Historie plemene
Haflingové jsou tradičním rakouským plemenem, které je však důvodem sporů s Italy. Ti také považují haflinga za svého a zdá se, že pravda bude spíše na straně italské. Jméno dostali podle vesnice Haflinger (v italštině Avelengo – – proto se dříve v některých publikacích chybně uváděl také jako samostatné plemeno kůň aveliňský, ve skutečnosti jde však stále o haflinga). Místní chovatelé zde své chladnokrevné koně podobné dnešním norikům začali připouštět koňmi orientálního původu, aby dosáhli zušlechtění. Za skutečně prvního haflinga se však považuje až hřebec 249 Folie, který se narodil v roce 1874 u farmáře Josefa Folie ve Schludernu. Právě od tohoto hřebce jsou totiž odvozeny všechny krevní linie A, B, M, N, S, St a W. Folieho otcem byl arabský hřebec El Bedavi XXII, který je považován za jediný zdroj čistokrevného chovu. Tento plemeník byl jako pětiletý v roce 1873 připuštěn na místní klisnu Folie. Jejich potomek – výše zmíněný hřebec 249 Folie – byl popsán jako velmi ušlechtilý ryzák s hvězdou a úhořím pruhem. Jeho KVH byla 150 cm, měl údajně velmi dobrou mechaniku pohybu v klusu a mírný charakter. Během svého dvacetiletého působení v chovu po sobě zanechal velký počet chovných klisen a tři chovné hřebce (Laas, Hafling, 14 Folie). Všichni byli dále využiti v chovu. Laas po sobě zanechal pouze klisny – dcery, téměř dvacet let v chovu působil Hafling, od něhož je odvozena linie W (Filli), ale hlavní vliv měl bezpochyby 14 Folie, od kterého se dnes odvozuje zbylých šest linií.
Historie chovu
O řízeném chovu lze hovořit od roku 1897, kdy se mu začal důkladně věnovat major Ludwig Huyn. Od roku 1899 byly chovatelům vypláceny dotace na podporu čistokrevného chovu, ale ty byly v roce 1918 zrušeny, protože došlo k odtržení italské části Tyrolska od Rakouska. Tím však nastala zcela paradoxní situace - většina plemeníků zůstala ve státním hřebčinci ve Stadlu v Rakousku, ale nebyl zde dostatek klisen. Chovatelé v zoufalé situaci připouštěli hřebce s huculkami, jenže pro nežádoucí znaky se později jejich potomci museli vyčleňovat. V Itálii zase nedostatek hřebců údajně chovatelé řešili křížením s noriky. Během války se haflingové ukázali jako všestranně využitelní koně, a proto byli ve velké míře využíváni armádou. Zájem zahraničních chovatelů o toto atraktivní plemeno se výrazně zvýšil po významných mezinárodních výstavách (dnešní Fieracavalli), k popularizaci přispělo i to, že pár haflingských klisen dostala darem od rakouského prezidenta královna Elizabeth II. V současné době najdeme haflingy přibližně v sedmdesáti zemích, nejvyspělejší chovatelskou zemí je samozřejmě Rakousko, největší a nejznámější středisko chovu haflingů je v hřebčinci v Ebbsu, na paty mu šlape Itálie. Chov haflingů se již od počátku člení na sedm linií, které však nejsou rovnocenné. V Rakousku byla v minulosti nejvíce zastoupena linie A, nyní se snaží chovatelé prosazovat linii M. V Itálii se linie A prosazuje i nyní jednoznačně nejvíce. Dalšími cennými liniemi jsou W a N. Všechny linie pocházejí od hřebce 249 Folie. Jednotlivé linie však nejsou rovnocenné, liší se od sebe zejména konstitucí těla. Procentuálně nejvyšší zastoupení (23 %) má linie A (po hřebci 999 Anselmo) a N (Nibbio), následuje linie St (1074 Student) – 22 %, linie M (Massimo) – 18 %, linie W (401 liz. Willi) má 8 %, po 3 % mají zastoupení linie B (Bolzano) a S (Stelvio).
Chovatelé v Itálii však na liniovou plemenitbu nekladou přílišný důraz – důležité jsou vlastnosti konkrétního zvířete. U nás se chov začal vyvíjet až po roce 1989, kdy došlo k prvním importům z Německa a z Rakouska – bohužel šlo většinou o importy koní vyřazených z chovu, a tedy nekvalitních. Jako první byla údajně dovezena březí klisna K305 Lady. Od roku 1994 funguje Český svaz chovatelů haflinga, jehož členská základna se neustále zvyšuje. Počet haflingů v ČR zapsaných v plemenné knize je odhadován na přibližně 500 jedinců, více informací najdete na stránkách Svazu chovatelů haflinga – www.haflingove.cz.
Charakteristika plemene
Hafling je ušlechtilý harmonický tažně–jezdecký kůň malého čtvercového rámce, KVH se pohybuje mezi 136 až 140 cm, horní limit je 150 cm, náleží do skupiny malých horských koní.
Hlava je výrazná, ušlechtilá a suchá, má středně dlouhé, dobře nasazené uši. Krk musí být dostatečně dlouhý, korektně nasazený, klenutý, nežádoucí je jelení krk. Kohoutek je dobře vyznačený, hřbet je dostatečně dlouhý, pevný, s dobře vázanými bedry. Záď bývá často mírně štěpená, s níže nasazeným hustým ocasem. Hrudník je široký, dostatečně hluboký, končetiny jsou silné, kostnaté, kopyta s dobrou rohovinou. Barvou jsou to ryzáci všech odstínů se světlou hřívou a ocasem, výrazný podíl tmavých žíní je nežádoucí. U hřebců jsou nežádoucí bílé znaky na končetinách. Bílé a tmavé skvrny na těle větší než 1 cm jsou nežádoucí u hřebců i u klisen. Vyskytne-li se u klisny na jedné končetině bílý odznak sahající do poloviny holeně, není negativně posouzen. Dva bílé odznaky na nohou klisny vedou k odečtení jednoho bodu ze stupnice hodnocení. Tři bílé nohy pak znamenají odečtení dvou bodů. Vyskytnou-li se u hodnocené klisny čtyři bílé končetiny, nebo bílá noha nad úroveň hlezenního kloubu, není zařazena do PK. Haflingové jsou dlouhověcí, mimořádně otužilí a houževnatí, k čemuž přispívá zejména odchov hříbat na alpských pastvinách (tzv. alpung). Jejich tradičním výžehem je motiv alpské protěže.
Využití
Původní využití haflinga byly práce v lese v horách a také v zemědělství. Dnes však jednoznačně směřuje ke sportovnímu typu koně či koně pro volný čas. Tím pádem je jeho kostra jemnější, zvyšuje se KVH a důraz kladou chovatelé i na zaúhlení končetin. Rakouští chovatelé kladou větší důraz na ušlechtilost a sportovní využití, v Itálii je spíše ceněna všestrannost. Náležejí k později dospívajícím plemenům, proto je vhodné je obsedat až ve třech letech, zapřáhání je možné dříve, protože tolik nezatěžuje páteř. Využívají se jako oblíbení koně pro rekreační ježdění (hobby-koně), pro hiporehabilitaci, účastní se soutěží spřežení a v zahraničí je můžeme vidět i na drezurních obdélnících či při soutěžích všestrannosti nebo na parkuru.