Zoborožec vrásčitý
(Aceros corrugatus)
Je středně velký druh zoborožce obývající lesy Thajského a Malajského poloostrova, Bornea, Sumatry, Indonésie a Bruneje (recentně byl pozorován také v jihozápadní Kambodži). Zde obývá primární stálezelené a lužní lesy do nadmořské výšky 1 000 m n. m. Sekundární lesy neobývá.
U některých autorů jej můžeme najít zařazeného v rodu Rhyticeros, což se ale týká většiny zástupců rodu Aceros, a podobně to platí také naopak. Měří přibližně 70 cm. Opeření je převážně černé, orbitální kůže je světle modrá a ocasní letky jsou bílé s červenavě hnědými špičkami. Pohlaví se od sebe liší odlišným zbarvením hlavy a zobáku. Samec má jasně žlutou holou kůži na hrdle, žluté peří po stranách hlavy, krku a hrudi. U samice je opeření na těchto částech černé a holá kůže na hrdle a okolo očí je modrá. Zobák samce je žlutavý s červeným zbarvením u kořene a na přilbici. Kořen spodní čelisti zobáku je hnědavý. Zobák i přilbice samice jsou žlutavého zbarvení. U obou pohlaví se na bazální části spodní čelisti vyskytují „šupinovité záhyby“.
Jeho potravou jsou především plody (různých druhů fíkovníků) a méně pak malí živočichové, jako jsou žáby a bezobratlí.
V databázi IUCN je zařazen v kategorii „blízko ohrožení“ a v přírodě je ohrožován především kácením primárních lesů.
V ČR jsou chováni pouze v Zoo Ústí nad Labem a u soukroméhochovatele. První hnízdění v lidské péči bylo zaznamenáno v roce 1988 v Zoo Audubon v americké Louisianě. O tomto odchovu můžeme na internetu také najít dobový „článek“.
Zoborožec přílbový
(Aceros cassidix)
Je druhým druhem rodu Aceros chovaným v ČR. Velikostně je přibližně stejný jako předchozí druh. Liší se od sebe především barvou zobáku a přilbice. Barva opeření je hlavně černá. Ocasní letky jsou u obou pohlaví bílé. Samci mají opeření hlavy, krku a hrudi barvy hnědožluté až mírně narezlé. U samice je celá hlava zbarvena černě. Duhovka je červenohnědá (u samce spíše červená, u samice hnědá) a orbitální kůže obou pohlaví je jasně modrá. Na hrdle mají poměrně velký kožní záhyb. Ten je z horní poloviny modrý, ze spodní bělavý. Samci mají na přechodu modré a bělavé barvy černý pruh. Zobák je zbarven jasně žlutě. U kořene zobáku jsou výrazné rýhy, které jsou zbarveny oranžově s tmavými okraji. Velká přilbice je u samice zbarvena žlutě, u samce jasně rudě.
Jedná se o indonéského endemita, který obývá tropické stálezelené lesy na ostrovech Sulawesi, Buton, Lembeh, Togian a Muna.
Život tráví v párech a potravou jsou mu především plody (hlavně fíky). V oblasti rozšíření je dosud poměrně hojný a je tak řazen jako druh „málo dotčený“. Poddruhy zřejmě nevytváří.
V zoologických zahradách chován není. Měl jsem tu čest vidět hnízdící pár u soukromého chovatele. Samice byla zazděna v dutině a na fotografii je označena červenou šipkou. Bohužel toto hnízdění neskončilo úspěšně.
Zoborožec guinejský
(Rhyticeros plicatus)
Jedná se o velký druh zoborožce obývající stromová patra oblasti Wallacea a Melanésie. Původně byl řazen do rodu Aceros. V minulosti nebyl příliš uznáván jako samostatný druh, a byl tak často řazen jako poddruh z. běloprsého (R. subruficollis), z. ostrovního (R. narcondami) nebo z. střapatého (R. undulatus).
Dorůstá délky 91 cm a je jedním z druhů s velice výrazným pohlavním dimorfismem. Dospělý samec má opeření převážně černé, ale hlavu, krk a hruď má zbarvenou zlatě až rezavě. Ocasní letky jsou bílé, a bílá je také barva holé kůže hrdla (přechází až ve světle modrou na spodní části). Duhovka je zbarvena červenohnědě, orbitální kůže je světle modrá. Samice dorůstá menší velikosti a hlavu má zbarvenou černě. Ocas i hrdlo je stejně bílé jako u samce, avšak hrdlo bývá častěji modravé. Zobák má výrazně oddělenou a s jakoby šupinovým vzorem tvořícím záhyby. Zbarvení zobáku je světle rohovinové a u kořene jsou zobák i přilbice v různém rozsahu zbarveny od červené přes červenohnědé, hnědé až po černofialové zbarvení. Juvenilní ptáci jsou zbarvením podobni samci. Rozdíl je například v záhybech na přilbici. U dospělých jich může být až 8 (v závislosti na věku), zatímco mladí nemají žádné.
Za letu vydávají křídla daleko slyšitelný zvuk, který je, podobně jako u jiných velkých zoborožců, přirovnáván ke zvuku unikající páry z parní lokomotivy. Stejně zvučný a daleko slyšitelný je i zvuk vydávaný hrdlem, který zní jako chrochtání nebo smích.
Vytváří až šest poddruhů, kterými jsou:
1) R. p. plicatus – jižní Moluky
2) R. p. ruficollis – severní Moluky, západní Papua, směrem na východ pak novoguinejské provincie Southern Higlands a Simbu
3) R. p. jungei – východ Nové Guineje, západně až po oblast řeky Fly.
4) R. p. dampieri – Bismarckovo souostroví
5) R. p. harterti – ostrov Bouiganville a ostrovy Buka
6) R. p. mendanae – Šalamounovy ostrovy, od ostrova Choiseul po ostrovy Guidalcanal a Malaita
V celé oblasti svého výskytu, která zabírá oblast od Moluk, Nové Guineji, Bismarckových ostrovů a východně až po Šalamounovy ostrovy, obývá nížinné lesy od 1 200 do 1 500 m n. m. Na Nové Guinei je dokonce jediný původní druh zoborožce, a taktéž je jedním z největších létajících ptáků oblasti.
Potrava se skládá převážně z plodů – především fíky. Příležitostně požírá bezobratlé a malé obratlovce.
Hnízdí v dutině ve výšce nejméně 18 až 30 metrů nad zemí, kde samozřejmě hnízdění probíhá jako u většiny zoborožců. Snůška většinou čítá dvě vejce.
V celé oblasti výskytu je stále dosti rozšířený a na seznamu IUCN figuruje v kategorii „málo dotčený“.
Navzdory tomu je však místními kmeny loven pro náboženské a kulturní aspekty. Jeho peří je tak používáno na výrobu čelenek, zobák jako hodnotná osobní ozdoba a spodní čelist jsou používány na hroty oštěpů. V důsledku toho se tak stává v některých oblastech Nové Guineji vzácnější. Na druhou stranu je nutno podotknout, že tento lovecký tlak vydržel víceméně „bez újmy“ desítky tisíciletí a hlavní hrozbou je pak samozřejmě ničení původních stanovišť. V jazyce Tok Pisin je nazýván jako kokomo.
V ČR je chován v Zoo Dvůr Králové, Olomouc a Lešná.
Zoborožec šedolící
(Bycanistes brevis)
Je 75 až 80 cm velký a přibližně 1 300 gramů vážící druh zoborožce obývající východní a jižní Afriku. Zde se vyskytuje ve stálezelených lesích. Typická je pro něj velká krémově zbarvená přilbice na jinak tmavě zbarveném zobáku. Opeření je černé s výjimkou širokého bílého pruhu, který se táhne přes celá záda. Bílé jsou také špičky vnějších ocasních letek, spodní krovky ocasní a zadní část opeření nohou. Orbitální kůže samce je šedá a kolem očí a na lících má opeření stříbřitošedé špičky. U samice je orbitální kůže růžová.
Obvykle žije v párech nebo malých rodinných skupinách, ale byly zaznamenány i případy hejna o stovkách jedinců.
Živí se plody, hmyzem (motýli, brouci, blanokřídlí, rovnokřídlí a mravenci), malými ptáky, hlodavci, malými plazy a stonožkovci. Potravu nejčastěji loví v korunách stromů. Bezobratlé však nejčastěji ve vzduchu. Na zemi nebo v křovinách pak sbírá především plody a semena.
Hnízdí od září do října a snůška čítá 1 až 3 bílá vejce, která jsou inkubována 40 dní. Mláďata pak zůstávají s rodiči po dobu přibližně 80 dní.
V Africe je znám pod názvem Kuifkopboskraai.
V databázi IUCN je řazen jako druh „málo dotčený“. Například v Zimbabwe je ohrožen ničením biotopů.
V ČR je chován ve dvou zoologických zahradách – Lešná a Olomouc, a v jednom soukromém chovu.
Zoborožec černobílý
(Bycanistes subcylindricus)
Jedná se přibližně o 70 cm velký druh zoborožce, který je velice podobný předchozímu druhu. I u něj je nápadná především přilbice, která může být ještě mohutnější než u předchozího druhu. Liší se především zbarvením křídelních letek. Zatímco u předchozího druhu jsou téměř celé černé, u zoborožce černobílého jsou všechny zbarveny bíle. Více bílé barvy najdeme také na ocasních letkách. Šedá barva na lících není tak výrazná, avšak splést si tyto dva druhy není vůbec problém. Duhovka je zbarvena hnědočerveně a orbitální kůže je u samce šedá, u samice většinou růžová.
Obývá stálezelené lesy a savany v celé rovníkové Africe, tedy ve střední a západní Africe. Žije v párech a snůška čítá obvykle dvě vejce.
Potrava je podobná, ne-li stejná jako u ostatních druhů rodu Bycanistes a skládá se hlavně z fíků, jiných plodů, hmyzu a malých obratlovců. Potravu hledá především na stromech.
Vytváří dva poddruhy a těmi jsou B. s. subcylindricus (Sierra Leone, SV Libérie a Pobřeží slonoviny, východně až po Z Nigérii) a B. s. subquadratus (V Nigérie, Kamerun, Středofrická republika východně po J Súdán a jižně po SV Zair, Ugandu, JZ Keňu, SZ Tanzánii a také S Angolu).
V oblasti svého výskytu je běžný a v IUCN jej najdeme jako druh „málo dotčený“.
V chovech českých zoo není, ale najdeme jej u soukromníků.
Zoborožec naříkavý
(Bycanistes bucinator)
Další středně velký druh afrického zoborožce měřící 58 až 65 cm. Velká přilbice, která často (u samců) zasahuje až na konec zobáku (či jej přesahuje), je zbarvena, na rozdíl od předchozího druhu, tmavě, tedy stejně jako samostatný zobák. Oční duhovka je hnědá až červená, orbitální kůže je u obou pohlaví růžová. Zbarvení opeření je podobné jako u zoborožce šedolícího. Většina je tedy černá. Výjimkou jsou opět špičky vnějších ocasních letek. Kromě spodních krovek ocasních je bílé i celé břicho a opeření nohou. Bílá barva je také na špičkách předloketních letek.
Jedná se o společenský druh, obvykle žijící ve skupinách od 2 do 5 ptáků. Může však tvořit hejna až o 50 ptácích.
Obývá tropické nížinné, pobřežní stálezelené lesy států Burundi, Mozambik, Zimbabwe, Botswana, Kongo, Keňa, Angola, Namibie a JAR. Upřednostňuje porosty v blízkosti vodních zdrojů. Zde je místně běžný. V databázi IUCN je tak veden jako druh „málo dotčený“.
Žádné poddruhy zřejmě nevytváří.
Živí se hlavně malými plody, ale nepohrdne ani hmyzem, který loví nejčastěji za letu (hlavně termiti). Často sbírá potravu v jeden den pouze v jednom stromě a následující den si potravu hledá v jiném stromě. V jeho potravě byly zaznamenány plody fíkovníků, trichílií (Trichilia), ekebergií (Ekebergia), tomelů (Diospyros), dřevin rodu Drypetes, rauvolfie (Rauvolfia caffra), okoralek (Berchemia), vikvovité rostliny Xanthocercis zambesiaca, bobovité Afzelia quanzensis, tzv. kapské révy rodu Rhoicissus, bignayí (Antidesma), láhevníkovité dřeviny Monanthotaxis caffra, křídloků (Pterocarpus) a kulčib (Strychnos). Z kulturních plodin požírá guávy, liči a paw paw (muďoul). Přijímá i květy rostliny Schotia brachpetala. Z živočišné složky si pochutná na stínkách, mnohonožkách, vosách, housenkách, pavoucích, ptačích vejcích, holatech a korýších.
Vejce snáší od září do ledna, vrcholí však od října do listopadu. Ve snůšce jsou 2 až 4 vejce, která samice inkubuje 24 dní. Mladí v hnízdě zůstávají po dobu přibližně 50 dní a ještě několik týdnů zůstávají poblíž hnízda.
V ČR se jedná o relativně nejběžnějšího ze zoborožců uvedených v tomto díle. Ze zoologických zahrad jej vlastní Zoo Dvůr Králové a Lešná. Vlastní je i více soukromých chovatelů. Taktéž se daří odchovávat, a tak občas můžeme vidět mláďata nabízená v inzerci.
Zoborožec chechtavý
(Bycanistes fistulator)
O tomto třetím, u nás chovaném, druhu rodu Bycanistes toho v různých databázích příliš nenajdeme.
Obývá africké státy Angolu, Benin, Kamerun, Středoafrickou republiku, Kongo, Demokratickou republiku Kongo, Pobřeží slonoviny, Rovníkovou Guineu, Gabon, Ghanu, Guineu, Guineu–Bissau, Libérii, Mali, Nigérii, Senegal, Sierra Leone, Súdán, Togo a Ugandu.
V těchto zemích obývá podobné či stejné biotopy jako předchozí druhy. Podobná je samozřejmě i skladba potravy.
Vytváří tři poddruhy, těmi jsou: B. f. fistulator, B. f. sharpii a B. f. duboisi. Zbarvením se opět podobá předchozím druhům. Základní zbarvení je tedy černé. Bílé barvy je u něj více. Bílé jsou špičky všech ocasních letek (zřejmě dle poddruhu i celé ocasní letky), spodní část těla včetně opeření nohou, kostřec. Bíle zbarvena je polovina ručních letek a všechny letky předloketní a krycí. Oční duhovka je zbarvena hnědě až červeně a orbitální kůže modře až černě. Zobák i přilbice jsou menší než u předchozích druhů a jsou většinou tmavého zbarvení.
V chovech je poměrně vzácný, v naší vlasti se na něj můžeme jít podívat do Zoo Lešná a Plzeň. V druhé jmenované chovají poddruh fistulator.
Zoborožec hrubozobý
(Ceratogymna atrata)
Tento velice vzácně chovaný druh zoborožce pochází taktéž z afrického kontinentu. Zde se vyskytuje ve státech Angola, Kamerun, Středoafrická republika, Kongo, Demokratická republika Kongo, Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Gabon, Ghana, Guinea, Libérie, Nigérie, Sierra Leone, Súdán, Togo a Uganda.
Jeho biotopem v těchto zemích jsou většinou nížinné deštné lesy. K hnízdění v těchto lesích preferuje stromy hrnečníkovitých rostlin rodu Petersianthus. Hnízdění je silně závislé na dostupnosti plodů, a tak v letech s malým množstvím zralých plodů nemusí hnízdit vůbec, což bylo prokázáno například v roce 1994. Potravou jsou tedy především plody, a i zde je patrná rozrůzněnost. Jeden rok tak může dávat přednost jinému druhu plodů než rok další, což je samozřejmě také závislé na dostupnosti. Je tak výrazným rozšiřovačem semen. V jeho stravě byly zjištěny především plody láhevníkovitých (Annonaceae), březulovitých (Burseraceae), pryšcovitých (Euphorbiaceae), muškátovníkovitých (Myristicaceae), řešetlákovitých (Rhamnaceae) a lejnicovitých (Sterculiaceae) rostlin a rostlin čeledi Olacaceae.
Většinou je monogamní. Hnízdí, jak bylo řečeno, přibližně každý rok, nebo ob rok. Snůška pak čítá 1 až 2 vejce.
Zbarvením je tento druh velice zajímavý, především pro svůj výrazný pohlavní dimorfismus. Opeření těla je černé, až na vnější ocasní letky, které jsou bílé. Zbarvení hlavy se liší dle pohlaví. U samce je peří na hlavě a krku černé, za přilbicí je peří podobné srsti, které tvoří jakoby „rozcuchanou“ chocholku. U samice je tato chocholka nápadnější, jelikož ji nepřekrývá přilbice, a je, stejně jako zbytek hlavy a krk, zbarvena rezavohnědě. Duhovka je tmavá. Holá orbitální kůže je zbarvena modře. Holá je i kůže na lících, která je u samce zbarvena tmavě, u samice růžově až bílorůžově. Pod hrdlem je také kožní lalok, který je u samce celý modrý, u samice růžový s modrým koncem. Zobák a přilbice jsou tmavé. U samce dorůstá přilbice opravdu ohromných rozměrů a dá se přirovnat ke „druhému zobáku“ u dvojzoborožců rodu Buceros.
V českých chovech se vyskytuje pouze v Zoo Lešná, a krásnou samici, jejíž fotografii vám předkládám, jsem viděl i u jednoho soukromého chovatele.