Jsem chovatelem? Část čtvrtá
Všelijakých povolení, hlášení a doprošování se je taková spousta, že většina lidí se do spolkové práce vůbec nehrne. Jedině snad pivní spolky, známé dříve spíše jako stolní společnosti, jsou takové šikany ušetřeny, protože je nikdo šikanovat nemůže. Žádný hospodský si přece nevyhodí společnost štamgastů! Přijdou do hospody, tam se domluví a udělají třeba ohňostroj, jedou na výlet nebo uspořádají dokonce i demonstraci, ovšem nemají žádný společný majetek. V tom je právě jádro pudla. Dokonce takhle již několikrát u nás fungovaly i výstavy ptáků. Protože se nevybíralo vstupné, nemohl nikdo v podstatě nic mít proti zcela náhodné skupině organizátorů. Bylo samozřejmě nutné jisté ohlašovací náležitosti splnit, ovšem to již nebylo tak problematické. Dokonce i v Německu probíhají některé soutěžní akce mimo rámec obvyklých velkých organizací, které bývají více pod úředním dohledem. Přitom velké organizace, zvláště pak ty německé, mají vypracovány velmi precizně podmínky, za jakých soutěže ptáků probíhají. Mohlo by se tedy zdát, že nějaká jednotná organizace s dobře vypracovaným systémem soutěží a organizovaným životem dává chovatelům dobrý základ k uplatnění soutěživosti a jejím prostřednictvím ke zkvalitňování chovů. Všechno funguje nějak komplikovaněji, než by se dalo předpokládat. Lidi zřejmě přílišná uniformita nějak nevzrušuje. Čím jsou spolky větší, tím více se stávají organizacemi politického charakteru, se vším všudy, co k tomu patří, včetně dominance určitého okruhu lidí na jejich vrcholu a úpadku celkové činnosti na úrovni spodní, nebo snad lépe řečeno základní. Na činnosti některých organizací je tolik konzervativních okolností, že to mnohým prostě nevyhovuje. V Německu mají chovatelé přece jenom lepší výběr, podle toho, co je jim bližší. Existují tam v podstatě tři velké organizace chovatelů ptáků, ve svém základu spíše podle zaměření chovatelů. AZ je organizací pro chovatele exotických ptáků, kdežto DKB dávají přednost chovatelé kanárů. Na východě stále funguje SZG, ve které jsou organizováni chovatelé, kteří mají rádi nostalgii. Kupodivu existují pak i malé, naprosto nezávislé, ale životaschopné spolky. Mají tu výhodu, že nejsou nikomu podřízené a jejich činnost podléhá jen jejich vůli. Je však nutné zdůraznit, že žádná z německých organizací se vůči té druhé nijak neuzavírá, nekonkuruje, ale naopak stále hledají možnosti spolupráce. A většinou také nalézají. U nás je jedna všeobjímající organizace, Český svaz chovatelů, která se bohužel chová jako dominantní rodná strana. Ostatně jeho struktura je stále podle tohoto vzoru postavena. Zásadně odmítá spolupráci, spíše ke své škodě. Domnívá se, že jen jeho postupy jsou všeobecně platné. Nicméně již od roku 1990 tady existuje i obnovený KPEP a vznikají i další organizace na svazu chovatelů nezávislé, které čile prosperují. Existují dokonce i dočasné skupiny, jinak neorganizované, které zorganizují nějakou akci, převážně soutěžní výstavu. Taková akce splní svůj úkol, avšak nemůže naplnit potřebu dalšího opakování. My nemáme organizované například žádné pravidelné, každoroční mistrovství republiky. Jedině některé kluby pořádají svá mistrovství, třeba Klub chovatelů andulek, ovšem i tady, mám dojem, existují nejméně kluby dva. Všichni sice nazývají svá mistrovství jako celostátní, což má znamenat, že zúčastnit se může kdokoliv, neznamená to však v žádném případě, že vítěz se stává automaticky nejlepším v celostátním měřítku. Ostatně i organizování soutěžních výstav je u nás obaleno mlhou nejasností a nevědomosti. My nemáme žádný domácí návod, jak soutěže organizovat, přičemž situace po tom volá. Unisono u nás zní, že to děláme podle C.O.M., přičemž si nikdo vůbec neuvědomuje, že tato takzvaná celosvětová organizace je tu jenom proto, aby organizovala světové šampionáty. To jsou akce desateronásobně více obsazené než malé výstavy, a již proto musí mít zcela jiné organizační schéma. Všechny národní organizace mají proto svá mistrovství organizovaná jinak. Ostatně C.O.M. mění systém šampionátů rok od roku a na každém kongresu konaném souběžně se šampionátem se mění schéma pro šampionát příští. Z toho pak přímo plyne, že u nás vůbec žádné schéma nemáme. A také nemáme v podstatě chovatele, kteří by se chtěli nějakých soutěží zúčastňovat pravidelně. Až na malé výjimky, samozřejmě. A pak si také všimněte, že ty opravdu v těchto soutěžích úspěšné se snažíme víc než často skandalizovat. Což je pro nás naprosto typické.
Já se o posuzování ptáků a organizování jejich soutěží zajímám opravdu dlouhou dobu. Samozřejmě jsem byl nějaký čas nejdříve adeptem na posuzovatele, než jsem se posuzovatelem opravdu stal. Kdy se tak skutečně stalo, mně bohužel z paměti vymizelo. Vzpomínám si jenom útržkovitě, že jsem posuzoval drobné exoty na II. celostátní výstavě v Ostravě, ovšem to jsem mohl dělat i jako adept, protože hlavním posuzovatelem tam byl pan Blažek z Brna. Další celostátní výstava byla pak již v Olomouci, kde jsem stál před zkušební komisí, v jejímž čele byl pan Bartoň z Prahy. Bylo to asi v roce 1974, protože z toho roku pochází můj posuzovatelský průkaz číslo 15. Někdy v té době se stal předsedou ústřední odborné komise Emil Antonín a začal intenzivně pracovat na uspořádání světového šampionátu v Československu. To nebyla žádná samozřejmá věc, že byl šampionát přidělen do Olomouce. Vyžadovalo to každoročně se zúčastnit světových kongresů a přesvědčit vedení C.O.M., že jsme vůbec schopni takovou akci zvládnout. Myslím, že jen dva lidé mají skutečné zásluhy na tom, že se to nakonec konalo v Olomouci. Nejdůležitější bylo, že oba dva hovořili plynně francouzsky. Byl to právě Emil Antonín a potom pan Dr. Jiří Schnapka. My všichni ostatní jsme se pak zúčastnili dění okolo Olomouce více méně, v podstatě, v rolích pěšáků. Další důležitou roli sehrála pak tajemnice ÚOK Ing. Hrubešová, která byla autorkou podrobného scénáře, podle kterého byl nejprve šampionát povolen našimi orgány a následně i probíhal. Každý světový šampionát má svůj dokonalý katalog, kde si můžete výsledky soutěží kdykoliv dohledat. Tohle v Olomouci hrozilo fiaskem, protože katalog byl původně seznamem přihlášek, ničím více. Když pak dorazil tehdejší předseda svazu Dr. Černošek a zjistil stav věci, nechal to všechno vyhodit a pověřil takový speciální tým, aby to zachránil. V čele tohoto organizačního, příjmového týmu stáli Z. Krátký a pan Beneš z Loun. Čtyři sazeči v tiskárně přes noc sázeli na ruských strojích nový katalog, aby se k ránu mohl vytisknout. Strávil jsem s nimi celou noc, abych dohlédnul na to, že jednotlivé oddíly sazby mají správné umístění a patří k nim i správné fotografie. Ležel jsem v mrákotách v ohlušujícím řevu těch mašin na psacím stole, sazeči měli sluchátka s hudbou, každou chvíli se mnou třásli, abych se na to šel podívat. Všichni ostatní se již veselili na večírku, lili do sebe rozličné dobroty a cpali se kaviárem. Bylo to ovšem v naprostém pořádku, protože jsem stejně na ten večírek pozvánku nedostal. Ostatně jako i na předcházející slavnostní otevření s proslovy potentátů. Byl jsem tam však jako host RNDr. Jožo Duhy, který si jako pozvaný mohl jednoho dalšího hosta vzít sebou. A abych nezapomněl, dal jsem si původně na večírku sraz s jednou krasavicí, které jsem však již nestačil ani vzkázat, že budu noc trávit v tiskárně. Naštěstí jsem ji pak již nikdy neviděl. Podotýkám, že jsem strávil v Olomouci již nějaký čas před tím při aranžování výstavy. Vyrobili jsme jak vstupní reklamní panel svazu, tak i reklamní panely vydavatelství Mona, které bylo významným sponzorem. Hlavní aranžmá pavilonu dělalo družstvo Paleta Šumperk, které nějak s tou Monou nepočítalo a řeklo, že to již nestihne. Tak to hodila ing. Hrubešová na moje bedra. Včetně návrhu. Komise mě samozřejmě vyhodila a další komise měla být až za dva měsíce. Mona to zařídila přes někoho, kdo přinesl schvalovací razítko za šest tisíc, které ovšem strhli z našeho honoráře. Z toho zbytku jsme museli zaplatit i materiál na konečné zhotovení, takže toho nakonec zůstalo opravdu málo. Dodnes se mnou jeden nemluví, protože se domnívá, že jsem jej okradl. Celý ústřední pavilon byl pak vyzdoben fotografiemi, za které jako jejich autor bych měl dostat autorský honorář. Na nic takového si ovšem nevzpomínám. Dodnes mě nemůžou v Olomouci přijít na jméno, protože tam má někdo dojem, že jsem jim nějak olíznul jejich smetanu nebo jsem nebyl dostatečně uctivým.
Svůj první světový šampionát jsem viděl v roce 1975 v Mechelenu a mohl nahlédnout trochu i do jeho zákulisí. Protože jsem se tam motal okolo prvních posuzovatelů, kteří skládali zkoušky na posuzovatele mezinárodní, má můj průkaz mezinárodního posuzovatele C.O.M. datum leden 1975. Průkaz je průkaz, dneska to již nikdo nedohledá. Můj průkaz nese oprávnění k posuzování exotického ptactva, jako jsou zebřičky, respektive všichni exotičtí zrnojedi i měkkozobí ptáci, dále barevní a postavoví kanáři, Kříženci a evropské ptactvo. Ten můj průkaz je stále platným, i když v současnosti jsem, tak říkajíc, spícím agentem. Pokud chcete být agentem aktivním, musíte platit každoroční poplatek za členství v O. M. J., který se platí prostřednictvím národní organizace, která dotyčný stát zastupuje. U nás je to Český svaz chovatelů. Já však jeho členem nejsem a nebudu, mám tudíž jistotu, že již nikdy na světovém šampionátu posuzovat rovněž nebudu. Za takové situace bych byl blázen, abych ten poplatek platil. V poklidné atmosféře posuzuji dnes dvakrát do roka na výstavách, na které nemá svaz vliv, a nemůže tedy diktovat, kdo posuzovat může nebo nemůže. Na dalších výstavách, které navštěvuji, jen pozoruji cvrkot. Sám jsem posuzoval na světových šampionátech, pokud si vzpomínám, třikrát. Kolik jsem jich potom viděl na vlastní oči, bych dohledával jen opravdu složitě. Pokud jsem se někam dostavil, řekněme na osobní inspekci, zajímaly mě především nové variace nebo plemena. Jak vypadá ve skutečnosti Fiorino? Jak se vyvíjí šedokřídlá mutace u barevných kanárů? Jak vypadá dobrý eumo? Na světovém šampionátu můžete získat na tyto otázky dobrou odpověď. Jsou tam k vidění opravdu ty nejlepší exempláře každé variace a jsou dokonce viditelně označené, každý vítěz má kokardu. Všechny ptáky prohlížet nemůžete, když jich je přes dvacet tisíc, soustředíte se na ty nejlepší. To vám odpoví na otázku, jak se na ně dívat, když narazíte na něco takového při posuzování jinde. Dosud mě baví, když si mohu udržet přehled o současné nejlepší kvalitě ptáků.
Důležitou součástí každé výstavy je její katalog. Bez katalogu jako kdyby výstava vůbec nebyla. A jak roky plynou, stává se role katalogu, jako historického dokumentu, stále důležitější. V podstatě je to přímá úměra. Čím méně si pamatujete, tím ta role nabývá na významu. Kdypak byli vystavováni v Praze ti ruští ptáci? Listujete v katalozích, kdopak by si to pamatoval? Katalog představuje především jména vystavovatelů, potom i druhy vystavovaných ptáků, což je neméně důležité. Jenom proto, že to bylo někde napsáno, třeba víme, že v roce 1880 byl v Praze vystavován papoušek karolinský, dnes vymřelý. A bývá zaznamenán bezpočet dalších detailů. Dá se to porovnávat. V předválečné době pořádal KPEP výstavy pravidelně od roku 1931. Ptáci i jejich vystavovatelé byli označováni přímo na klecích, katalog, který by se dal archivovat, nebyl. Potom vydal KPEP u příležitosti jedné výstavy na konci šedesátých let adresář svých členů. Až do 33. výstavy však tyto výstavy neměly skutečné katalogy. On vám totiž nikdo ze dne na den nevytiskl ani list papíru. Vše bylo plánováno na delší období. Našla se však cesta. Katalog, tedy nějaká zajímavější obálka, která prodává, a několik listů s povídáním uvnitř, aby se to tiskárně rentovalo, se muselo tisknout a hlavně dodat do tiskárny s několikaměsíčním předstihem. Nejoblíbenějším textem se stalo: "Jak si ochočit andulku". Vlastní katalog se potom vešel na jeden list a tiskl se ze dne na den. Muselo se to ovšem zaplatit, a to z ruky do ruky pro tiskaře, který držel přesčas. A taky zvlášť zaplatit knihařské práce ve smlouvě o dílo. Poněkud komplikované, ale šlo to. Obálka se z úsporných důvodů kreslila v poměru 1:1 ručně a byla navíc ručně rozkreslena v černé barvě pro každou tištěnou barvu zvlášť. Dělal jsem takových katalogů pro výstavu v botanické zahradě asi 35. Potom i další pro jiné výstavy. Třeba pro výstavu andulek nebo soutěžní výstavy. Když se to dalo stihnout v době plánovaného hospodářství, vůbec nechápu, že se to nedá stihnout v dnešní době. V době počítačů s připojenými tiskárnami, v době, kdy existují malé tiskárny, které inzerují tisk na počkání. Všechno, včetně výsledků posuzování se dá zpracovávat průběžně. Chápu, že lidé staršího věku nemusí mít o takových možnostech ani tušení. Za drobný peníz se však dá najmout nějaký studentík střední školy, kterého zaujme vlastní důležitost více než nabízená almužna, a výsledek může být excelentní. Jde jen o to, najít osobu, která to zorganizuje. Ty budeš dělat to a ty zase tohle. Dřív to byl mistr, dnes se tomu říká honosně manager. Nepodceňoval bych úlohu katalogů, je to nakonec, ovšem kromě vzpomínek, to jediné, co po výstavě zůstane. Ti, co přijdou po nás, se musí někde inspirovat. Musí vědět, co bylo již uděláno a co by bylo zapotřebí zlepšit. On tady vyrostl v minulosti také zvláštní fenomén. Lidé, kteří tady něco udělali, jsou ochotní přijmout za svou práci jen a jen chválu. Vždyť to dělali přece zadarmo. Ale nejsou ochotní přijmout sebemenší kritiku, jestliže udělali něco špatně. Často i okolo sebe kopou. I proto je důležité každé svědectví, které po činnosti lidí zůstane. Jestliže si dokážete udělat i po letech nějakou představu o tom, jak a co vlastně vypadalo, byla ta práce asi k něčemu nakonec dobrá. I takový historik se musí něčím živit. Když mu zanecháte nějakou věcnou pozůstalost, ulehčíte mu jeho práci. I tohle přece k chovatelství patří.
