Norbottenský špic
Historie nepříliš podrobná. Norbotten se nachází kolem Botnického zálivu a je nejsevernější částí švédského území. A právě odtud tento špic pochází. Jedná se o krásnou rozlehlou přírodu s územím velmi málo osídleným, kde připadají pouze tři obyvatelé na jeden kilometr čtvereční.
Údajně jsou předci norbottenského špice dingové, nikoli vlci. Toto plemeno je známo minimálně čtyři a půl století, respektive prapředci norbottena i jiných plemen. Zpočátku jich bylo využíváno zejména k lovu veverek a ptáků, později také krys na farmách. Postupně se jeho lovecké schopnosti a plemenné znaky upevňovaly a zároveň i rozšiřovaly. Na přelomu 19. a 20. století byl norbottenský špic hodně využíván k lovu kun, sobolů a hermelínů. Jakmile však cena kožešin těchto zvířat klesla, měli norbotteni příliš malé využití, a tak i zájem o ně klesal. O klesající zájem o toto plemeno se zasadil i příliv nových zajímavých plemen. Přesto následně našel uplatnění coby trädskällare, což je ve volném překladu „pes štěkající na stromy“. Lidé jej využívali a nadále i využívají k lovu tetřevů, tetřívků a jeřábků lesních.
V roce 1910 byli tito špicové schváleni švédským Kennel Clubem. Přesto jejich popularita stále prudce klesala. Během první a druhé světové války jako by se po něm zem slehla. Došlo to tak daleko, že v roce 1948 Švédsko uzavřelo plemennou knihu pro toto plemeno. Doslova byl norbottenský špic vyškrtnut ze seznamu plemen, protože se už několik let předtím neodchoval ani jediný vrh se záznamem v plemenné knize. Byl považován za vyhynulého.
V padesátých letech 20. století několik nadšenců vypracovalo chovatelský program a pokusilo se najít zbývajících několik jedinců norbottena. Iniciativa se vyplatila a v roce 1966 FCI uznala toto plemeno, a to pod názvem „Norrbottenspets“. V roce 1967 jej uznal i švédský Kennel Club. Ve Finsku se norbottenský špic dočkal registrace až v roce 1973. Ovšem poměrně dlouhou dobu byl norbottenský špic veden jen jako varianta Norského buhunda. Patří však i do rodiny islandského a finského špice. Ve Finsku jej najdeme pod označením „pohjanpystykorva“ a ve Švédsku „norrbottensskollandehund“. Toto plemeno však můžeme hledat i pod názvem „Nordic Spitz“.
Norbottenský špic se na celém světě vyskytuje poměrně ojediněle, ve větším počtu je chován jen v zemi původu. Přesto i tam rozhodně není hojně rozšířen. V České republice není ani jeden zástupce tohoto plemene. Pravděpodobně ani na Slovensku, v Polsku a Rakousku. Rozhodně i dnes je ho bez pochyb možné řadit mezi málopočetná plemena. Jistě se řadí mezi první desítku málopočetných uznaných plemen s nejmenším počtem chovných jedinců na celém světě.
Dodnes se Švédsko a Norsko dohadují, kde je skutečný domov norbottena. Každopádně na území obou zemí se kdysi toho plemeno vyskytovalo v hojném počtu.
Co od norbottenského špice můžeme čekat?
Předně je třeba říct, že i když je to mazel, má svoji hlavu. Jednoduše – je poměrně tvrdohlavý. Zároveň je to však pohodový a vlídný pes, který se nebojí, je pozorný, sebevědomý a k tomu přívětivý. Je mazaný a rovněž rozvážný, tedy nezávislý, ale velmi milý, veselý a přátelský. Působí dojmem neustálé pozornosti, ale nenechte se mýlit; jeho výcvik je poměrně složitý. Nerad něco stále opakuje. Rychle se učí, ale nebaví ho něco dělat vícekrát za sebou. O to je učení těžší - vymyslet, jak na ně. Má přezdívku „vychytralá liška“. Ani ne tak pro svůj vzhled jako mazanost.
Je velice vytrvalý, a zároveň energický, výborně ohebný a pohyblivý. Také je aktivní, neúnavný, ale zase ne hyperaktivní. Má stabilní temperament, žádné výbuchy emocí. Překoná-li majitel jeho paličatost a zvítězí-li dobrá motivace, je to vhodný pes pro agility a podobné sporty. Jestliže se nevyužívá lovecky, ani neběhá agility, dobře se uplatní při záchranářském výcviku. Moc by uvítal rodinu, která jej často bude brát na výlety. Také je ideálním společníkem nejen na túry, ale i coby společník při jízdě na kolečkových bruslích, rád běhá i vedle kola. Miluje pohyb, ale umí se i přizpůsobit. Je vhodný jak pro sportovní rodinu, tak i pro dobře pohyblivého seniora žijícího o samotě. Údajně se řadí mezi TOP 10 psů, kteří se jemně chovají k dětem. Děti toleruje, ale za hračku se rozhodně nepovažuje. Dětem vždy raději ustoupí, než aby se na ně zlobil. Při vhodné výchově je příjemným společníkem v bytě jakýchkoliv rozměrů. Samozřejmě může být ubytován i celoročně venku.
V současné době je víc společník než lovec. Přesto má poměrně výrazný lovecký pud a s chutí se pustí po stopě nebo vyhledává v křoví ptáky. Jeho milý až sladký vzhled rozhodně neprozrazuje náruživého a paličatého lovce. Ale je to tak. Také výborně loví např. kuny a podobně velkou škodnou zvěř. Loveckému umu jej netřeba učit. Má ho v sobě a byl po mnoho generací upevňován. Používal se hlavně k lovu ptáků v lesnatých oblastech.
Je velice podobný finskému špicovi svým uplatněním, i chováním a částečně také vzhledem. A také má velmi mnoho společného s finským špicem. Někteří kynologové dokonce tvrdí, že norbottenský špic je stejné plemeno jako Finský špic, ovšem v jiné barvě srsti. Norbotten také pracuje se zvěří stejně jako finský špic. Tiše v lese vyhledává zvěř, a jakmile ji objeví, začne pronikavě štěkat a štěká neustále až do příchodu lovce. Pes svým štěkotem upoutává pozornost lovené zvěře na sebe, a tak se lovec může nepozorovaně dostat ke zvěři velmi blízko. Používá se k lovu jestřábka lesního, ale kdysi ho bylo možné vidět i coby pomocníka v lovu tak velkých zvířat, jako jsou losi nebo medvědi grizzly.
Pro práci v lese využívá všech potřebných smyslů (zrak, čich a sluch) stejnou měrou - dle potřeby. Při loveckých zkouškách je nutné, aby štěkal minimálně stokrát za minutu. Často však štěká i stodvacetkrát za minutu. Jak již bylo řečeno, štěkotem zastírá další zvuky – příchod lovce.
Většinou má sklony k toulání, a proto je nutné mít dobře oplocenou zahradu, má-li se zde volně pohybovat. S ostatními zvířaty vychází dobře, je-li k tomu vedený. Ani s ostatními psy zpravidla nemívá problémy a nevyhledává konflikty.
Norbotten nikdy nebývá plachý ani agresivní. Má rád lidi. Cizí sice zpravidla ohlásí, ale hlídač to v pravém slova smyslu rozhodně není. Někteří jedinci mají sklony štěkat víc, než by si majitel a jeho okolí přálo, proto je lepší hned od štěněčího věku jej vést k větší ukázněnosti. Říká se, že jsou všichni uštěkaní, ale není to pravda. Výrazně a neúnavně štěkají jen při lovu. Vývik je nutné provádět velmi důsledně a s notnou dávkou trpělivosti, protože je to pes, který si rád dělá, co chce. Je svůj a nechce si nechat mluvit do života. Naučit tohoto psa např. přivolání není rozhodně pro nikoho nic jednoduchého, zejména ve volné přírodě.
I když má v názvu „špic“, není povahově nám známějším německým špicům nikterak podobný. Severští špicové, tedy i norbottenský špic, mají výrazné lovecké pudy a hlídání je pro ně okrajovou záležitostí. Kdežto německý špic neprojevuje žádné lovecké pudy, ale hlídání má v krvi.
Jsou otužilí a dlouhověcí. Poměrně běžně se dožívají dvaceti let. Někdy i více. Nejsou u nich známy žádné genetické defekty a nemoci. Péče o tohoto psa není prakticky žádná. Snad jen občasné překartáčování v období línání. Je to velice houževnaté stvoření.
Chov norbottenského špice
I když se jedná o plemeno uznané před pár lety, jeho standard pochází z roku 1889. Jedná se totiž o původní standard Islandského psa, který vytvořil dánský klub. A norbottenský špic jej s drobnými změnami převzal.
Bezesporu je to velmi málopočetné plemeno. I ve své vlasti je poměrně málo chován. Mimo území severských států je prakticky neznámý.
Finský chov je velice přísně střežen a je zde vyvíjeno velké úsilí pro kvalitní odchovy. Nepřipouští se příbuzenská plemenitba a k chovu tohoto plemene je zde nutná spolupráce s tzv. konzultantem.
Přípustné jsou všechny barvy, ale preferuje se bílá se žlutými nebo červenohnědými ostře ohraničenými skvrnami. Za ideální zbarvení se považují skvrny na bílém podkladu. Bílé barvy by mělo být 30 až 90 %. Naopak na zádech by neměla být barva skvrny celistvá, ale na kohoutku by bílá barva měla skvrny rozdělovat. Výrazně barevní psi jsou žádáni, ale bílá barva by měla na pohled dominovat. Ideální množství tmavých ploten na bílém podkladu se pohybuje kolem 30 %. Někdy jsou však norbotteni celí bílí. Ovšem je žádoucí, aby alespoň uši a malé místo u kořene ocasu byly zbarveny tmavě. Symetrie není podstatná.
Zkrácená verze standardu
Celkový vzhled: malý kvadratický pes typu špice, kompaktně stavěný, se suchým mohutným osvalením. Pes by měl mít velmi dobrou stavbu. Hlava je nesena vysoko a neohroženě. Pes má být velmi pohyblivý. Rozdílná stavba těla obou pohlaví má být dobře patrná. Ideální pes má působit dojmem typického malého špice, velmi pozorného a poslušného, dobře vyváženého a s dobrou povahou.
Povaha a temperament: jako lovecký pes by norrbottenský špic měl být poslušný a odvážný, s výrazem pozornosti, aktivity, přátelskosti a sebevědomí. Nikdy není nervózní, plachý nebo agresivní.
Hlava: silná, suchá, dobře utvářená a při pohledu ze strany a shora klínovitého tvaru.
Mozkovna: lebka: středně široká a poměrně plochá; čelo je mírně vyklenuté. Nadočnicové oblouky mají být dobře vyznačené.
Stop: dobře, ale jen lehce vyznačený.
Nosní houba: černá.
Tlama: středně dlouhá, ostře se zužující. Její délka je rovna polovině délky hlavy nebo o něco kratší.
Hřbet nosu: rovný.
Pysky: tenké, suché a těsně přiléhající.
Zuby: nůžkový skus s dobře vyvinutými zuby.
Oči: středně velké, mandlového tvaru a šikmo posazené. Tmavě hnědé, jasné. Výraz je klidný a energický.
Uši: vysoko nasazené, mírně větší než střední velikosti, a pevně vztyčené. Špičky mírně zaoblené.
Krk: středně dlouhý, suchý a osvalený, mírně vyklenutý; nesený vztyčeně.
Trup: hloubka těla (vertikální vzdálenost od nejvyššího bodu kohoutku k nejnižšímu bodu hrudníku) má být rovna polovině celkové výšky v kohoutku.
Hřbet: krátký, silný, osvalený a pružný. Při pohledu ze strany mírně spáditý v kohoutku a pak rovný.
Bedra: krátká a široká.
Záď: středně dlouhá a široká, mírně spáditá, s dobře vyvinutým svalstvem.
Hrudník: středně hluboký a dlouhý. Při pohledu zpředu je hrudní koš oválný. Předhrudí dobře vyvinuté a dobře vyznačené. Fronta normální šířky. Při pohledu ze strany má nejnižší část hrudního koše dosahovat těsně pod lokty a plynule přecházet v linii břicha.
Břicho: mírně vtažené.
Ocas: poměrně vysoko nasazený, nesený v poměrně vysokém oblouku, volně zatočený, přičemž špička ocasu se dotýká strany stehna. Ocas nemá být delší než k hleznu. Zkrácený ocas není povolen.
Hrudní končetiny: ramenní lopatka dlouhá a široká, s dobře vyvinutým hřebenem a osvalením. Těsně přiléhající k hrudníku a uložená šikmo.
Nadloktí: má být stejné délky jako lopatka, silné, dobře přiléhající k hrudníku, ale dovolující volný pohyb, tvořící patrný úhel s hřebenem lopatky.
Loket: směřující dozadu.
Předloktí: rovné, se silnou kostrou, suché, ale pružně osvalené.
Nadprstí: silné, při pohledu zpředu tvoří s předloktím rovnou přímku. Mírně šikmé při pohledu ze strany.
Přední tlapky: malé, silné, směřující přímo vpřed, dobře klenuté a kompaktní, s dobře vyvinutými pevnými polštářky.
Pánevní končetiny: při pohledu zezadu rovnoběžné.
Stehna: proporčně dlouhá, tvořící pravý úhel s pánví. Silně osvalená.
Kolena: silná.
Bérec: tvoří patrný úhel se stehnem.
Hlezno: široké a silné jak při pohledu zpředu, tak ze strany.
Zadní nadprstí: suché, pružné a poměrně dlouhé.
Zadní tlapky: jako přední tlapky. Směřující přímo vpřed.
Pohyb: norbottenský špic má ve cvalu i klusu vykazovat plynulý, pravidelný pohyb s velkým posunem a dobrým pokrytím prostoru. Hřbetní linie musí zůstat pevná. V pohybu musí být pánevní končetiny rovnoběžné.
Srst: tvrdá, krátká, rovná a poměrně přiléhající, s jemnou a hustou podsadou. Krátká na nosním můstku, lebce, uších a přední straně končetin, delší na krku, zadní straně stehen a spodní straně ocasu.
Barva: všechny barvy jsou povolené. Ideální barva je bílá se žlutými nebo červenohnědými znaky.
Výška: ideální výška v kohoutku: psi 45 cm, feny 42 cm.
Vady: jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.
Psi, kteří zjevně vykazují fyzické nebo povahové abnormality, musí být diskvalifikováni.
Poznámka: psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.
