Achaltekinský kůň
Historie
„Nebeští“ koně patří mezi historicky nejstarší plemena. Jsou potomky íránského chovu z nížiny Nisai, pocházejí z Turkmenistánu, který hraničí s Íránem. Soudobý název pochází z názvu turkmenského národa „Teke“, který toto plemeno choval v oáze „Achal“. Nehostinné pouštní podmínky a nepřístupnost oblasti dopomohly k tomu, že se starověké plemeno zachovalo ve své původní podobě. Achaltekinec je pokládán za nejčistšího potomka íránských – perských koní. Z dochovaných archeologických nálezů se stáří plemene odhaduje na pět tisíc let. Existují domněnky, že achaltekinský kůň ovlivnil vývoj arabského koně a tím i anglického plnokrevníka. Život koní však byl silně ovlivněn zvyklostmi a životem Turkmenů, kteří je chovali. Jejich domovina je totiž z 90 % pokryta pouštěmi, tudíž není možné koně běžně pást. Z toho pramení i způsob krmení achaltekinců – jejich páni je krmili jádrem a vojtěškou přímo z ruky. Koně nepotřebovali krmení ve velkém objemu, ale muselo být kvalitní. Život trávili koně přivázaní u plstěného stanu – jurty, od hlavy po ocas byli přikryti dekou, která je v zimě chránila před chladem a v létě před hmyzem a slunečním žárem. Deka se snímala jen v létě ráno a večer, kdy byli koně bráni do pouště na písečnou lázeň. Jejich zlatá srst nepotřebovala žádnou další velkou údržbu. Koně však byli v první řadě vynikajícími druhy do bojů a válek. Turkmeni buď podnikali loupežné výpravy, nebo sloužili jako žoldnéři cizím vládcům, ale vždy byli závislí na rychlosti, inteligenci a vytrvalosti svých výjimečných koní.
Koně byli vždy považováni za členy rodiny (obvykle rodina vlastnila jednoho až dva koně, více by nezvládli krmit) a byla jim dávána poetická jména, která vystihovala jejich vlastnosti. Bylo to např. Karaburgut – Černý orel, Mele Kuš – Žlutý ptáček, Karlavač – Vlaštovka, Kaltaman – Bandita, Dor Keik – Hnědá gazela, El – Vítr, Gul – Květina, Geliškikliv – Krásný apod. Po bitvě u Goek–Tepe (1880) a následném připojení Turkmenistánu k Rusku se začaly měnit životní podmínky Turkmenů i jejich koní. O Turkmenech se říkalo, že budou vojáky do té doby, dokud budou mít achaltekince, a že achaltekinec bude existovat, dokud jeho pán bude vojákem. Nástup komunismu a proměna kočovníků v zemědělce vedly k odvodům koní do kolchozů, individuální péče se vytratila, pro koně náhle nebylo využití. Tehdy jejich stavy tak klesly, že jim hrozilo vyhynutí. Nebýt generála Kuropatkina, který si uvědomil potenciál plemene a založil nedaleko Ašchabadu Zakaspijský hřebčín (1897), nemuseli bychom dnes tyto koně vůbec znát! V tomto hřebčíně bylo soustředěno elitní stádo klisen a výrazně se pracovalo na vytvoření chovných linií. Hřebčín existoval až do roku 1966, pak byl zrušen …
Současnost
V roce 1973 bylo nařízeno testování koní a jedinci, kteří neodpovídali genotypu, byli z chovu vyřazeni. Pro elitní klisny byl zřízen Lugovský hřebčín, došlo k revizi plemenných knih a následně k uzavření achaltekinské plemenné knihy. Ta je v současné době vedena Všeruským vědecko-výzkumným ústavem pro chov koní (VNIIK) v Rjazaňské oblasti. Zde má sídlo i Mezinárodní asociace chovatelů achaltekinských koní (MAAK). V Čechách pak sdružuje chovatele a příznivce tohoto plemene Český svaz chovatelů Achal Teke (www.achalteke.cz.). Největší část achaltekinské populace se nachází na území Turkmenistánu (přibližně 40 %), dále v Rusku, Kazachstánu, Ázerbájdžánu, Uzbekistánu, v menší míře pak v Evropě a v USA. Celkový počet je odhadován na šest tisíc koní. V rámci plemene existuje 18 linií, z nichž většina se odvozuje od hřebce 2a Boinou, zlatého plaváka, nar. 1885. Nejvíce zastoupena je v současné době linie Gelišikli, dále Kaplan, Kir Sakar, El a Peren. Dále jsou to linie Arab, Fakirpelvan, Sapar Chan–Sere, Everdy Teleke, Skak, Karlavač, Dor Bairam, Sovchoz 2, Toporbai, Ak Sakal, Ak Belek, Posman a Mele Kuš.
Charakteristika plemene
Hlava je lehká a suchá s rovným profilem, může se však vyskytnout i vypouklé čelo nebo klabonos. Velké výrazné oko někdy připomíná oko dravého ptáka. Krk je dlouhý, vysoko nasazený, často jelení. Hřbet a bedra jsou rovná, záď přiměřeně skloněná a dobře osvalená, ocas nízko nasazený. Kohoutek je vysoký, dlouhý a zřetelně ohraničený. Hruď je málo hluboká, břicho často vykasané. Nohy jsou suché, dlouhé, korektně postavené, kopyta jsou nevelká a pevná. Srst je jemná a hedvábná, ocas a hříva řídké. Typický je kovový lesk srsti, vyskytují se všechny barvy kromě strakošů. Nejvyšší zastoupení mají hnědáci (39,1 %), dále plaváci (25,1 %), následují vraníci (10,1 %), ryzáci (10,0 %), bělouši (6,7 %), žluťáci (6,1 %) a cremello (2,9 %). KVH se u hřebců pohybuje kolem 159 cm, u klisen 157 cm. Jsou to koně poměrně pozdní, konstitučně tvrdí, mimořádně vytrvalí, s dobrou mechanikou pohybu. Achaltekinci jsou nadprůměrně inteligentní a komunikativní, vyžadují však korektní zacházení.
Využití
Tito koně jsou všestrannými atlety, v Rusku a v Turkmenistánu se využívají k rovinovým dostihům. V současnosti se pořádají dostihy achaltekinců v podstatě na shodném principu jako dostihy anglických plnokrevníků, a to převážně na území Ruska a Turkmenistánu. Distance dostihů se pohybují od 500 m až do 6 000 m, obvyklá hmotnost jezdců, v závislosti na věku a pohlaví koně, je pak 54 až 59 kg. Další využití nacházejí v distančním ježdění. Nejznámějším výkonem achaltekinců je distanční jízda 34 jezdců na trati o délce 4 200 km z Ašchabadu do Moskvy v roce 1935, kterou absolvovali za 84 dnů s denním průměrem 50 km. Přitom asi třetina trasy vedla pouští, kde denní teplota přesahovala 50 stupňů Celsia. K nejvýznamnějším drezurním úspěchům patří vítězství hřebce Absenta s jezdcem Filatovem na OH v Římě v roce 1960. Dále to jsou samozřejmě výstavní koně. Často je můžeme vidět i v cirkusech, kde je s oblibou využívají kvůli jejich inteligenci a atraktivnímu zbarvení.
Tradice
S achaltekinci se můžeme setkat na výstavách v Pardubicích a v Lysé nad Labem, kde vždy budí velkou pozornost. Jejich majitelé mají připravené atraktivní vystoupení, včetně tradičních krojů. Krky koní zdobí ozdobné různě široké řemeny zvané aladža, které dříve bohatí majitelé nechávali posázet pravými drahokamy! Jindy byly tkané jako tradiční turkmenské koberce a sloužily jako ochrana proti démonům a uhranutí a i dnes k těmto koním neodmyslitelně patří. Zdobené bývaly i uzdečky, koně se pyšnili i ozdobnými krčními a hrudními ozdobami tepanými ze stříbra. Do bojů bývali vybaveni ochrannými štíty. O úctě Turkmenů k těmto koním svědčí i to, že ve svém státním znaku mají uprostřed zlatého achaltekince!
