Když jsem jela Coloradem … aneb jak se stát cowgirl
Tady nás měl – v deset hodin večer (osm hodin je časový posun oproti ČR) čekat Jirka. Jirka – přezdívaný Dondyk – je Čech, který žije v Americe asi 25 let. Poslední dva roky bydlí se svou ženou Gretchen, devítiletým synem Dylenem a dvanáctiletou dcerou Lenkou na jihozápadě Colorada, v malé vesničce Bayfield.
Čekáme, nikde nikdo – podnikáme první pokus o dovolání se mobilem. Po pár pokusech se to povedlo a překvapený Jirka se diví, kdo ho to ruší a co děláme v Denveru už ve středu, když máme doletět až v sobotu. No nevadí, prostě si spletl datum a zítra odpoledne nás vyzvedne. Do Bayfieldu je to na americké poměry kousek, asi sedm hodin cesty autem. Zkusily jsme se na letišti zeptat, jak se tam můžeme dostat autobusem nebo vlakem. Bylo nám sděleno, že tady v Coloradu nic jako autobus nebo vlak nejezdí. Nakonec jsme přespaly na lavičce s kufry pod sebou.
Den druhý – cesta do budoucího domova
Dopoledne jsme prošly letiště, nasnídaly se a po poledni konečně přijel Jirka se svojí starou Toyotou. Je krásně – svítí sluníčko a je teplo. Jedeme přes hory (Skalnaté hory), zastavujeme se v lyžařských střediscích – Colorado je rájem lyžařů. Sníh už je vidět jenom na vršcích. Kolem dlouhých, rovných silnic jsou pastviny s velkými stády dobytka, občas vidíme i koně – jakoby na volno, od silnice je dělí jenom ostnatý drát (elektrické ohradníky, ani dřevěné ohrady tady nemají), který se táhne dlouhé míle podél cest.
K večeru jsme konečně dojeli do Bayfieldu k Jirkovi domů. Se svojí rodinou žijí asi míli od vesnice ve skromnějším srubu, kolem kterého jsou rozlehlé pastviny s koňmi a dobytkem. Nadmořská výška je kolem 2 500 m n. m., vršky kopců státních lesů v okolí jsou 3 až 4 000 m n. m. Říká se, že je zde tři sta dní v roce slunečno a bez deště, takže okolí je poměrně suché a zemědělská půda i pastviny musí být uměle zavlažované. Teplota v létě je tady podobná jako u nás v nížinách, na horách o něco chladněji. Kromě krav a koní je v okolí hodně jelenů, kteří často zabloudí až do měst, také mývalů, skunků, kojotů a někdy člověk může narazit i na medvěda (což se nám také podařilo).
Jirka s Gretchen mají okolo deseti koní (většinou kříženci plemene Quarter horse), kteří žijí na pastvině společně s dobytkem. Dále vlastní oslíka, kozu a ovci, králíka a dva psy – Oso a Češku. Stáje pro koně nemají ani na jiných rančích, dokonce ani u světoznámého Pata Parelliho jsme stáje neviděly. Koně jsou celoročně venku, na pastvinách mají systém zavlažovacích kanálů s vodou. Seno dostávají jen pár měsíců přes zimu, kdy všude leží sníh. Jádro pouze v případě, že mají větší námahu, jinak se uživí na pastvě. Všichni koně vypadali jako dobře živení (někteří až moc, takže jsme je na noc zavírali do koralů bez trávy), byli zdraví a spokojení.
Třetí den – místní trh a indiáni
V sobotu se v Bayfieldu konávají trhy, na které jsme se jely s Gretchen podívat. Ráno jsme natrhaly na zahrádce čerstvou zeleninu, zapřáhly jsme patnáctiletou chlaďasku Sáru do vozu, Gretchen k zelenině přidala i vlastnoruční výrobky z ovčí vlny, s dětmi jsme naskákaly na vůz a jelo se. Na trhu byla spousta známých milých lidí a každý něco prodával. Od ovoce a zeleniny přes různá koření až po malá koťata za pár dolarů. Nešlo zde o to, prodat co nejvíc a za co největší cenu, ale spíše o to, si popovídat s přáteli a probrat, co je kde nového.
Odpoledne nás vzal Jirka na výlet do indiánské rezervace – na horu Chimney Rock. Zde se sešli indiáni různých kmenů (hlavně Navajové) a měli zde představení pro veřejnost. Různé skupinky si připravily tradiční tance se zpěvem, bubnováním a podobnými rituály.
Čtvrtý den – vyjížďka, sjíždění řeky a párty
V neděli po snídani (vejce, slanina, tousty s burákovým máslem …) jedeme na první vyjížďku. Gretchen jela na July – desetiletá kříženka araba a QH, já na Moly – dvacetiletá QH a Gabča na Misty – sedmnáctiletá morganka. Místo čištění jsme koně rovnou na pastvině naložily do přepravníku, převezly pár mil k lesu, nasedlaly a jely. Když jsme se ptaly po nějakých kartáčích či háčku na kopyta, tak sice prý někde schované jsou, ale nepoužívají se. Je pravda, že koně měli srst celkem čistou, protože na pastvinách moc bláta nebylo. Nesetkaly jsme se tady se žádným koněm, který by měl problémy s nastupováním do přepravníku (převáží se takto téměř každý den). Místní vozíky dokonce nemají rampu a koně do nich musí jednoduše naskočit.
Ze začátku jedeme po úzké cestičce, potom už jenom lesem bez cesty, proplítáme se mezi keři a stromy. Kobylky nejsou moc zvyklé chodit, takže i v kroku jim dávají příkré kopce zabrat. Na rovince občas zaklušeme. Po pár hodinách se vracíme zpět k přepravníku, odsedláme, naložíme koně a jedeme domů. Tam koně opět vyložíme rovnou na pastvinu a dál se o ně nestaráme.
Příště prý už můžeme absolvovat vyjížďku samostatně, pokud se neztratíme … Žádnou speciální řidičskou skupinu pro řízení aut s přívěsem nepotřebujeme, stačí pouze řidičské oprávnění pro osobní auto (i když v mezinárodním řidičském průkazu obě tuto skupinu pro přepravníky pro jistotu máme).
Odpoledne jedeme s Guthrym (synem od Gretcheniny sestry) do města Duranga sjíždět místní řeku. Našli jsme nějaké staré nafouklé duše a vyrazili. Řeka byla sice studená, ale ty peřeje stály za to. Propluli jsme po řece přes celé Durango a pěšky se vraceli proti proudu zpátky k autu.
Odtud jedeme rovnou na párty, kterou pro přátele pořádá Jirkův kamarád Tod. Je tady spousta jídla, zákusků a milých lidí. Všichni se ochotně snaží si s námi povídat, i přes naši nedokonalou znalost angličtiny. Po chvíli zjišťujeme, že se nemáme čeho bát (všichni na nás mluví pomalu a srozumitelně) a že hodně věcí se dá vysvětlit pomocí končetin.
Pomalu je čas přemýšlet co dál – je čas na nějakou tu brigádu. Nabídek bohužel moc není, dokonce i místní často práci hledají a nemůžou najít. Gretchen pracuje na půl úvazku pro správu státních lesů a Jirka jen tak příležitostně, co se kde naskytne. Levnější pracovní sílu představují imigranti z Mexika a Američané často zůstávají bez práce. My máme na výběr asi ze tří možností: pomáhat v horách průvodcům pro lovce (na koních), pomáhat ve správě lesů dopravovat se soumary zásoby do hor, kam se nedostane technika, nebo pomáhat jednomu honákovi krav přehánět v horách dobytek. Vypadá to, že by nejspíš mohla vyjít třetí možnost. Pojedeme s Gabčou za opravdovým kovbojem. Určitě se máme na co těšit.
(Pokračování příště.)
