Vysloužilcem nadvakrát

Ne každé zvíře sloužící celý život člověku má to štěstí, aby ho lidé měli rádi a neméně pečlivě se o něho starali i v době, kdy už nemůže pomáhat. V zásadě dobře je postaráno o psy, kteří dosloužili v armádě. Pokud si psa nevyžádá a nevykoupí psovod, který s ním sloužil, pak je vyřazený jedinec přemístěn k armádní veterinární základně sídlící pod hradem Grabštejn na Liberecku. Tam si o psího seniora mohou zažádat civilní osoby.

Ročně tak získá nový domov na dožití kolem třiceti psů. V centru armádní kynologie zůstávají na dožití jen psi, kteří jsou velmi staří nebo nemocní, ale zase ne natolik, aby svědomí vojákům dovolilo zbavit se takových jedinců utracením. „To by nebylo fér. Oni nám pomáhali v mnoha nelehkých chvílích na zahraničních misích nebo doma ve službě, a teď se jich takhle zbavit? Zákon na ochranu zvířat sice v tomto směru vymezuje určité mantinely, ale my si k tomu ještě přidáváme nepsanou etiku,“ řekl armádní psovod Josef Částka, který sloužil se psem několikrát na zahraničních misích a který měl několik let na starosti předávání psů civilním zájemcům.

Ze služby do služby
Vojáci však mají pro předávání psů do civilu určité zásady. Mezi ně patří, že do rodin nedávají ostré psy, kteří nejdou daleko pro kousnutí. Ty předávají jen lidem s kynologickými zkušenostmi. Někteří psi jsou i v osmi letech v natolik dobré kondici, že mohou s novými páníčky hlídat i rozlehlejší prostory. Tak tomu bylo i v případě téměř desetiletého Německého ovčáka Ajaxe, o kterém se v roce 2007 dozvěděl majitel jednoho objektu nedaleko Prahy. „Ajax byl původně strážní pes a to nám vyhovovalo. Chtěli jsme ho na nenáročné hlídání. V podstatě šlo o pochůzky v lese a mezi halami. Díky strážným jsme měli zajištěnou i bezvadnou, doslova rodinnou péči,“ vzpomíná na svoje tehdejší rozhodování Zdeněk Nechvátal. A tak Ajax svým štěkotem, ale i vzezřením odrazoval různé nenechavce zajímající se o firmu sídlící v lese. A kdyby si snad někdo troufl vztáhnout ruku na strážce objektu? Určitě by pochodil se zlou, protože ani z dobře socializovaného a jinak vlídného Ajaxe služební návyky k hlídání a bránění páníčka nevyprchaly.

Pochůzky do třinácti
Ovčák prokázal bezvadnou povahu i kondici, neboť další tři roky věrně doprovázel několik střídajících se strážných a včas je v noci upozorňoval na neobvyklý ruch kolem plotu. Jeho přítomnost však každého lumpa odradila, a o to víc se hlídající personál mohl cítit bezpečnější. Snad to byl důvod, proč se strážní i firma rozhodli, že si Ajaxe ponechají i od chvíle, kdy už nezvládal pochůzky a musel ho nahradit mladší psí kolega. Dokonce se má lépe, neboť obývá s uniformovanými muži strážnici. Tam ale bývá, jen když chce odpočívat. Jinak ho neustále zajímá, co se děje na vrátnici, kdo prochází a jaké auto projíždí, je tam jakýmsi stálým asistentem. Hrůzu už nevzbuzuje, zjevně přibral na váze a jeho pohyb má daleko k čilosti služebního psa. Tím už není, je vlastně podruhé vysloužilcem. Jeho aktivní stáří s bezvadnou péčí a neustálými podněty by mu asi mohlo závidět mnoho dvounohých seniorů. A je jistě příkladem, jak by se člověk měl postarat o zvíře, které mu celý život sloužilo.

Výhody staršího psa
A proč si lidé berou vysloužilé psy i do svých domovů? Na to odpověděl jeden z dalších majitelů vysloužilce. „Žiji ve vilkové čtvrti s hustou zástavbou, kde není nouze o zloděje. Před léty jsem si pořídil štěně německého ovčáka, abychom se cítili s ženou bezpečněji. Nejprve jsem měl trable se sousedy, když si stěžovali na častý štěkot mladého psíka. On tak ponejvíce projevoval radost. Pak jsme měli trápení zase s jeho zdravotním stavem a to nás stálo hodně peněz. Nakonec stejně veterináři došli k závěru, že z bolestí ho vysvobodí jen utracení. Po tom všem už jsem léta na psa nepomyslel. Dokud nás opět nevykradli. V té době jsem narazil na inzerát vojáků, v němž nabízeli k prodeji za symbolický peníz vyřazené psy. Vybrali jsme si se ženou jednoho devítiletého německého ovčáka, a dodnes jsme s ním spokojeni. Přestože mu je více jak dvanáct let, stále je zdravý i když už moc neběhá. Malou zahradu však dokáže uhlídat. Na rozdíl od předchozího štěněte štěká od počátku jen v situacích, kdy už opravdu o něco jde. Třeba když si někdo stoupne k brance a dívá se na jmenovku u zvonku. Toleruje i návštěvy, které osobně uvítám a přivedu do domu. Manželka to nedělá, protože má strach, když si vzpomene, co nám vojáci říkali o jeho výcviku. Také nám předvedli, jak ochrání psovoda a jak náruživě kouše do rukávu. To jsme nezkoušeli, ale zato uplatňujeme u něho skoro všechno, co nám předvedli z jeho poslušnosti,“ uvedl důchodce z Litvínova.

Nepřekrmovat
Díky předávání vysloužilých psů do civilu mají vojáci občas také postaráno o zábavu. To když se jim noví majitelé chlubí, jak se daří jejich novému miláčkovi. Nejednou prozradí, že s nimi vysloužilec dokonce spí v posteli. Manželka jednoho podnikatele se tím pochlubila už týden po převzetí psa. Takhle se prý nebojí, když manžel není doma. Nejčastěji však dostávají telefonáty s dotazy k výživě, přestože už při předání doporučují krmení pro psí seniory. Ne každý se rad drží, a když psi zvyklí na zátěž náhle nemají dostatek pohybu a přísun potravy je stejný, nastává problém s přibývající váhou. A to jim na zdraví nepřidává. To je ostatně navzdory osvětě bolest nejen psích vysloužilců.