Jednovrkočatí bubláci pod lupou
Německý jednovrkočatý bublák
Německý jednovrkočatý bublák mě mnohokrát oslovil svými ladnými tělesnými tvary, mimořádně kvalitními rousy a oválnou čelní chocholkou, pomocí nichž vytváří na výstavách na západ od České republiky velmi žádané a oblíbené plemeno. Jeho původ můžeme hledat v sasko–durýnské oblasti, kde se choval již před dvěma stoletími, ale teprve od konce 19. století byl intenzivně prošlechťován. Původní typ bohatě rousného bubláka mu dal přívlastek saský, který později nahradilo současné pojmenování německý jednovrkočatý. Nejčastěji bývá přirovnáván ke známějšímu německému dvouvrkočatému bubláku, od kterého se ovšem v podstatných znacích odlišuje. Hlavní rozdíl je v nepřítomnosti bohaté chocholky, která u dvouvrkočatých přináší také mohutnější krk a dojem nižší postavy. Také hlava je u dvouvrkočatých větší, postavy i přední vrkoč jsou širší a zadní partie kratší. Menší velikost těchto vyjmenovaných oblastí paradoxně není u jednovrkočatého na škodu, ale naopak vytváří lehčí, esteticky přitažlivou a vkusnou obdobu plemene. Silnější, příliš nízcí kříženci s dvouvrkočatými, mající krátký a široký krk, působí velmi těžkopádným dojmem. Nápadný je postoj a držení těla jednovrkočatých. Postoj je sice typicky podkleslý jako u všech rousných bubláků, ale nepatrně vyšší, označovaný jako střední. Držení ocasu je téměř vodorovné, zatímco záda zřetelně spadají k jeho úrovni. Též dobře vyplněná a široká dolní hruď je pozvednutější, než bývá obvyklé u rousných bubláků. Hlavu zdobí ucelená čelní chocholka, která má oválný tvar, vepředu překrývá ozobí, avšak vzadu nesmí zasahovat až do očí, nýbrž výhled holuba musí zůstat volný. Barva očí je u většiny rázů tmavě oranžová, jen u mnichů, bílých a případně i straků je vikvová. Podobná souvztažnost vycházející z obecných zásad platí pro zbarvení zobáku a drápků. Běháky jsou hustě opeřené bohatými víceřadými rousy, sestávající až z 12 cm dlouhých per, která rostou převážně do boku, supí pera jsou výborně vyvinutá. Záda jsou dobře krytá. Potíže se mohou objevovat u volnějšího opeření na krku, také krk může být kratší, postavy nižší a větší. To vše je důsledkem po křížení se dvouvrkočatými, které je sice žádoucí, ale nesmí vést ke splývání obou plemen.
Barevné spektrum je poměrně rozsáhlé, ale největší oblibě se těší jednovrkočatí bubláci v modré řadě, do které v širších souvislostech proniká i ráz modrý a stříbřitý bělopruhý i šupkatý, dále jsou to holubi bílí, černí, červení a žlutí. Z dalších méně obvyklých zbarvení se sluší jmenovat tzv. kropenáče, což jsou plnobarevní jedinci s hlavou stříknutou bílými peříčky, a tito mohou mít na křídlech též drobné rozety až do počtu deseti pírek. Dodnes se vyskytují v podstatě jen v černém rázu. Geneticky se jedná o tygry, kteří se v rejstříku rázů vzápětí objevují též a spolu s bělouši dotvářejí ucelenější dotaci vybělujících faktorů. Poeticky označuje současný vzorník žlutě plavé barevnoocasé mnichy, a to básnickým termínem hráškově žlutá, což má prapůvod v německém označení erbsgelb. Snad terminologicky přesnější by bylo barevnoocasá mniší, což nám ovšem vzorník zatajuje. Tento ráz, kterým jednovrkočatý téměř splývá s vogtlandským, popsal Prütz již v roce 1885. Jedná se o částečně dominantní kresbu klasického mnicha, tedy bělohlavou, s bílými rousy a ručními letkami. Ocas je u této formy mnicha barevný, včetně obou krovek, ale jak víme, u holubů v popelavě červené řadě je téměř bílý, a proto je i mezi chovateli označován za „bílý“, s uvedením jeho slonovinového nádechu. Že je ocas opravdu barevný, nám prozradí bližší prohlídka, kde někdy zjišťujeme nejen zmíněný barevný nádech, ale přímo pigmentové skvrny či skupiny. Okamžitě by byl k rozpoznání u holubů modré/černé nebo hnědé řady, kteří na rozdíl od popelavě červené přiznávají barvu i v rýdovácích. U holubic v plavých rázech popelavě červené i žluté je povolen tmavší nádech zbarvení hlavy, zadní partie, břicha i hrudi, což by ovšem mělo platit u všech holubů, neboť je to znak pohlavního dimorfismu. Výčet rázů uzavírají strakové, kteří by měli mít základní barvu bílou s ojedinělými barevnými pírky. Jsou to spolehliví a pilní rodiče. Z hlediska bublání jim německá literatura přisuzuje dobré vlohy. Hlasový projev je označován jako měkký. Projevuje se jemným „wahk-wahk-wahk-wahk“ nebo „uha-uha-uha-uha“.
Vogtlandský bělohlavý bublák
Vyšlechtěn byl v polovině 19. století v jihozápadním Sasku v okolí města Vogtland z německých jednovrkočatých bubláků a barevných holubů v mniší kresbě. Je to jednovrkočatému bubláku mimořádně podobný holub, jehož mniší kresba se vyznačuje rovněž zbarveným ocasem, avšak na rozdíl od jednovrkočatého je bílý zákres na hlavě nižší a přesnější. Tato zvláštní barevnoocasá mniší kresba dosti znesnadňuje plemenitbu, neboť část mláďat se rodí v nestandardní kresbě. Takoví jedinci mají potíže se zářezem kresby na hlavě, která by v ideálu měla procházet půl centimetru pod očima, s malým výčnělkem k ušnímu otvoru, měla by mít šest až deset ručních letek bílých a bílé rousy, zatímco supí pera jsou již zbarvená. V chovech vogtlandských se objevují dosud plnobarevní i bílí výletci, které dostáváme velmi často z ideálně kreslených rodičů. I bílí jedinci se ovšem dají s úspěchem použít v chovu, vystavovat se ovšem nesmějí, neboť by tím byla potlačena podstata plemenné kresby.
Obě příbuzná plemena představují lehčí alternativu rousného bubláka. Mají nejen mimořádně kvalitní rousy a čelní vrkoč, ale též ladné tvary, pro které si získávají srdce svých chovatelů.
