Sám sobě trenérem – 12. část

Bubáci 2. Když člověk jede na koni, má nevýhodu v tom, že jeho kůň může náhle změnit směr nebo tempo z důvodů, které člověku připadnou natolik bezvýznamné, že nebýt koně, nebyly by člověkem vůbec zaznamenány. Tak například cváláte s koněm na kraji lesa a vzápětí cváláte s koněm pět metrů od kraje lesa – ve svahu nad vámi jede barevně oděný cyklista, jdete s koněm krokem na volné otěži ke stáji (ať se chudáček protáhne po vyjížďce – chyba, vyjížďka ještě neskončila) a náhle cváláte směrem od stáje – naproti vám jde chodec se strašidelným břemenem, klušete po lesní cestě a náhle kůň pod vámi stojí jako zkamenělý – místo stromu je deset metrů od cesty pařez.

Pokud člověk nepokračuje bez koně původním směrem jízdy, jsou to epizodky spíš pro zasmání s kamarády ze stáje, ale i tak si musíme uvědomit, že zde riziko pádu je. A než se člověk naučí trochu na koni držet, tak také opuštěním sedla zpravidla končí. Proto není marné koně naučit strašidlům čelit, aby zůstal co nejvíc pod kontrolou, když nějaké potká.

Každý kůň je jiný a na krizové situace reaguje odlišně. Nejméně rizikové je asi strnutí koně. Kůň při pohledu na něco podivného zkoprní, zpravidla rozhodí nohy do stran, podobně jako když skočí pavouk, a s takto roztaženýma nohama zůstane stát a zírat na bubáka. Někdy mu přitom začne bouchat srdce tak mocně, že je uslyšíte, nebo ucítíte, jak vám pulsuje pod nohama v tom jinak nehybném těle. Kůň v tomto stavu vypadá, jako by nevnímal nic jiného než právě objevené strašidlo. Okamžitá pobídka nohama vpřed je zpravidla v tu chvíli neúčinná a důraznější pobídku například bičíkem nedoporučuji, aby si koník ještě daného bubáka nespojil s bolestí. Co však na koně platí, je vyhodnotit, čeho že se kůň lekl. Stojí tam traktor? Nová dopravní značka? Odlesk ve skle vitríny? Pouští děcka draka? Chytil se na větvi igelitový sáček? A následně pobaveně konstatovat. „To je jen …“ vydechnout, uvolnit se a teprve poté koně požádat o další cestu. Kůň většinou zareaguje už na tón hlasu, s výdechem a uvolněním člověka povolí i jeho napětí a je připraven akceptovat pobídku. Vyhodnotit, čeho že se kůň mohl leknout, je důležité nejen pro případ, že bychom něco podobného mohli ještě potkat a kůň by mohl opět podobně reagovat, ale také z důvodu, že kůň má cit pro situace, kdy se ho chystáme obelhat. Tvrdit koni i sobě, že „tam nic není“, je v podstatě proti koňskému přesvědčení, že „tam něco je“. Raději koně přesvědčte, že to, co tam je, koníčky nežere. Když v tu chvíli budete koně chlácholit, uklidňovat a chovat se, jako že je tam sice strašidlo, ale koníčkovi zrovna asi neublíží, nabude kůň přesvědčení, že strašidlo je významné a že za tu pozornost stálo. Lidé mívají tuto tendenci například u traktorů a jiných dopravních prostředků, kde vědí, že kdyby kůň třeba skočil pod kola, byl by průšvih. Pokud takové potencionálně nebezpečné strašidlo řešíme s pobaveným klidem, koně zpravidla nenapadá pod ně skočit, když si však přehráváme v hlavě krizové situace rozmlácených lidí a koní pod koly, buší nám celým tělem varování a je to, jako bychom je koni našeptávali.

Vyhodnocení strašidla je také důležité z toho důvodu, že se může stát, že bude bubák opravdový a bude vhodnější od pokusu kolem něj projít raději upustit. V našich lesích to asi nejčastěji bývají všudypřítomná přemnožená divoká prasata. V momentě, když se koník takto zasekne před roztomilým pruhovaným divočáčkem, dejte koni za pravdu a požádejte jej, aby se s klidem vydal jiným směrem. Kůň, když pochopí, že akceptujete jeho bubáka, rád vyhoví, jen si dejte pozor, aby to nevzal příliš rychle, abyste tam s tím pyžamovým prasátkem nezůstali bez koně sami.

Jiná reakce koně na strašáka je okamžitý pokus co nejrychleji uprchnout, a to směrem od bubáka pryč. Pokud netušíme, že je bubák přítomen, je někdy obtížné zůstat sedět na koni. Jezdec se musí naučit rozpoznat ten zlomek sekundy napětí v koni, které vyústí ve start úprku. V tu chvíli je ještě možné někdy i koně zastavit a útěk mu rozmluvit, pokud vás ještě bude vnímat. Pokud však mu v mozku už nastane panický zkrat, může na pokus o kontrolu ze strany jezdce reagovat pokusem o cílené odložení jezdce na zem za pomoci výskoků a vyhazování. Někdy je tak bezpečnější ze strany jezdce nechat koně udělat několik cvalových skoků a pak si jej teprve posbírat zpět. Pokud se snažíte dostat pod kontrolu prchajícího koně, je dobré tak učinit, než se skutečně splaší a nabere rychlost. Několik cvalových skoků od zdroje zděšení jej může uklidnit, ale pokud vypadá, že by rád prchal dál, je namístě zakročit. Nikdy se s koněm nepřetahujte o obě otěže, ale pokuste se s citem vzít za jednu otěž a koně přimět ohnout hlavu a krk. To s citem je namístě, protože náhlé strhnutí jednou otěží koně položí na bok, což moc bezpečné řešení není.

Pokud sedíte na koni, kterého neznáte, je jen otázkou intuice, zda zvolíte správnou variantu řešení bubáka. Chcete-li si být jistější, otestujte si nejprve reakce koně při práci ze země, to vám napoví, zda máte koně úprkáře, nebo pavouka. Také není od věci si na začátku jízdy ověřit, jaký tah potřebujete, aby kůň ohnul hlavu a krk. Praxe s ohnutím se může v krizové situaci hodit.