Sám sobě trenérem – 13. část
Kůň je však zvíře učenlivé nejen v dobrém slova smyslu. Jestliže si je jezdec při práci na jízdárně nejistý, nemá jasnou představu, co po koni chtít, a jízdárenskou práci bere pouze jako vypohybování koně, nebo jen takové pohodlné vožení, kdy vlastně o nic nejde, může si kůň začít nenápadně lekci řídit sám. Koně jsou zvířata milující své pohodlí a v případě, že nejsou motivováni smysluplnou prací, dokážou hledat způsoby, jak se práci vyhnout. Prvním příznakem může být ztráta aktivity, a to ve všech chodech. Pokud kůň zjistí, že po něm například nevyžadujeme aktivní klus, ale jen aby „nějak“ klusal, často kůň sklouzne do pomalého, nevýrazného klusu, který mnoho začínajících jezdců přijímá i s povděkem, jelikož bývá pohodlný na vysezení a kůň, který se nikam nežene, působí dojmem, že je lépe ovladatelný. To, že přitom kůň nechává zadní nohy spíš za sebou a „padá na předek“, už začátečník bez dohledu ze země zpravidla ignoruje. Pro koně je však z dlouhodobého hlediska lepší, když si tu práci dáme a přinutíme sebe i koně k udržení aktivity – zde jsou výbornými pomocníky přechody a časté střídání směru (vlnovky, obraty) i tempa (vybídnout koně třeba na diagonále nebo dlouhé stěně k prodloužení kroků při zachování rytmu).
V případě, že jezdec nedokáže koně udržet v pozornosti na práci, může mít kůň pocit, že je čas ukázat vlastní kreativitu. Například pokud se práce odehrává příliš po obvodu jízdárny, kůň si ve své pohodlnosti začne trasu zkracovat (nač to obcházet, když se stejně jen „plantáme“ pořád kolem dokola). Aby si jezdec tuto skutečnost uvědomil, není špatné si do rohů jízdárny po vnitřní straně ideální stopy postavit kužely (obr. 1).
Dalším prvkem, který kdekterý kůň se začínajícími jezdci rád zkouší, je vyhýbání se místům s horším povrchem, tedy kalužím, blátu (obr. 2), popřípadě místům, kde se vyskytuje nějaký jízdárenský bubák (stojan na kavalety, čerstvě natřený kůl, barel …). Tento jev je přímo úměrný počtu bubáků, které kůň v minulosti zaznamenal a jezdec mu je „schválil“ jako dobrou záminku pro změnu směru (a nepřímo úměrný důvěře koně ve vedení jezdce). Způsob řešení pak závisí na tom, jak k první nežádoucí reakci koně došlo, a jaké je kůň nátury. V některých případech může jít o natolik nedostatečné vedení ze strany jezdce, že stačí opravit jeho sed a soustředění a problém ihned vymizí, jindy je potřeba koni vysvětlit, že jeho snaha si práci naordinovat podle svého nese jen zvýšení námahy a stejně nakonec původní plánovanou trasu bude muset projít. Jestliže tedy kůň například při jízdě po obvodu jízdárny samovolně zatočí do jejího středu, aby „uhnul před bubákem“, vyhnul se kaluži, nebo si jen cestu zkrátil, může mu jezdec v tu chvíli naordinovat malý kruh, osmičku z malých kruhů, případně proloženou nějakým obratem na místě. Tedy v první chvíli jako by podpořit koněm zvolený směr, avšak v kombinaci s větší námahou pro koně, než by byla dříve zamýšlená cesta vpřed kolem bubáka nebo přes méně lákavý povrch (obr. 3). Menší kroužky a vlnovky jsou pro koně náročnější, musíme si ale přitom dávat pozor, abychom koně netočili příliš rukama (jako na obr. 4), ale použít také sed a nohy. Pokud kůň samovolně vyhnul příliš dovnitř jízdárny (například v klusu nebo cvalu takové náhlé ustřelení může znamenat, že se kůň octne rovnou nějakých pět šest metrů od stěny), můžeme vložit rovnou kroužek směrem ke stěně, tedy jakoby do protisměru původní jízdy. Cviky volíme tak, abychom se během chvilky dostali opět do takové pozice, kdy koni můžeme opět nabídnout trasu rovně přes kaluž nebo kolem bubáka, ze které prve uhnul. Záleží na koni, zda zvolí opět nadílku práce navíc. Průměrně inteligentní kůň po pár pokusech zvolí přímou cestu jako tu snazší (obr. 5). Jezdec by se v tu chvíli měl chovat, jako by tu malou epizodku s kroužky vůbec neabsolvoval, a pokračovat si v původní práci dál. Tím dává koni najevo, že domnělý bubák nebo kaluž jsou pro něj naprosto nezajímavé a jemu stačí jen to, že kůň nechává trasu na jezdci. Přehnané reakce jezdce nebo i chválení mohou koně jen ujistit, že na tom bubákovi něco přece jen bylo.
Je-li kůň příliš náchylný k hledání bubáků, měli bychom zvážit, jaké jsou toho příčiny. Nuda a nedostatečné vedení ze strany jezdce bývají příčinou spíš občasného a zpočátku nenápadného „zlobení“ koně, kdy se kůň pokouší přebrat vedení. Výraznější známky nesouhlasu koně s prací a náhlá lekavost mohou mít i zdravotní původ (kůň může mít například namožený nějaký sval, může ho tlačit výstroj), a kůň tak dává najevo svou tělesnou nepohodu. Může jít ale i o mentální napětí a stres, například z přehnaných nároků na koně, nebo ze špatného režimu koně (nedostatek volného pohybu, spánku, kontaktu s ostatními koňmi …). Znalost a zajištění vhodných podmínek a rozpoznání drobných změn v chování koně nám pomáhají nevhodnému chování koní předcházet.
Vhodnou prevencí proti lekavosti koně je také práce ze země, kde se kůň může naučit čelit různým strašidlům. Překonávání různých překážek (obr. 6) posiluje vzájemnou důvěru jezdce a koně.
