Peruánský deník I.
Podle mého vkusu je toto druhé nejkrásnější místo v Peru, pochopitelně po pralese. Obeplouváme guánové ostrovy Islas Balestas. Jsou plné mořských ptáků. Tisíce terejů, alek a pelikánů. Zde se také poprvé seznamuji se snad nejkrásnějšími rybáky inka. Je tu i několik skupin tučňáků Humboltových, což je prakticky jediný tučňák, který se vyskytuje u rovníku. Díky velkému množství ptáků se tu také vyskytuje velké množství guána (trusu mořských ptáků). Vláda Peru povoluje guáno jedenkrát za pět let těžit, protože se jedná o důležitý vývozní artikl – hnojivo (alespoň si jedno guáno odvážím s sebou na rameni - nedobrovolně). Také proto jsou ostrovy již z dálky cítit. Je tu živo, nad hlavami nám přelétají nespočetné šiky ptáků, kolem nás plavou tučňáci. A pro mne přichází dárek v podobě lvounů, které máme na dosah ruky. Nejprve potkáváme osamocené rodinky, kdy samec bdí nad svým harémem v počtu tří až čtyř samic. Po chvíli se odkrývá pláž, která je hustě pokryta asi stovkou těchto zavalitých těl. Zavalitě ovšem působí pouze do doby, než se ocitnou ve vodě. Jsou rychlí a mrštní. Zvědavě si nás prohlíží, asi se stejným zájmem jako my je.
Dovídáme se, že zemětřesení, které před třemi měsíci postihlo Peru, dosáhlo i na tyto ostrovy. Přílivová vlna sebrala většinu mláďat, ale příroda si poradila a ptáci zahnízdili znovu.
Také tu a tam zahlédneme supa, snad nečeká, až ztroskotáme? Náš lodník nám ukazuje, jak se dá letět po vodě, kdy se dotýkáme jen vrcholků vln. Všechny lodě, které potkáme, předjíždí. Jsem ráda za záchrannou vestu, funguje mimo jiné i jako tepelný izolátor. Míjíme ohromný trojzubec (připomíná obrazec z Nascy), který prý sloužil námořníkům jako navigační bod, aby věděli, že jsou blízko pobřeží.
Po přistání v přístavišti odjíždíme autobusem do Nacional park Paracas. Vidíme tu pár bahňáků, racků a občas přelétne i kondor. Plameňáky, na které jsme se těšili, nevidíme skoro žádné. Je jich asi pět a ještě příliš daleko od nás. Na pobřeží ale nacházíme spoustu pokladů – krásné mušle, kraby, ježky. Jeden málem Ládíkovi přistál na hlavě. Drzý racek nejenže mi málem trefil moje zlato, ale ještě se ježka nemíní vzdát a dělá na nás nálety. Pepa objevuje ohromný obratel z velryby, z pískovce se nám podařilo vydloubat pár zkamenělých ulit.
Opouštíme park Paracas a jdeme si zabalit věci do hotelu. Po vydatném obědě v rybí restauraci na pláži odjíždíme směrem Lima. Čeká nás posledních asi 300 km našeho putování po Peru. Z okrajové části Limy nemám dobrý pocit. Polorozbořené chatrné boudy, sem tam něco jako střecha z plechu, cáry igelitů, špína, nepořádek a beznaděj. Čím více se blížíme k centru města, tím více se objevují lepší obydlí. Následně pak celé luxusní vilové čtvrti, kdy každý dům z důvodu bezpečnosti je navíc obehnán vysokou zdí, někdy i ostnatým drátem. Lima je nejlidnatější město v Peru a počet obyvatel se uvádí kolem osmi milionů, a asi jak už to u tak velkých měst bývá, jsou tu vidět i velké rozdíly mezi lidmi. V centru města si při pozdější procházce připadáme dost nepatřičně, když jsme oblečeni do zelených kapsáčů a vytahaných svetrů. Nablýskané obchodní domy jsou plné luxusního zboží. A všudypřítomná vánoční výzdoba nabádá, že už se kvapem blíží Vánoce.
V Limě jsme ubytovaní v hotelu Colonial Inn. Dostáváme pokojík, kde ale nefunguje světlo v koupelně. Tady konečně v plné míře může Ládík uplatnit svůj mezinárodní slovník. Vběhne na recepci, ukazuje na světlo a říká: „Light in baňo ist kaput.“ Pochopili a posílají nám na pokoj poslíčka. Ten vyměňuje zářivku, potom startér, pak stále někam telefonuje, stoupá na štafle, sestupuje ze štaflí a stále nic. Volá si na pomoc kolegu. Ten má štafle o něco větší a dokonce i přenosné světlo. Přenosné světlo strká do zástrčky v koupelně, ale světlo v koupelně nesvítí. Je bezradný. Vzrušeně se mezi sebou domlouvají. Někam opět telefonuje. „Jak se krucinál řeknou španělsky pojistky? Mohli by být vypadlé pojistky,“ napadne nás. Opravář zatím jazykem zkouší funkci přenosného světla, ale to už bohužel došla Ládíkovi trpělivost a rychle oba opraváře vystrčil z pokoje. Škoda, začalo to být zajímavé.
Při večerní procházce opět pleníme jednu z cukráren, sladkosti tu jsou opravdu dokonalé. V samoobsluze si kupujeme obložený talíř s různými druhy uzenin, sýrů a oliv. V Čechách jsme něco podobného neviděli, aby bylo všechno tak pěkně nachystáno, jen rozbalit a položit na stůl.
