Canicross a spol. – díl 22.
Ve Skandinávii je pulka nesmírně populární, často se používá i v Severní Americe. U nás, přestože se průkopník tohoto sportu Vratislav Jerhot snažil tuto aktivitu co nejvíce propagovat, je stále takřka v plenkách.
Starší typ
Starší typ pulky připomínal dětský bob. Je lehká, užší a shora uzavřená. Zespodu je pulka opatřena lyžinami. Není bez zajímavosti, že cena závodní pulky většinou přesahuje cenu průměrných mushingových sání. Pro potřeby začátečníka je možno skutečně upravit dětský bob, stačí navrtat otvory pro tažnou šňůru upevňující zátěž a dolů našroubovat zkrácené lyže. Na záď je třeba umístit anténku, která zamezuje sklouznutí šňůry pod pulku nebo lyže. Vyrobí se z ocelové pružiny s očkem.
Nový typ
Moderní pulka si vespod ponechala podobu plastového bobu a je opatřena kovovými lyžinami. Nahoře ji kryje nepromokavá plachta. Oproti staršímu typu je v zadní části duralová věž (podobna jako u mushingových sání), která může posloužit jako případná opora pro lyžaře. Pulka je opatřena brzdou s kovovými hroty.
Zapřažení
Od přední části pulky vedou dvě vodicí tyče – oje (zpravidla z laminátu nebo duralu), které jsou spojeny obloukem. Tento oblouk zajišťuje stabilní rozteč mezi tyčemi, na kterých jsou umístěny čtyři karabiny, které se připínají na postroj psa. Tento speciální postroj výrazně připomíná typ Guard, avšak je opatřen oky k připnutí karabin a je poněkud robustnější.
Spojení s lyžařem
Tažná šňůra mezi pulkou a lyžařem se připojí na skijöringový bederní pás, případně na horolezecký „sedák“ – úvazek. Použití „sedáku“ zaručuje upnutí v přesném místě těžiště těla.
Zátěž
Pro závody je předepsána povinná zátěž (jako zátěž lze použít cokoliv, co lze na pulku snadno a bezpečně upevnit). Pro závody se hmotnost zátěže počítá v celku: oblouk + pulka + zátěž. Pro psy je určena povinná zátěž 20 kg, pro fenky 15 kg.
„Suchá“ varianta
Pro trénink beze sněhu je možno zhotovit takzvanou rollpulku, což je vlastně běžná pulka, ze které se odšroubují lyžiny a opatří se kolečky. Pes si pomocí ní dobře zvykne na zátěž a na hlomoz za svými zády.
Jako šafránu
Do pulky, která je bohužel na českých kolbištích stále řídkým a vzácným jevem, je možno zapřáhnout jednoho až tři psy. K našim bývalým nejúspěšnějším reprezentantům v pulce patřil průkopník tohoto sportu (a někdejší maratónec) Vratislav Jednot. „Pulka, to je prostě úžasný zážitek a vyžaduje perfektní a precizní trénink,“ tvrdí Vráťa Jednot. „V roce 1995 závodilo v pulce asi třináct závodníků, ale všichni toho nechali. Souhra psa a lyžaře je velmi náročná, vyžaduje čas a trpělivost. Chce to precizní, cizelérskou práci. V zahraničí je pulka nesmírně populární, už se dokonce vypisují závody jen pro samotné pulkaře. Závodil jsem se dvěma spřeženími – jedno bylo složeno ze sibiřských huskyů, druhé z alaskanů. Husky – to byli prostě páni profesoři. Alaskani byli rychlejší, ale blázni. Na jedněch závodech jsem jednoho alaskana ’utavil‘ na závodech v Bavorsku a musel jsem ho přivézt do cíle v náručí. V Německu a Rakousku mají pořadatelé závodů k dispozici perfektní tratě, široké až pět metrů. Mým největším životním zážitkem byla štafeta na mistrovství Evropy. To naráz vybíhalo čtyřicet psů - fantastická podívaná.“
V současné době se pulce u nás věnuje – kromě šampionky Soni Klikarové, která závodí ve skandinávské kombinaci – např. Milan Job, Pavel Šarkovský a Milan Petruželka.
Nároky na psa
Bez zaváhání je možno tvrdit, že pulka klade na psa vysoké nároky. A to nejen na jeho fyzickou kondici, ale zároveň i na jeho psychické schopnosti. Pulka – s jedním psem – vyžaduje od psa nadání a zkušenosti skvělého leadera (vůdce spřežení). Psi musí být dokonale ovladatelní, brilantní reakce na změny směru jsou samozřejmostí.
Skandinávská kategorie
Tato disciplína je pro diváky skutečnou lahůdkou a pro závodníky a jejich psy dokonalou prověrkou. Závodníci jedou jedno závodní kolo jako skijöring. Po dokončení skijöringového kola psa přepřáhnou do pulky, se kterou absolvují druhé kolo. Kolize při přepřahání jsou vítanou diváckou atrakcí (pro závodníky spíše nemilou lapálií, stresorem a zdržením).
Šance pro dobrodruhy
S pulkou se samozřejmě nemusí pouze závodit. Několikadenní túry do horské přírody jsou pro pulku a psa jako stvořené. Samozřejmě – páneček si na neprojeté trase „nezabruslí“, bude nucen použít „klasiku“. Ovšem – kam v horách – navíc v těžkém terénu – spěchat? V pulce přepravíme proviant i bivakovací výbavičku, což vydatně ulehčí nejen našemu batohu, ale i našim zádům.
Ostatně obdobu pulky používají i dobrodruhové, kteří putují beze psů. Reinhold Messner, Mike Horn, Miroslav Jakeš a mnoho a mnoho dalších, kteří jsou se svými břemeny, která vláčí za sebou, obrazně řečeno – srostlí.
Varianta: sněžnice
V opravdu těžkém terénu nebo při hlubokém sněhu je výhodnější vyměnit běžky za sněžnice. Pohyb psa (psů), „plavajícího“ v hlubokém prašanu, bude pomalý a nám sněžnice (geniální výmysl severoamerických indiánů) budou oddanými pomocníky.
Nepodceňujte vítr
Mocným nepřítelem a tvrdým protivníkem bude často našemu zimnímu dobrodružnému podnikání vítr. Existuje přesná stupnice a tabulka, která demonstruje, jak studený vítr dokáže násobit účinky mrazu na živý organismus. Asi bude zbytečné zacházet do detailů, ke snadnému zapamatování a transparentní demonstraci poslouží následující srovnání:
+5 °C při silném větru je asi jako -10 °C při slabém větru
-10 °C při silném větru je asi jako -30 °C při slabém větru
-30 °C při silném větru je asi jako -60 °C při slabém větru
(Silný vítr = 6 stupňů Beaufortovy stupnice, slabý vítr = 2 stupně Beaufortovy stupnice.)
Síla větru samozřejmě snižuje tepelný komfort, ale je také překážkou v pohybu. Při rychlosti:
15 m/s (50 km/h) ztěžuje pochod s batohem na zádech
20 m/s (70 km/h) musíme již držet rovnováhu pomocí lyžařských holí
25 m/s (90 km/h) chodíme se sníženým těžištěm
30 m/s (110 km/h) postupujeme přískoky
40 m/s (140 km/h) už se musíme plazit
Před nepříjemnými účinky větru musíme psy bránit při bivaku. Můžeme jim ze sněhových kvádrů postavit ochrannou zídku, nebo jim pomocí polní lopatky vyhrabeme sněhové jámy (psi severských plemen si je s nadšením obvykle vyhrabají sami). Nám bude muset stačit celoroční otužování, dobře ukotvený stan, karimatka a kvalitní spací pytel.
Přidejte tuky
Při náročnějších fyzických výkonech v zimě, spojených s bivakováním, musíme klást zvláštní důraz na vyváženou výživu našich čtyřnohých svěřenců. V krmných dávkách zvyšujeme poměr tuků (živočišných i rostlinných), dodáváme vitamíny a minerální látky pomocí osvědčených preparátů, doporučených veterinárním lékařem. (Nemalé procento musherů dodává do krmiva v tomto období také med.) Samozřejmě klademe velký důraz na kvalitní napájení psů, velmi vhodné jsou teplé masové vývary. (Nikdy nesmíme zapomínat, že potřeba vody – tekutin – je takřka stejná za horka i chladu, i když v zimě se nám může zdát, že my i psi potřebujeme pít méně. To je ovšem pouze zdánlivé. Hrozící dehydrataci rozpoznáme podle barvy moči. Pokud moč zbarví sníh do tmavé žluti, máme závažný nedostatek tekutin a musíme je okamžitě začít doplňovat. Pokud je sníh světle žlutý nebo se nezbarví, jsme v pořádku. O „diuréze z chladu“ hovoříme v případě, že nadměrný chlad způsobuje zvýšenou tvorbu moči. Také tento stav výrazně snižuje množství tekutin v organismu, které musíme pitím průběžně doplňovat.)
Pozor na omrzliny
V mrazivém a větrném počasí musíme dávat pozor na omrzliny. Sledujme, zda na obličeji, uších nebo prstech nezjistíme typická necitlivá místa. Pokud je zaznamenáme, musíme třít okolí postiženého místa, dokud nezmizí bílé zbarvení a necitlivost. Můžeme též jemně stlačit postiženou oblast teplou rukou (pokud vůbec máme nějakou v mrazu k „dispozici“). Omrzlinu samotnou přímo netřeme (!), kůže by mohla prasknout a do otevřené ranky by vnikla infekce.
Mohou i psi omrznout? Samozřejmě, i když je to u otužilých psů, celoročně chovaných venku, spíše výjimkou. (Indiáni kdysi na Aljašce a v severní Kanadě psům přivazovali do hlezen proti omrznutí králičí kožky.) My budeme psům především pečlivě kontrolovat tlapky. Za tuhých mrazů jim je preventivně natřeme (např. jelením lojem, indulonou či lékařskou vazelínou). Na ostrém přemrzlém sněhu můžeme preventivně psům tlapy chránit speciálními botičkami (tzv. booties). Lépe zraněním předcházet než je následně léčit.
Rada Jacka Londona
Kultovní spisovatel Jack London ve své povídce – V odlehlých končinách – píše: „Ten, kdo se obrátil zády k přepychu a pohodlí stárnoucí civilizace a vydává se za dravou mladostí, kdo volí primitivní prostotu severu, má jednoduchou možnost změřit své šance na úspěch. Jsou nepřímo úměrné množství a síle všech jeho nenapravitelně zakořeněných zvyklostí. Brzy zjistí, že pokud je jen trochu zdatným kandidátem na přežití, jsou pro něho návyky na materiální statky vlastně takřka nepodstatné. S takovými novotami, jako je záměna vybraných lahůdek za prostou stravu, pevných bot za měkké poddajné mokasíny, tepla peřin za nocleh na sněhu, není tak těžké se vypořádat.“
