Canicross a spol. – díl 20.
Samotný tah psa, který vyvíjí, je dán několika faktory: jednak samotnou radostí z běhu a chutí pracovat, jednak stupněm jeho trénovanosti. Mnozí majitelé evropských saňových psů, kteří s nimi trénují a závodí, mají problém opačný. Tah jejich psů je tak maximální, že jim může způsobit až zranění. Šampionka v canicrossu Martina Štěpánková závodila zpočátku s pitbulteriérem Dakem. Poněvadž však zatoužila „po trvalém sběru“ zlatých medailí ze světových kolbišť, závodí s evropským saňovým psem Pinkym. Sama přiznala, že přechod na „evropáka“ byl „hrozný“ a Martina se obávala zranění.
Ďábelská rychlost a tah „evropáků“, který je úžasnou výhodou při bikejöringu a při koloběžce, může být při canicrossu těžko zvladatelný. Jinými slovy: skvěle trénovaný „evropák“ k sobě potřebuje skvělého rychlého běžce.
Trénink tahu
Zvýšení tahu psa můžeme dosáhnout několika způsoby. S jedním z nich nám pomůže obyčejná stará pneumatika z auta, se druhým řetěz.
Pneumatika
Pneumatiku připneme canicrossovou šňůrou k postroji a můžeme vyrazit. Někteří psi jsou zděšeni, co že to táhnou za sebou (psům používaným k zápřahu ve spřežení se to pochopitelně nestává). Od jejich nejistoty jim pomůže naše laskavost, trpělivost, pamlsek … Zpočátku může pomocník (či pán sám) běžet před psem (u pána, který se psem závodí, se to příliš nedoporučuje, aby se neutvořil návyk: pes musí mít zafixováno, že jeho sparingpartner běží či jede za ním vzadu) a čtyřnohého kamaráda povzbuzuje.
Pozor: vzdálenost s pneumatikou zpočátku nepřeháníme! Zdá se vám pneumatika lehká? Zkuste s ní sami běžet v lesním terénu! Tření je mocný „čaroděj“ – práce s pneumatikou dá pořádně do těla a vyžaduje kvalitní tah. Vzdálenost korigujte podle fyzických dispozic a podle trénovanosti psa!
Řetěz
Další metoda je tak trochu odkoukaná od majitelů pitbulteriérů, kteří tímto způsobem zvyšují svým pesanům sílu a kondici. Kromě normálního canicrossového vybavení k ní budeme potřebovat ještě jednu canicrossovou šňůru a řetěz (coby zátěž).
S vahou řetězu to rozhodně přehánět nebudeme: pro psa o hmotnosti 10 kg–20 kg asi 2 kg – 6 kg řetězu; pro psy o větší hmotnosti adekvátně 3 kg – 10 kg řetězu.
K postroji psa připneme dvě canicrossové šňůry (jednu pro sebe – do bederního pásu), na druhou připneme řetěz. (Jak pneumatika, tak řetěz vedou ke stejnému cíli: práce s řetězem však je většinou praktičtější – zátěž můžeme variabilně modifikovat nastříháním řetězu.)
Zásada: pokud pes netáhne spolehlivě, je nutné mu snížit zátěž!
Povzbuzování nováčka je stejné jako u práce s pneumatikou: některým psům prostě vadí, že „něco táhnou za sebou“; musíme jim dát čas přivyknout.
Délka trasy
U obou metod nepřeháníme délku trasy: zpočátku bychom měli trénovat jen na trailu 500 metrů až jeden kilometr.
Navíc je dobré si trasu v klidu dobře a pozorně projít a odstranit případné překážky. Pokud pneumatika či řetěz uvízne za kořen, nebo se zachytí mezi kameny, trhne to nejen pořádně se psem, ale především s jeho egem. Je nutno, abychom se snažili předcházet všem negativním zkušenostem, které pes může učinit, a raději se jich vyvarovat. Samozřejmě to nejde vždycky, ale vždy se snažíme nebezpečí případných kolizí minimalizovat. Při práci se psem totiž musíme stále podporovat jeho pozitivní motivaci!
„Ulejvák“?
„Může být můj Zlatý retrívr ulejvák?“ Tak zněl další velestručný dotaz. A stejně stručná odpověď zní: může. Z některého psa prostě canicrossového běžce neuděláte. Sám majitel musí především vědět, zda psa běh baví, či ne. Násilím psa radosti nenaučíte …
Pokud se však u normálního pracanta objeví náhlé „ulejvání“, musíme pátrat po příčině. Příčiny totiž mohou být různé: špatná kondice (zejména po letním tréninkovém výpadku), přetrénování (při přehnané intenzitě tréninků), špatně nastavený postroj (může škrtit a posléze způsobovat i odřeniny)… Příčinou může být i latentní (skrytá) zdravotní indispozice a nastupující nemoc. Je jen na nás, abychom pravou příčinu identifikovali a odstranili.
Slovní povzbuzování
„Začal jsem psa při běhu povzbuzovat, tak jak jsem to viděl na závodech. Vždy se otáčí. Můžu ho tím rozptylovat?“ Samozřejmě. Každý pes je jiný a také zvyklý od svého pána na něco jiného. Někdy méně je více! Pes reaguje na podstatné, jasné povely, nač ho vyrušovat zbytečnostmi nebo skandováním. Jen ho mateme. Při běhu šetříme dech na důležité povely, např. na změny směru.
Někteří závodníci jsou ovšem zvyklí své psy hlasitě povzbuzovat. Nic proti tomu (když jim stačí dech!). Šampionky Soňa Klikarová i Martina Štěpánková své psy při běhu hlasitě povzbuzují. Záleží na tom, na co svého psa uvykneme. Když společný rituál změníme, nemůžeme se divit, že ho tím zbytečně rozptylujeme.
Závěrečný sprint aneb „Chyť ho!“
Pokud se hodláme zúčastňovat canicrossových závodů, je dobré naučit svého psa na sprint v závěrečné rovince. (Je dobré utvořit na závěrečný sprint stejný návyk jako na start: kdy před vyběhnutím odpočítáváme – pět, čtyři, … jedna.) Zrychlení v závěru nás může posunout o několik míst vzhůru ve výsledkové listině. Tady se ovšem hlasitějšímu povzbuzení nevyhneme. Závodníci užívají různých (naprosto libovolných) povelů: např. „domů!“, „kočička“, „chyť ho!“… Na slovním významu nezáleží, záleží na podmíněném reflexu, který u psa vytvoříme. Tento „zrychlovací povel“ upevňujeme na tréninku i při společných hrách, aby si jeho význam pes patřičně zafixoval. Jeho markantní zrychlení patřičně v cíli oceníme: pochvalou a nadšeným hlasem, pamlskem, míčkem … Pes pracuje nejen z radosti z pohybu, ale i z lásky k nám. Naše projevená radost a nadšení – jsou pro něj pozitivní motivací.
Rada: Závěrečný sprint je lépe začít trénovat na táhlém mírném klesání. Právě v takovém terénu mají psi automatickou tendenci ke zrychlení běhu. Jakmile zrychlení na pokyn zvládneme, začneme měnit profily trati. Pořadatelé závodu pochopitelně mohou umístit cíl canicrossového klání „kamkoli“.
Vložky do bot?
„Přítel mi poradil vložky do bot značky Superfeet. Připadají mi strašně drahé. Má to smysl?“ Přemýšlel jsem, co na tento dotaz odpovědět: záleží především na tom, jestli je potřebujete. Vložky do běžeckých bot od této značky stojí tuším asi tisíc korun. Je to špičková značka se špičkovou úrovní, a pokud vím, Ironman Petr Vabroušek na ně nedá dopustit. Využívá je i mnoho běžeckých vytrvalců. Bezesporu tyto vložky představují významnou ochranu proti zraněním a poskytují nohám běžecký komfort.
Jedná se o pevné a anatomicky tvarované vložky, které plní zdravotní i preventivní funkce. V podstatě vložky tlumí nárazy v kloubech a ve svalech a vyvažují tíhu běžcova těla. Tím působí jako prevence proti bolestem kloubů a šlach. Výrobce garantuje, že miskový profil vložek efektivně podepírá kloub mezi patou a hlezenní kostí, a tím dokonale stabilizuje nohu při každém kroku, tlumí nárazy a kontroluje správný pohyb kloubů na noze až do konečné fáze odvalování nohy.
Jestli jsou podobné vložky pro běžce nutností či nezbytností, musí posoudit každý sám (s ohledem na své zdraví a na svou peněženku).
Běh jako terapie
„Slyšel jsem, že běh může fungovat jako duševní terapie. Jak tomu rozumíte? Dan“
To je kapku psychologická a kapku filozofická otázka. Bernard Uhlenbrock řekl, že „běh je aplikovaná přírodní terapie“. Nechci fušovat do řemesla odborníkům, tím méně psychologům a filozofům; než bych se pokoušel vypotit odpověď, předám raději slovo expertu Emilu Dostálovi, který se podobnou tematikou dlouhodobě zabýval: „Běh je právem považován za účinný prostředek prevence kardiovaskulárních chorob a účinný prostředek duševní hygieny. Při vhodném použití zlepšuje subjektivní pocity a nálady. Při běhu dochází k prohloubení fyziologických procesů základních funkcí organismu, psychicky se odpoutáváme od běžných denních starostí a negativních emocí. Velmi účinný se ukazuje běh pro neurasteniky, u nichž došlo k funkčním poruchám nervového systému v důsledku psychických otřesů a nesprávného životního režimu. Mezi symptomy patří nespavost, nechuť k jídlu, kolísání krevního tlaku a tepové frekvence. Příznivý vliv na nervový systém mohou mít i jiné druhy sportu. Předností běhu však je, že působí všestranně na celý organismus a jeho základní funkce, oběhový a dýchací systém, že jeho působení je rytmické a že jej lze snadno regulovat a přesně dávkovat. Běh je možné kdykoli vystupňovat nebo zvolnit, pokračovat v něm nebo jej přerušit.“
Jen dodám z vlastní zkušenosti, že běh na „depky“ skutečně funguje a zabírá. A možná bude dobré na tomto místě uvést citát Benjamina Franclina: „Únava je nejlepší polštář.“ Určitě lepší než všechny tabletky na spaní dohromady.
Ctižádost?!
Paní (slečna?) Marie mě překvapila dotazem: „Může být pes ctižádostivý?“ Samozřejmě: psi jsou individuality s různými povahami. Pokud někdo namítne, že v živočišné říši nemají pojmy jako ctižádost, zbabělost, statečnost … atd. co dělat, protože jsou to pojmy, které vymysleli lidé pro lidi, bude mít nepochybně pravdu. Ale navzdory tomu mají zvířata, tím více domestikovaní psi, zřetelně čitelné charakterové rysy. Zvláště při sportu je to markantní: a ctižádostiví psi mají v canicrossu, bikejöringu, skijöringu i scooteringu obrovskou výhodu. Bojují srdcem a mají hlad po vítězství. (Není na tom nic divného: žokejové by nám zase dokázali vyprávět celé romány o charakterech dostihových koní.) Své aljašské malamuty jsem odjakživa trénoval stejným způsobem. Fram by za mne položil duši a za žádnou cenu by na sobě nedal znát nějakou slabost. Misha naopak udělá vše, aby se probůh neunavil … Nikdy jsem se to nesnažil lámat přes koleno: povahy svých psů respektuji – zvláště u takových volnomyšlenkářů, jakými jsou právě aljašští malamuti.
Bez nátlaku!
„Mám problém. Chtěl jsem se se psem zúčastnit psího triatlonu, ale on se bojí vody. Plavání nezvládne. Jak to odstranit? Jirka“
Strach z vody musíme odstraňovat postupně, bez nátlaku, jen metodou hry. Napřed v potůčcích s vodou po kotníky, pak menší tůňky s aportem atd. Pomůže i dovádění se psím kamarádem, který se vody nebojí a rád plave. Nátlakem nic nezmůžeme, jen bychom antipatii psa k vodě zhoršili a navíc bychom otřásli jeho důvěrou v nás. Chce to citlivost, empatii, ale také trochu lsti, diplomacie a fištrónu. Ale stoprocentní úspěch stejně není zajištěn: někteří psi prostě vodu nemusejí … Ale s tím se přece dá žít, ne?
