Peruánský deník I.

(Pokračování z Fauny č. 23 / 2010). Zoo Lima. Neděle 4. 11. 2007. Lima má dvě zoologické zahrady a my jsme si na dnešek naplánovali návštěvu té větší. Jsme tu úplně první a hned u vchodu nás překvapuje opatření, které tu mají. Šacují nám batohy a hledají ostré předměty, alkohol a cigarety. Pokud tyto předměty najdou, zabaví je, a až ukončíme prohlídku zoo, zase nám je vrátí.

Zahrada nás překvapuje celkovou zahradnickou úpravou, čistotou a prostorností. Jen některé ubikace zvířat působí jako pozůstatky minulosti. Nacházíme zde především zvířecí obyvatele Peru, rozdělené podle biotopů. Zvlášť je savana, prales a poušť. Papoušků tu mají nejvíce. Těch menších i po padesáti kusech v jedné voliéře. Napočítali jsme i 45 velkých arů. Objevujeme i zvířátka, která jsme ještě nikdy neviděli. Třeba „Dynomys“ – velký pruhovaný hlodavec. Jsou tu i zástupci především afrických zvířat – zebry, žirafy, hroši …

S polednem začíná v zoo přibývat lidí. U některých klecí se čekají fronty a proudí sem stále větší davy. To už není nic pro nás. Mizíme a jedeme do centra na oběd.

Po obědě a malé procházce po náměstí Armády (v Peru ve všech městech mají jako hlavní náměstí „Plaza de Armas“) se vracíme do hotelu taxíkem. Taxi jsou tu velmi levná, protože litr benzinu tu stojí asi 20 Kč. Chceme si někde v klidu vypít kávu. Už jsme uběhaní, sotva se vlečeme. Když tu náhle zaslechne Ládík papouščí křik a my se táhneme dál ulicemi Limy a hledáme, kde by papoušci mohli být. Tedy táhnu se jen já, protože z miláčka už dávno opadla všechna únava s prvním papouščím skřekem. A máme štěstí, objevili jsme asi patnáctihlavé hejno arating. Usedlo na moruši a nacpává se sladkými plody. Jak můj ornitolog zjistil, hejno se skládá ze dvou druhů, arating škraboškových a skvrnitých. Lidé, kteří prochází kolem nás, se jen usmívají na dva blázny, kteří pronásledují ptáky s fotoaparáty.

Tímto posledním zážitkem jsme se rozloučili s pobytem tady. Večer už odjíždíme na letiště a čeká nás návrat domů. Pobyt tady byl sice náročný, ale krásný. Nikdy bych netušila, co všechno se dá zažít a vidět v tak krátké době. Cesta po Peru křížem krážem s týdenním pobytem v pralese. Fyzicky jsme dostali zabrat, takže teď by to chtělo ještě alespoň týden dovolené na zotavenou, ale psychika si odpočinula náramně. Ve skutečnosti jsme do pracovních i osobních povinností skočili rovnýma nohama. Jak jinak. A stejně ve skrytu duše doufáme, že se sem ještě někdy podíváme.