Ara hyacintový Anodorhynchus hyacinthinus (Latham, 1790)
Takto velcí ptáci však nemají v přírodě mnoho nepřátel, kteří by mohli dospělé jedince připravit o život, snad jen náhodně. Ovšem kromě člověka. Nejsou však opravdu věrohodné zprávy o tom, že by tito arové byli lidmi nějak skutečně hubeni jako třeba polní škodná. Do zajetí se tito ptáci dostávali vždy jen výjimkou, proto také bývali v Evropě vždy vzácní a v podstatě to bývali jen chovanci zoologických zahrad. To se příliš nezměnilo. Již Karásek o něm ve třicátých létech minulého století říká, že je zřídkakdy na trhu, někdy častěji, přece však hojněji nežli ostatní jeho nejbližší příbuzné druhy. Přesto je jeho cena vždy velmi vysoká, je nejdražší ze všech papoušků vůbec, jeho cena jako u všech papoušků kolísá, pohybuje se však vždy asi od 5 000–7 000 Kč. To bývaly opravdu slušné peníze. Bylo to však ještě v době, kdy se ptáci dováželi z Jižní Ameriky zcela bez zábran. To je však dnes dávno minulostí. Brazílie, po vzoru Austrálie, zrušila zcela vývoz ptáků ze svého území. Stalo se tak někdy v polovině sedmdesátých let minulého století. Protože arové hyacintoví žijí v podstatě pouze na území Brazílie, zcela výjimečně se mohou objevit na východě Bolívie nebo severu Paraguaye, byl jejich dovoz do Evropy brazilským zákazem zastaven. Mluví se sice stále o pašování ptáků do Evropy, ale v žádném případě se nemůže mluvit o nějakém masovém jevu. To není žádná jednoduchá záležitost, protože možnosti přepravy jsou jen velmi omezené a na obou březích oceánu jsou náklady zboží kontrolovány. Dalo by se sice uvažovat o možnosti uplácení na amerických březích, má to tady tradici, při vykládce by to asi nešlo. Sem tam je potom nějaký dovoz asi legalizován. Tito arové se však dožívají poměrně vysokého věku a o jejich chov byl v Evropě zájem již před delší dobou. Protože odchovy existují, stále se tito ptáci v chovech drží a dají se i koupit. Jejich cena samozřejmě nijak neklesla, naopak, vyšplhala se do slušné výšky. Pokud máte zájem, připravte si tak asi dvacet tisíc eur za kus. Při současném kurzu to máme rovný půlmilion, tedy milionek za pár. Pro obyčejného smrtelníka se to zdá být astronomická částka, nezapomínejme však na to, že dneska bychom našli velký počet lidí, kteří dokáží peníze vydělat, a to dokonce i rukama. Pokud umí dělat něco, co jiní neumí, a oni to naopak umí zatraceně dobře. Žádné nedovolené podnikání dnes již neexistuje, jen musíte zaplatit daně. Takže bych odhadoval, že v současnosti může tyto ptáky držet u nás nejméně pět až šest chovatelů. Většinou se s tím nijak nechlubí, protože by riskovali nějakou nevítanou návštěvu. To se děje v našich končinách poměrně často. Ještě častěji se pak můžeme setkat s udáváním, jaksi ze závisti. Kdepak asi vzal ty peníze? A určitě ti ptáci budou pašovaní, červíček závisti hlodá, a tak se napíše, pěkně krasopisně, anonymní udáníčko, kterým se bude úřad, a dokonce rád, zabývat. Takže se nedivte, že chovatelé těchto ptáků to do světa nijak nevytrubují. Nevzpomínám si, že bych je na nějaké naší výstavě viděl. To by asi bylo pro chovatele opravdu nepřiměřené riziko. Zoologické zahrady mívaly u nás tyto ary vcelku pravidelně k vidění a dokonce se hovořilo i o odchovech. Třeba ve Dvoře Králové, kde měli mít tito arové odchov začátkem devadesátých let. Avšak již někdy v osmdesátých létech jsem tam pozoroval tok těchto arů v otevřené venkovní voliéře, aniž by ti ptáci měli nějakou hnízdní budku. O odchov nebyl prostě zájem. Totéž prý bylo v zoo Bratislava. Podle M. Vašíčka byl nejúspěšnějším chovatelem u nás J. Nedělník, který tyto ary držel od roku 1984. Odchovu dosáhl až v roce 1991. Mladí byli dokrmeni uměle. O současných odchovech nic nevím. V současnosti se mluví o chovateli, který drží asi pět párů, a jsou lidé, kteří sledovali samici na vejcích. Chovatel má instalovány sledovací kamery přímo v hnízdních budkách. To v dnešní době nepředstavuje žádnou podstatnou investici, která by vás snad mohla zruinovat, naopak se to stává běžným vybavením chovatelského zařízení. A také cenným pramenem poznávání.
Karáskův text se zmiňuje o tom, že arové hyacintoví bývali na trhu častěji nabízeni, jak jejich nejbližší příbuzní. Někdo by si takový text mohl vykládat i tak, že byli vlastně nejčastěji nabízenými ary. To by však byl omyl. Jejich nejbližšími příbuznými jsou také modří arové rodu Anodorhynchus, případně ještě jeden ara rodu Cyanopsitta, který je také modrý, ovšem zcela jiného odstínu. Příbuznými druhy jsou arové tyrkysoví - Anodorhynchus glaucus (Vieillot, 1816) a arové kobaltoví Anodorhynchus leari Bonaparte, 1856. Jsou však známí i pod jinými jmény. Tady se opět dostáváme k otázkám vhodnosti českého pojmenování. V období vlády jedné strany pronikla politika i do takových podrobností všedního života, jako jsou česká jména ptáků. Bylo rozhodnuto vymýtit takzvaná jména věnovací, protože nic neříkají o skutečném vzhledu živočichů nebo rostlin. Nebyl brán žádný ohled na skutečnost, že některá taková jména byla natolik vžitá, že rozhodně nedělala žádné potíže a nakonec jsou běžně používána dodnes. Třeba Amada Gouldové. V případě těchto modrých arů nadělala svéhlavá snaha o vymýcení věnovacích jmen dokonce i jistý zmatek. Nejběžnějším z těchto modrých arů je právě ara hyacintový. Je to vžité pojmenování, ale není to pojmenování jeho skutečné barvy. Milan Vašíček popisuje zbarvení těchto arů takto: „Samec má celkové zbarvení sytě kobaltově modré. Zbarvení křídel je tmavší, hlava a krk poněkud světlejší.“ Ano, modrá barva peří arů hyacintových je nejbližší modré barvě, která je označovaná jako kobaltová. Když budete chtít malovat obraz a půjdete si koupit barvy, tak dostanete i kobaltovou modř, zcela přesného odstínu. Takových odstínů je celá řada, třeba modř pařížská, pruská, coelinová, královská tmavá i světlá a řada dalších. Takže, když byl původně ara Learův přejmenován na aru kobaltového, neodpovídá to jeho skutečnému zbarvení. Pojmenování tyrkysový je trochu z jiného soudku. Ta barva je vlastně modrozelená nebo může být i zelenomodrá, pojmenování tyrkysová totiž neznamená přesný odstín. Jenže ten pták je ve skutečnosti šedomodrý. Asi to bude nakonec jedno, protože ten pták asi již nebude mezi živými. I Milan Vašíček použil do své knihy fotografii vycpaného ptáka. Ara Learův, pojmenovaný po anglickém malíři, který byl autorem velmi zdařilých ilustrací a obrazů ptáků a zasloužil se tak o zachování jejich podoby, zatím ještě na světě existuje. Mimo jiné v současné době jako konfiskát v pražské zoologické zahradě. Na jeho těle najdeme skutečně i kobaltovou modř, nikoliv však v tak čisté podobě a rozložení po těle jako u ary hyacintového. Ara Learův je však asi o čtvrtinu menším ptákem jak ara hyacintový.
Ara hyacintový je téměř výhradně obyvatelem Brazílie. Jen na jižním okraji svého rozšíření může pronikat na území východní Bolívie a severovýchodní Paraguaye. Milan Vašíček ve své knize zachází se zeměpisnými údaji poněkud volně. Na svém jižním okraji sousedí Brazílie s Paraguyí, Argentinou a Uruguayí. Jenže tady se ara hyacintový nevyskytuje. Jižní okraj jeho výskytu ohraničuje tak asi 24. rovnoběžka. Tady někde proniká na území Paraguye pohořím Serra da Marakajú Brazilská vrchovina. Domovinou ary hyacintového je tedy vnitrozemí Brazílie, a to jižně od amazonské nížiny na severu až asi po 14. rovnoběžku na jihu. Na západě zřejmě nepřekračuje nížinné a bažinaté území pravobřežního přítoku Amazonky, řeky Araguai. Východní hranice rozšíření jsou nejasné. Jestliže Milan Vašíček píše, že ara hyacintový žije v hustém a hlubokém pralese v blízkosti vodních toků, nebude to tak docela pravda. Již dříve se vědělo, že tito velcí papoušci jsou vázáni do jisté míry na některé druhy palem, jejichž ořechy se v převážné míře živí. A takové stromy nejsou součástí hustých pralesů, ale spíše savanových, sušších porostů. Dokonce jsem před časem viděl nějaké video, na kterém bylo slušné hejno arů hyacintových. Ptáci se pohybovali v korunách jakéhosi ostrůvku nebo hájku, či remízku palem a okolní krajina připomínala nejspíše travnaté pastviny. V žádném případě hustý les. Mohou se samozřejmě objevovat i v galeriových porostech podél řek, kde mohou být nějaké palmy, jejichž plody je zajímají.
Pokud se týká jistého vázání arů hyacintových na určité druhy palem, jde většinou jen o zmínky, žádné skutečně cílené pozorování s nějakým soupisem druhů, které skutečně preferují či odmítají nebo dokonce nutně potřebují k životu. I když ta poslední možnost je nejméně pravděpodobná, a to vzhledem k tomu, že v klecích berou i slunečnici, s kterou se v přírodě sotva mohou potkat. Jestliže Milan Vašíček píše, že se jejich potrava v klecích od jiných arů neliší, můžeme konstatovat, že v každém případě jde jen o potravu náhradní. Proto studium různých druhů palem, na kterých byli arové hyacintoví spatřeni, a hlavně výživné hodnoty jejich plodů, kterými se živí, je pro studium tohoto druhu více než důležité.
Není to však nic jednoduchého. Těch rostlin je opravdu velké množství a vyznat se v nich je úloha skoro nadlidská. Většina těchto rostlin ani nemá česká jména a těch několik odborníků, kteří se jimi zabývají, dokonce doporučuje žádná česká jména netvořit, protože by to jenom celou tuto oblast zájmu jen komplikovalo. Palmy jsou řazeny do čeledi arekovitých – Arecaceaa a je jich na 3 000 druhů. Většina jich dosahuje stromového růstu a jsou si velmi podobné. Na konci kmene je živá koruna různě zpeřených listů značné velikosti. Palmy nemají schopnost odnožování, což znamená, že když je koruna odříznuta nebo sražena větrem, strom odumírá. Většinou nemají příliš pevné dřevo vhodné k dalšímu zpracování. Odumřelé kmeny bez koruny uvnitř uhnívají a takové, shora přístupné dutiny, jsou využívány různými druhy papoušků k hnízdění. Existují například fotografie hnízdících amazoňanů kubánských, právě v odumřelých kmenech palem. I ara hyacintový, se svým mohutným zobákem, je více než zdatných dřevorubcem. Existuje sice stará zmínka o tom, že si vyhrabává hnízdní nory ve strmých březích řek. Jde však s největší pravděpodobností o záměnu jejich chování. Některé plody palem mohou mít jedovaté nebo omamné účinky, kterých se pak ptáci zbavují požíráním jílovité země, na kterou se takové negativní účinky vážou. Jde o účinnou detoxitaci, jak bylo již u jiných arů prokázáno. Někteří autoři dokonce uvažují o tom, že tento ara je schopen konzumovat i kokosové ořechy. To asi sotva. Lze snadno namítnout, že kokos je tak velký, že jej nemůže vzít do zobáku, a navíc se v oblastech výskytu těchto ptáků nevyskytuje. Nejčastěji je v souvislosti s těmito ary zmiňována palma Syagrus commosa, domorodého názvu Coco–amargoso, od kterého se pravděpodobně odvíjí záměna s palmou kokosovou – Cocos nucifera. Dalšími zmiňovanými druhy palem jsou Altalea funifera, Acrocomia glaucescens, Astryocaryum tucuma. To jsou všechno vysokokmenné druhy palem. Existují však i palmy nízkého, keřovitého vzrůstu, třeba Syagrus liliputana, a dokonce i palmy bezkmenné, které mají listovou korunu vyrůstající přímo ze země. I na takových palmách byli arové hyacintoví pozorováni, jak se živí jejich plody.
Při dnešních možnostech je samozřejmě možné krmit tyto ary hodnotnější potravou než dosud. Různé druhy tropických ořechů jsou sice drahé, nikoliv však nedostupné. Jestliže je jejich organismus již z přírody zvyklý na olejnatou a vysoce kalorickou potravu, jsem přesvědčen o tom, že v zajetí by dosahovali také lepší kondice. Lepší kondice pak znamená i pravidelné hnízdění a odchovy. O to přece jde.
