Peruánský deník I.
Taxi nás dopraví k jezeru, kde přestupujeme na palubu lodi. První zastávka je na plovoucích rákosových ostrovech. Je to takový skanzen, atrakce pro turisty. Ujímá se nás jedna indiánská rodina, ukazují nám své obydlí. Mají tu solární panely, malou televizi a pod rákosovou střechou natažený igelit, pro všechny případy. No a za to, že nás pozvali k sobě domů (ve skutečnosti bydlí v Punu a sem jezdí jen za prací), nám ukazují své výrobky a očekávají, že si od nich něco koupíme. Kdyby tu neměli samé hlouposti, jako příšerně vyšívané dečky a ještě příšernější loďky z rákosu, asi bychom se i nechali zlomit. Na závěr ochutnáváme rákos a povozí nás na rákosové lodi.
Pak plujeme asi dvě hodiny na ostrov Tequila. Tady mě čeká to, čeho jsem se nejvíce obávala. Je to asi hodinový výšlap na vrcholek kopce. Vzhledem k tomu, že jsme ve výšce 3 800 m n. m. a loď právě zmizela, aby objela tento ostrov a čekala na nás na druhé straně, budu muset tento kopec zdolat, i kdybych ho měla vylézt po čtyřech. Nakonec poznávám, že se to zvládnout dá, když si člověk určí své tempo. Sice toho po cestě moc nenamluvím, zato mám obrovskou radost, že jsem to dokázala. Mám tady totiž problémy s dýcháním, i když jsem v klidu. Na vrcholku ostrova nás čeká zaprášené náměstí, kde nás turisty neustále někdo pronásleduje a chce, abychom si od něho něco koupili. Mám pocit, že v Punu nasbírají turisty a jedou je vyždímat na ostrovy, protože jinak tu toho k vidění moc není. Oběd máme v ceně zájezdu, prý rybku z tohoto jezera vytaženou. A tak už mnohem smířenější podstupujeme cestu zpět do Puna.
Do hotelu přijíždíme v pět hodin, dáme si čaj z koky a jdeme se toulat po městě. Objevujeme pekárnu, kde mají výtečné dobroty. Pár si jich koupíme a pak je v pizzerii u irské kávy všechny sníme. Ládík mi kupuje krásný heboučký svetr a batůžek. Pak ještě jídlo a vodu na zítra a jdeme do hotelu.
Tady se dovídáme, že jeden člen naší výpravy (Pavel) onemocněl. Má horečku. Marodit tady, kde jsme stále na cestách, je šílené. Skoro každý den jsme někde jinde, takže není šance se v klidu vyležet. Nedá se nic dělat, zítra bude muset jet s námi zase dál.
Hurá, donutili jsme se zabalit věci ještě večer. Z balení jsem měla obavy, protože jsme se tentokrát při nákupech trošku rozšoupli. Zvládli jsme to.
Arequipa
úterý 30. 10. 2007
Ráno jsme si přispali do šesti hodin. Jsme vyspinkaní, ale trošku rozmrzelí, protože jsme si stále nezvykli na výšky, ve kterých se teď stále pohybujeme. Všimli jsme si, že v hotelech jsou pro tyto případy vybaveni kyslíkovými lahvemi, a také toho, že jsou poměrně často frekventované. Snídáme, ale jen ovoce a müsli, ostatní je pro nás nestravitelné. V 7 hodin 30 minut odjíždíme taxíkem na autobusové nádraží a dále pak autobusovou linkou do Arequipy. Naše Česká skupina je izolovaná od ostatních cestujících tak, že v patrovém autobuse máme spodní část sami pro sebe. Madla s Jájou chtějí po cestě filmovat a jdou do patra autobusu, kde jsou převážně peruánští cestující. Po chvilce se ale vrací, protože nahoře nemohli dýchat. Jejich žaludek neunesl typické pižmo indiánů. Autobus nemá WC, což je problém, čeká nás asi šest hodin cesty. Naštěstí to řeší řidič četnými zastávkami.
Projíždíme městem Juliaca, kde máme možnost z autobusu (bohužel jen z autobusu) sledovat místní trhy. Ty jsou na hony vzdálené turistickým tržištím se suvenýry. Tady tepe život. V jedné ulici se prodává pouze ovoce, zelenina, kousek dál jen koření, pak boty. Kousek dál sedí jeden švec vedle druhého …
Cestou míjíme krásné jezero Laguna Lagunilas, kde je spousta vodních ptáků a plameňáků. Místním to tolik nepřijde, ale my jsme u vytržení. Dále projíždíme rezervací Nacional Salinas – Aguaca Blanca. Tady se poprvé setkáváme s divokými lamami (vikuněmi). Jsou nádherné, ladné a svobodné. Skoro celou cestu se pohybujeme ve výšce 4 500 m n m., takže úleva pro nás zatím nepřichází. Až těsně před Arequipou začínáme klesat. Zatím nám vůbec nepřijde, že Arequipa je nejkrásnější město Peru a po Limě také nejlidnatější.
Jsme ubytovaní v hotelu poblíž centra – v hotelu Crismal. Jdeme se projít. Přicházíme na náměstí Plaza de Armas, kde je nádherný parčík s fontánou a spoustou holubů. Lidé je tu krmí a oni jim zobou zrníčka z dlaní. I my si kupujeme za půl solu sáček semínek a užíváme si náklonnosti těchto ptáků. Jsme jako malé děti. V každé dlani hrst zrní, na které se holubi slétají, takže jich za chvíli máme plnou náruč. Večeříme v útulné pizzerii a popíjíme sangrii. Jediné, co ruší pohodovou atmosféru, jsou žebrající děti, kterých se tu vystřídalo za hodinu asi deset. V hotelu si balíme věci pouze na dva dny. Zbytek věcí tady necháváme. Ráno pojedeme do Colca Caňonu, tam přespíme a večer se vrátíme zpět do Arequipy.
