Sám sobě trenérem – 9. část
Pro koně je instinktivně nutné zkoumat pachy, zvuky i zrakové vjemy, zda nepřichází nějaké nebezpečí. V nepříznivém počasí jsou nervy koně zatěžovány o dost více tím, že povětrnostní podmínky ovlivňují jeho možnost sledovat okolní dění. Silný vítr mu buší do uší nejrůznějšími zvuky, v nichž se může těžko orientovat. Kůň, který byl za bezvětrného dne schopen zaslechnout dupot králičích tlapek v trávě, je naráz připraven o možnost spoléhat se na sluch, svět, který se zdál být nehybný, je náhle v pohybu (stromy se vlní, plachty se vzdouvají, ze země se zvedá prach), takže koník nestíhá ani vnímat všechny ty změny očima. I v uzavřené hale je kůň za větru vystaven zvukům doléhajícím zvenčí. Pro koně je dobrým důvodem ke strachu právě zvuk za stěnou, protože jej nedokáže spojit s konkrétním zdrojem – jak má poznat, že ty zvuky nevydává predátor schovaný za zdí haly, ale cíp plachty kryjící hromádku písku, který se nepravidelně při poryvech větru zvedá a naráží do stěny?
Pokusme se najít způsob, jak takové nepříznivé situaci čelit. Určitě se vám někdy stane, že se do něčeho zaberete tak silně, že přestanete vnímat své okolí. Začtete se do zajímavé knihy, a přestanete vnímat čas. Zaposloucháte se do písničky, nebo se jen ponoříte do myšlenek, a přestanete vnímat, že na vás někdo promluví. Naprosté soustředění na jednu činnost umožňuje tuto činnost vykonávat s maximálním nasazením všech smyslů, čím intenzivněji myslíte na jednu věc, tím víc potlačujete myšlenky na ostatní věci. Takové nasazení běžně požadujeme po koni, když s ním pracujeme, chceme, aby jeho plné soustředění směřovalo k jezdci, a ne ke všem těm rušivým elementům kolem. Tato naše snaha jde proti starým instinktům koně. Pro přežití koně bylo vždycky důležité nezabrat se do jediné věci natolik, aby přestal vnímat okolí. Musíme počítat s tím, že kůň si bude vědom toho, co se v jeho blízkosti děje, otázkou je, nakolik usměrníme jeho smýšlení.
Středověké řešení problému bylo ve většině zemí v případě potřeby působit koni takovou bolest, že si nedovolí projevit strach z okolí, či vnímat vůbec něco jiného než nešetrné zásahy jezdce. Bohužel dodnes se řada jezdců uchyluje k takovým metodám, kdy bolest nebo pouhý strach z bolesti, kterou působí jezdec, převyšuje ostatní vjemy. Pohled na některé středověké kousky udidel a ostruh navozuje dojem mučicích nástrojů. Když člověk přemýšlí nad vitrínami na hradech a v muzeích, co asi cítili koně, kteří měli v hubě takové „vynálezy“, musí mu být jasné, že tato udidla nesloužila k žádnému jemnému ježdění, ale silovému zlomení všech nevyžádaných projevů koně. Bohužel pohled do prodejen jezdeckých potřeb ukazuje, že podobné metody volí někteří lidé dodnes, byť s těmi nejsurovějšími nástroji se můžeme setkat častěji v zahraničí.
Přitom základ myšlenky není tak špatný – kůň se musí soustředit na jezdce natolik, aby neztrácel schopnost vnímat pomůcky jezdce ve chvíli, kdy jimi začne jezdec působit. Problém je ve vzorci myšlení, že toho dosáhneme surovostí vůči koni. Neurvalost vůči zvířeti má rychlý efekt na chování zvířete, ale také nejistý výsledek. Může se stát, že kůň, který je pravidelně zneužíván, upadne do stavu naprosté letargie, a je velký problém ho přimět vůbec k pohybu, nebo naopak v nejméně očekávanou chvíli „vybuchne“ a pokusí se zbavit bolesti působené jezdcem například nekontrolovatelným úprkem nebo vyhazováním.
Za bezpečnější metodu považuji ovládnout mysl koně tak, aby bylo možné ovládat také jeho tělo, aniž by se kůň musel silově lámat. Vycházím z předpokladu, že čím víc se kůň soustředí na jezdce, tím snazší je pro něj plnit jeho přání. V první řadě tedy musím získat pozornost koně, a následně si ji udržet navzdory všem rušivým vlivům okolí. Předesílám, že s nácvikem je potřeba začít mnohem dřív, než ke krizové situaci dojde, aby byl kůň zvyklý na soustředěnou práci v klidových podmínkách, učit koně ve chvíli, kdy je pod tlakem, je velmi obtížné.
Nácvik je možné začít už při rutinní práci ze země, když koně například zavádíme do ohrady. Tuto činnost je možné proložit třeba požadavkem na zastavení, couvnutí a žádostí o opětovné vykročení, takže kůň si navykne očekávat, že se po něm něco bude chtít. Jindy pak po koni budeme chtít třeba obrat, nebo jen zastavit a znova se rozejít. Za důležité přitom považuji, aby kůň věděl, že udělal něco správně. Koně zaúkoluji proto, abych ho mohla pochválit. Takže takové vedení koně na výběh může vypadat následovně: Povel pro rozejití – pochvala – po třeba 20 krocích povel pro zastavení – pochvala – znovu povel pro rozejití, těsně před výběhem povel pro zastavení – pochvala – zacouvání 3 kroky – pochvala – rozejití – pochvala – zastavení na výběhu – pochvala – sundání ohlávky, podrbání koně a je po lekci. Pochvalou pro koně může být jen hlasové „hodný kůň“ nebo krátké „ano“, hlavní je, aby tón hlasu dal koni najevo, že je to v pořádku. Pokud se některý z cviků koni nezadaří přesně podle představy, stačí jej v klidu opravit a po několika krocích opět požádat o ten stejný cvik, dokud jej nesplní tak, aby mohl být pochválen.
Obdobně se dá pracovat pod sedlem. Přitom není potřeba zrovna zastavovat nebo couvat, důležité je jen udržovat pozornost koně ve vhodnou chvíli uděleným požadavkem – třeba na změnu směru, při projíždění vlnovek nebo střídání kruhů a rovných čar. A nezapomínat koně nejen opravovat, pokud neplní rychle a přesně naše požadavky, ale také chválit ve chvílích, kdy jsme s výkonem spokojení.
