol, kakadu inku. Tehdy na jaře se najednou začalo hovořit o tom, že bychom mohli uspořádat výstavu exotického ptactva v Moskvě. Možná, že tato myšlenka vzklíčila nějak prostřednictvím zoologických zahrad, protože se později velmi angažovali pracovníci moskevské zoo, především pak její specialista Kudrjavcev a i sám ředitel Spicin. Ovšem nejblíže pravdě je, že ta myšlenka a také celé to dílo patří tehdejšímu jednateli Zdeňku Krátkému. Pro uspořádání takové akce bylo však bezpodmínečně nutné získat souhlas vedení svazu chovatelů. Tehdejší tajemník svazu, což byla taková trafika pro zasloužilé soudruhy, Boháček, tuto akci kategoricky zamítl. Ani se tomu nedivím, obával se krachu celé akce, a kdyby se to celé nepovedlo, zajisté by o své teplé místečko přišel. Ale potkala nás čirá náhoda. Vraceli jsme se s tehdejším naším jednatelem z toho neúspěšného jednání a měli kyselé obličeje. Na Poříčí jsme náhodou potkali jednoho člověka, který nás znal, byl nějaký čas šéfredaktorem časopisu Chovatel. Tehdy již opět povýšil na ČÚTI. „Copak, chlapci, jste nějaký zasmušilý.“ Tak jsme mu to jen tak na chodníku vyklopili. Nechal si to dopodrobna znovu vysvětlit a povídá: „Přijďte za mnou zítra, já zavolám do Moskvy!“ Tak jsme přišli. Jděte na ten váš svaz znovu a udělejte to! Tajemník svazu nás čekal již na schodech a ta výstava v Moskvě byla. V té době jsme na Západ nemohli, cestovat se začalo omezeně až později. Tak jsme šli na Východ. Ptáci na výstavu se vykoupili od chovatelů a v Moskvě následně prodali. To chovatelé uvítali, protože v té době neměli žádný odbyt pro své odchovy. Bylo tam vystaveno více než 700 ptáků. Až po roce 1989 jsme se dozvěděli, že ten člověk, který to svým vlivem dokázal prosadit, měl opravdu dlouhé prsty a vliv. Do Itálie uprchlý komunistický funkcionář Jiří Pelikán o něm posléze napsal, že byl hlavním vyšetřovatelem Rudolfa Slánského a posléze jedním z nejvyšších důstojníků StB. Než někomu nějak přerostl přes hlavu a byl jaksi uklizen. V čase, kdy jsme jej na tom chodníku potkali, byl již zase pan někdo. Tu akci spáchalo jen několik lidí z okruhu, kteří sami sebe považovali za starý KPEP. To samozřejmě nebránilo tomu, když se ke konci ukázalo, že ta akce je veleúspěšná, aby si ji svaz nepřivlastnil. Na závěrečný ceremoniál se šampaňským a kaviárem letěl do Moskvy celý zástup funkcionářů, všichni, kteří o tom zpočátku nechtěli ani slyšet.

Spolupráce s chovateli ze zemí SSSR

Já jenom lituji, že do Moskvy jsem nemohl. Nastoupil jsem krátce před tím do nového zaměstnání, a neměl tudíž nárok na dovolenou. A nakonec ani peníze. V Moskvě se střídaly vždy po týdnu dvojice chovatelů, kteří působili jako ošetřovatelé, garanti a informátoři. Ta výstava potom nastartovala styky našich chovatelů s ruskými. Bylo jich málo, ale většinou měli styky po tehdejším celém území SSSR. Silná chovatelská enkláva byla třeba v Taškentu, Alma-atě, ale i v Leningradu. Nejméně dvakrát potom přivezl do Prahy na výstavu v botanické zahradě velkou kolekci ptáků Ruska a Střední Asie Jurij Povalo Švejkovskij z tehdejšího Leningradu. Jezdil k nám na pozvání pražské organizace. Podle jistých pramenů, jako jsou katalogy, přivezl tu velkou kolekci do Prahy v roce 1976. Rovněž podle katalogů však již rok před tím vystavoval zvonohlíky královské v Praze Rudkov. Po tomto roce byla v Praze ještě jednou velká kolekce těchto ptáků a asi největší účast byla pak na světovém šampionátu C.O.M. v Olomouci v roce 1980. Nakonec se ukázalo, že tihle ptáci jsou neobyčejně výhodným artiklem, najednou o ně měli všichni zájem. O jejich chov se však v podstatě nikdo nezajímal, což byla zajisté škoda, všichni se je snažili vyměnit do Německa za papoušky. Z počátku o tyto ptáky zase tak velký zájem nebyl, lidé je neznali. Proto se mi také podařilo některé zbytkové kusy získat, ale nakonec je lidé přepláceli. 

Prvoodchovy, úspěchy a neúspěchy

Tak se stalo, že si mohu připsat některé prvoodchovy, o kterých jsem přesvědčen. V první řadě se mi podařilo odchovat, a to asi čtyři roky po sobě, hýly dlouhoocasé a zamýšlel jsem se jim věnovat dlouhodobě. Dostala se mi však do voliéry kuna a v podstatě celý kmen byl ztracen. Zbylé ptáky, které jsem měl jinde, jsem dal bratrovi, který to vydržel o něco déle. Jinak by to byli vhodní ptáci do našeho prostředí, celý rok byli ve venkovní voliéře. Samice jsem však na zimu odděloval od samců. Na jaře se ovšem muselo postupovat systematicky. Ptáci jsou do určité míry tažní a na hnízdiště se vrací nejprve samci a až potom samice. Musíte tedy dát do voliéry nejprve samce a až potom dát k němu samici. Jednou jsem to udělal obráceně a málem o samce přišel. Ta voliéra patřila té samici a samce nechtěla. Při hnízdění jsem použil japonskou metodu úkrytů a do voliéry pověsil takovou sestavu vyrobenou z krajinek, jejíž součástí byla i klec z králičího pletiva s několika vstupními otvory, uvnitř s kanářím hnízdním košíčkem. Fungovalo to spolehlivě. Dalšími ptáky, které se mi podařilo takto odchovat, byli pak hýlové šedaví a hýlové mongolští a jako poslední pěnkavice severní. Hýly mongolské jsem však musel již jako vyspělejší mláďata podložit kanárům, protože je přestali rodiče krmit. Staří je krmili pouze travními semeny jílku, který rostl v parku před domem. Nasekal jsem otep trávy srpem a dal ji ptákům do klece. Jenže tu louku posekali a byl konec. Tak jsem mláďata přidal pod kanáry, kteří je s úspěchem dokrmili. Ti hýlové byli sice nenápadní ptáci, ovšem zajímavého chování. V přírodě hnízdí na zemi pod kameny. Pocházejí ze suchého prostředí, proto jsem je nechtěl dávat do venkovní voliéry. Zdržovali by se asi většinou na zemi a u nás je přece jenom vlhko. Ptákům sice nízké teploty nevadí, pokud mají sucho, ovšem v kombinaci s vlhkem je to vražedné. Nejsou to ptáci do místností, kde je slyšíte. Samci zpívají v noci. V přírodě hnízdí někde pod kameny, proto jsem si myslel, že postačí prostá budka. Ukázalo se, že tak prosté to není. Samice musí mít možnost před tokajícím samcem unikat, což v omezeném prostoru klece dost dobře nejde. Nakonec jsem musel vyrobit takovou závěsnou budku v podobě truhlíku, se dvěma vstupy. Jakmile samec lezl do hnízda, samice hnízdo zadem opustila. Byl to truhlík, částečně z pletiva, do kterého byl zasunut druhý truhlík, celý z překližky, ve kterém byl vymodelován ze sádry hnízdní důlek. Tohle již vcelku fungovalo. Dneska by to již nebyl asi žádný problém v případě, kdyby měl chovatel dostatek nedozrálých klasů prosa a senegalu v mrazáku, což se již běžně dělá. To je ostatně asi ten nejlepší stimulátor hnízdění a odchovu mláďat u většiny druhů zrnožravců a můžeme k nim počítat i drobnější druhy papoušků. Vystavil jsem odchov hýlů mongolských na šampionátu v Olomouci, kde byli zařazeni do sekce evropského ptactva. Nakonec se ukázalo, že jsem byl nejlepším českým chovatelem v této sekci, a tak mi dali velkou cenu ministerstva zemědělství. Nutno podotknout, že však tenkrát naši ptáci se u nás moc nechovali, takže konkurence nebyla zas až tak velká. Byla to spíše náhoda. Dostal jsem skleněnou, broušenou vázu a rozumí se samo sebou, že ministerstvo nemůže darovat nějakou lisovanou náhražku. Také jsem se stal držitelem putovního poháru Svatopluka Vlasáka, který KPEP pravidelně uděluje za nějaké pozoruhodné chovatelské úspěchy. Tahle cena je také velký broušený pohár, navíc v honosném pouzdře a obvykle ten, který ji na schůzi přebírá, přemýšlí, jestli to není vlastně za trest. Teď to již je nějak chytře ošetřeno, z počátku se s tím musel jeden vláčet tramvají a za rok zase. Na památku mu pak zbyla malá sklenička s vyleptaným znakem KPEP. Tuhle mne dokonce jeden funkcionář kontroloval, jestli tu skleničku ještě mám, jestli si té pocty vůbec vážím. Je totiž známo, že nejsem právě sběratelem diplomů a kokard. Tuhle u mne přebíral tyto předměty jeden chovatel, který se závěru jedné výstavy nemohl zúčastnit, a jeho manželka prohlásila diplomaticky, že se jí to sice líbí, ale on s tím nesmí do bytu. Co naděláte?

Mezinárodní spolupráce za socialismu

Bez dovozů ptáků z ciziny nemůžete chov exotů rozvíjet. Z počátku byl ten chov postaven vlastně pouze na dovozech. Ukázalo se však, že již za války byl podíl odchovů dostatečně významný k tomu, aby chovatelství přežilo nepříznivou dobu bez dovozů. Jenže ty hubené roky bez dovozů se stále prodlužovaly. Je více než s podivem, že chovatelé dokázali získávat ptáky z ciziny, i když jen málokterý dovoz byl zcela legální. Nejvíce styků bývalo s tehdejší NDR, kde byl chov exotického ptactva značně rozšířen a všechno fungovalo jinak než u nás. Jejich státní podnik se zvířaty ptáky oficiálně dovážel, ale odchovy také vykupoval. U nás byl svazový podnik Zverimex založen až někdy po roce 1968 a jeho fungování a nakonec i zánik je pro mne naprostou neznámou. Uskutečnily se sice mnohé dovozy ptáků, ale po každém takovém dovozu zbyly jen otazníky. To, co se okolo toho dělo, by si nedokázal vymyslet ani scenárista sepisující pro Hollywood mafiánské příběhy, a že ti chlapci mají opravdu bujnou fantazii. A jak s vámi zacházeli na hranicích. Jednou jsem to zažil. Každoročně jsem si podával žádost o takzvaný devizový příslib, i když jsem věděl, že mi jej nedají. Až jednou brácha sehnal nějakou tlačenku, jak se říká. Vysvětluji si to tak, že ten dotyčný nevěděl, kdo je kdo, a tak jsem dostal devizový příslib také. Jenže jsem s tím moc nepočítal, takže jsem neměl, jako obvykle, peníze. To nebyl problém, když slíbíte lichvářský úrok, seženete peníze vždycky. Půjčil jsem si třicet tisíc, což byly v roce 1977 slušné peníze. To byl ovšem jenom začátek. Potom jsem musel získat tak zvanou výjezdní doložku. Jenže v roce 1975 jsem byl v Belgii dva dny na světovém šampionátu, takže jsem neměl na ten devizový příslib nárok. Příslib mně v bance zabavili a chtěli mi sebrat i pas. Ten jsem jim vytrhnul z ruky a z banky raději zmizel. Kamarádovi, se kterým jsem měl jet, to zabavili jakbysmet. Co teď? Tady se ukázala síla organizovaného chovatelství. V téhle organizaci byli vždy lidé s velkým vlivem, možná že měli držet dohled, je však pravda, že všichni ptáky měli. Na druhou stranu dokázali šmahem vyřešit většinu problémů. Tak jsme zavolali jednomu členu výboru, prý měl na starosti právě devizové hospodářství. Franto, voni nám zabavili devizovej příslib. Jděte tam zítra v jedenáct, já tam někoho pošlu. Tak jsme tam šli. Já tomu moc nevěřil, tak šel nejdřív ten kamarád. Vedoucí již s jeho pasem čekala ve dveřích a doprovázela ho zase až ven. Jak jsme se míjeli, a mně se vrátila kuráž, utrousil jsem: čest, soudruhu nadporučíku. Čekal na mě venku, bledej vzteky a chtěl mě bít. Co blbneš, vona si tě bude pamatovat a nikdy už nebudeš mít malér. Kdyby věděla, že jsi automechanik, tak tě bude eště furt otravovat! Měli jsme povolený dovoz ptáků, všechna veterinární potvrzení, všechno v absolutním pořádku. Když jsme se pak vraceli zpátky, drželi nás na hranicích šest hodin. Všechno, co jsme měli v autě, jsme měli vyložený na asfaltu silnice, fronta tiráků až do Německa, takže až Němci napochodovali na naši stranu se stížností, nám však každou košili kontrolovali, jestli jsem si ji koupil v Německu, anebo ji mám z domova. Měl na to důmyslnou metodu, ke každé přičichl, jestli je dost propocená. Pak nám dali složenku na tři tisíce cla a mohli jsme domů. Sice se to pořád vyplatilo, cesta byla nakonec jakž takž zaplacená, ale kdybych místo ptáků koupil ve Švýcarsku zlato, moh jsem bejt tenkrát za vodou. Co je to dneska za dobrodružství, když nejsou žádný hranice? Když si jedete dneska do Holandska a tam na burze koupíte ptáky naprosto legálně i se všemi potřebnými dokumenty. Sice vás můžou celníci zastavit kdekoliv a dát vám pokutu za týrání zvířat, když zjistí, že v přepravce je víc ptáků, než je předepsáno. Ale uznejte. I pro ně to není taková zábava jako čuchat k propocenejm košilím, to bylo jiný kafe. Něco se změnilo, něco zůstalo stejný. A jak říkal Josef Švejk. Na chudý lidi musí bejt přísnost. Dneska mi ten konec nějak optimisticky nevyšel. Pro příště přemýšlím o tom, že bych měl ještě vzpomenout na některé činnosti související s organizováním výstav, o výstavách vůbec, a také o tom, co si o nich pamatujeme. Mohlo by to mít vliv i pro budoucnost a lepší organizování činnosti spolků. To bychom si asi mohli přát všichni.