I když je toto plemeno, respektive předci karelských medvědích psů, ve své původní oblasti známo snad i několik staletí, písemných dokumentů je velmi poskrovnu. Celkově je jeho historie velmi chudá, neboť je zahrnováno do skupiny lajek, aniž by někdy někdo jejich historii rozdělil a archivoval. Karelák patří do skupiny severských loveckých plemen, jeho příbuzní jsou ruskoevropská lajka, západosibiřská lajka, východoevropská lajka a severští špicové.
Historické záznamy téměř neexistují
Za přímého prapředka tohoto plemene se považuje pes „Komi“, také nazývaný Zyrianský pes. Pochází z východní části Finska a přilehlé Karélie, respektive oblasti, která dnes patří Rusku. Ta se nachází ve východní části Finska, mezi Dvinou a Novgorodem. Zde byli využíváni zejména k lovu velkých zvířat. Původně se vyskytoval také v šedohnědé barvě a vlkošedé. Až později se zbarvení omezilo na jedinou možnou variantu. Zbarvení bylo zvoleno tak, aby pes byl snadno vidět jak na sněhu, tak v lese.
Přestože se o těchto psech zmiňuje na začátku 20. století kynolog Strebel, není úplně jasné, zda píše právě o karelákovi, nebo jiné z lajek. První popis odpovídající karelákovi pochází z roku 1917. Dalo by se říci, že až od dvacátých let dvacátého století byl chován čistokrevně, tedy historii je možné sledovat až odsud. Jeho cílený chov se však datuje až od roku 1934 a hned v roce 1935 byl ve Finsku uznán coby plemeno. Poprvé byl vystaven v Helsinkách roku 1936. Finský kennel klub založil čistokrevný chov až čtyři roky po jeho uznání, tedy v roce 1939. Olof Z. Berg a Using A. Hotti jsou neodmyslitelně spjati se vznikem čistokrevného karelského medvědího psa a jsou jistě právem považováni za zakladatele plemene jako takového. Chov byl po válce založen zejména na psech z Turku a ze západní části Finska.
Ovšem následovala rusko–finská válka, která plemeno téměř zdecimovala. Naštěstí čtveřice chovatelů, Eino Nevinen, Antti Tanttu, Errki Raappana a Dr. Kalle Rikala, se pustila do jeho čistokrevného chovu. Z 60 existujících a nabízených psů vybrali do chovu 43 jedinců. I tak jich však bylo dost, aby příbuzenská plemenitba nebyla výrazná. Za nejdůležitější psy v chovu byli považováni Selki a Tuusik. Původně byli k vidění ve třech typech srsti: krátká téměř bez podsady, dlouhá a měkká, a poslední nejčastěji k vidění byla krátká, hustá a hrubá. A právě poslední jmenovaná se na tamní podmínky nejvíce osvědčila.
Zajímavé pojmenování a podobnost s jinými plemeny
Antti Tanttu v roce 1943 vytvořil podrobný popis ideálního kareláka a 14. 12. 1945 byly standard i pevné označení Karelský medvědí pes uznány. Finské pojmenování karjalankarhukoira není samozřejmě nic jiného než nám známé „karelský medvědí pes“: Karjalan = karelský, karhu = medvěd, koira = pes. Kanadský klub ho uznal až v roce 1980.
I když se v jeho názvu nevyskytuje slovo lajka, má s ostatními lajkami mnoho společného. Vzhled, povahu a místo vzniku. Karelák velmi připomíná karelofinskou lajku, která je o asi 10 cm menší a o jejíž mezinárodní uznání marně usilují ruští chovatelé. Avšak její zoficiálnění se zatím neočekává, neboť by byla třetím ve všech ohledech si velice podobným plemenem, neboť ještě ruskoevropskou lajku v černobílé variantě od karelského medvědího psa rozezná jen opravdový odborník na tato plemena. Vzdáleně, díky zbarvení, může někomu připomínat Border kolii, s tou však kromě zbarvení nemá absolutně nic společného.
Chov ve světě i u nás
Již padesát let se jeho početnost na celém světě drží přibližně na stejné úrovni. Je chován asi ve všech severských státech, ale také např. v Chorvatsku, Rakousku, a samozřejmě v Polsku. V Americe je dokonce používán k ochraně proti medvědům. Nejvíce byl a je chován ve Finsku, Norsku a Švédsku. Ve Finsku je stále velmi oblíben a poměrně pravidelně se zde nachází v žebříčku deseti nejoblíbenějších plemen. Ve Finsku je podmínkou k uchovnění vyšetření očí, které je nutné každé tři roky opakovat. U nás zatím tato podmínka není, ale samozřejmě je vhodné zdraví zraku kontrolovat. Kdysi i dnes se občas narodili bezocasí jedinci. V ČR se tak zatím nestalo.
Asi poprvé se u nás karelský medvědí pes objevil v roce 1969 na brněnské mezinárodní výstavě psů. Jednalo se o importovanou fenu z Finska jménem Jenni (po otci Ch. Ramu a matce Teven Minni), jejímž majitelem se stal Zdeněk Urban z Prahy. Jenni se narodila v roce 1965, ale do roku 1969 žila bez loveckého vedení ve Finsku. Až když se pan Urban vrátil v roce 1969 do České republiky, vyzkoušel kareláka v praxi - v lese. Výsledek byl až nad očekávání. A právě na této feně byl odchován v únoru 1970 první vrh karelských medvědích psů u nás. Otcem štěňat se stal pes Halim z Polska. Tato fena byla zakladatelkou chovu karelských medvědích psů u nás. Zároveň ve stejném roce koupil MUDr. Bechyně z Uhříněvsi fenu Nalle. Ta však už po prvním vrhu v roce 1971 zemřela. I když většina potomků Nalle přežila, žádný z jejich majitelů svého psa neuchovnil, a tedy její krev nezasáhla do dalšího chovatelského vývoje.
Chov na území České republiky byl velmi těžký, neboť dovoz dalšího importu byl značně problematický. Sáhlo se i k příbuzenské plemenitbě, i k připuštění se psem s vadou – s modře zbarvenou duhovkou oka. Po roce 1989 se situace významně zlepšila. Bylo dovezeno několik nových psů a fen. V roce 1990 vznikl i v České republice samostatný Klub karelských medvědích psů. Chov se u nás neustále drží na třech až pěti vrzích ročně. Odchovy jsou však po exteriérové, zdravotní a povahové stránce vyrovnané a na velmi dobré úrovni.
Feny většinou hárají v delších intervalech, přibližně asi za 9 až 12 měsíců. Hárání trvá také nezvykle dlouho, a tedy i doba připouštění je o několik dní posunuta od běžného standardu jiných plemen. Kareláci jsou vitální do vysokého věku. Také s ohledem na svou velikost se bez problémů dožívají nadprůměrných 15 let.
Srst je velmi jednoduchá na údržbu. Stačí občas překartáčovat, aby se odstranily uvolněné chlupy. To platí zejména v období výměny srsti na jaře a na podzim.
Lov je jeho život
Vzhledem rozhodně není typickým loveckým psem většiny evropských zemí. Především u nás se tak nějak zcela vymyká standardní práci běžně přítomným psům na zkouškách lovecké upotřebitelnosti. Ve své domovině pracují na velkém prostoru a samostatně a tiše vyhledávají stopu zvěře, téměř bez ohledu na vzdálenost od lovce. Když zvíře dostihnou, rozštěkají se a štěkají tak dlouho, dokud lovec nepřijde. Snaží se přitom zvěř posunovat směrem k lovci, nebo ji držet na místě. Je velice samostatný s vynikajícím orientačním smyslem. Nerad loví po boku ostatních psů. V tomto ohledu je samotář.
Je vytrvalý, houževnatý, na zvěř ostrý a nekompromisní. Zvěř zvládne nejen zastavit, ale i na místě zadržet. Neustále na ni útočí, ale nekousne ji. Lovené kusy nikdy nestrhává, ani když jsou velmi slabé.
S úspěchem může skládat barvářské a honičské zkoušky. Vyniká náruživostí i cílevědomostí při hledání zvěře. Je výborný na stopě, na dohledávkách, a i když je jeho využití širší, nejlépe se uplatní při lovu spárkaté a černé zvěře. Při lovu na divočáky je přímo výtečný. I když je jako lovecké plemeno u nás velmi málo využíván, kdo ho má, je spokojen.
Mají výrazný lovecký pud, proto je nutné již malé štěně učit přivolání a naučit a upevnit tento povel co nejlépe. To je rada samozřejmě i pro nemyslivce, kteří si karelského medvědího psa pořídí z jiného důvodu, než je lovecká upotřebitelnost.
Ve Finsku byl používán především k lovu losů, ale také medvědů. Při správně vedeném výcviku se dobře osvědčil při vystavování tetřevovitých ptáků a celkově ptáků schovávajících se v korunách stromů a v křoví. Dalo by se říci, že ve své domovině lovili, co zrovna bylo potřeba. Dodnes se karelák účastní soutěže „Losí král“. Tato soutěž odhaluje lovecké povahové vlastnosti psa, který má vystopovat losa a nahnat ho bez agresivity a kousání směrem k lovci – na mušku. Tím však soutěž končí a los je puštěn zpět do lesa.
Nenáročný, ale poněkud složitý
Má nutnou potřebu pohybu. Nebude nadšeně a klidně sedět celé dny na zahradě a už vůbec ne v bytě. Nemá rád stísněný a malý prostor k životu. Proto se příliš nedoporučuje ubytování v bytě ani v kotci. Ubytování v kotci je pro něj skličující, ale pobyt na zahradě doslova zbožňuje. Má rád sníh a klidně se nechá ve spánku zasypat padajícím sněhem. Opravdu nejlépe mu je na zahradě, ale s dobrým plotem. Žádná zima, ale ani letní měsíce mu nečinní nejmenší problémy. Koneckonců zvládne každé ubytování, avšak v tom případě musí mít bezpodmínečně každodenní dlouhotrvající zaměstnání. I když má střední temperament, velmi nerad se nudí. Pakliže mu jeho pán není schopný poskytnout dostatečné vybití energie a mysli, je dost pravděpodobné, že si zábavu najde sám. Ať už v ničení zařízení bytu nebo podhrabávání plotu a toulání se po okolí. Okolí prozkoumává velice rád.
Pokud se majitel karelského medvědího psa nevydá na mysliveckou dráhu, je možné kareláka zaměstnat i jinak. Jsou to sportovně založení psi. Výborným zaměstnáním a vybitím energie pro tyto psy je běh vedle kola, saňový sport a dog–treking. Někteří méně tvrdohlaví a okolnostem přizpůsobivější jedinci najdou uplatnění i v agility nebo záchranářském výcviku. Ve výcviku poslušnosti, jestliže si pes a psovod opravdu rozumí, mohou také poměrně výrazně vynikat. Mají výborný čich a jsou schopni sledovat i lidskou stopu. Jsou učenliví, s dobrou pamětí a poměrně snadno pochopí různé cviky poslušnosti. Je však otázkou, jak ochotně a spolehlivě je pak budou vykonávat, když je bude jejich majitel vyžadovat. Jsou ve všech směrech velice samostatní a chtějí si uchovat samostatné rozhodování a svobodu. To může ve vzájemné komunikaci činit velké problémy. Jeho pohled na výcvik poslušnosti jej dělá složitější na výchovu, než by se od tak přitažlivého psa čekalo. Z toho důvodu není doporučován začátečníkům. Má rád celou svou rodinu, ale většinou je to pes jednoho pána. Ostatní respektuje, ale nemá snahu poslechnout. Jen velice nerad se podřizuje. Přesto je pracovitý a někteří jedinci i ochotní ke spolupráci, kde pravidla vždy určuje jeho pán.
V období dospívání jsou výrazně komplikovaní a chce to velkou dávku trpělivosti a důslednosti. Je to období vzdoru a snahy absolutně vše dělat samostatně, bez ohledu na přání svého pána. V dospělosti je to s ním již mnohem jednodušší.
Mají tendence se vzdalovat od svého pána. Proto je vhodné je již od štěněčího věku učit, do jaké vzdálenosti si to mohou dovolit. Pak musí následovat povel pro přivolání nebo přiblížení se. Tento akční rádius je pes schopný se naučit pochopit i respektovat, jestliže je majitel důsledný a vyžaduje jej vždy. Karelák má příjemnou povahu, tedy spokojeně může žít v rodině bez loveckého využití, ale při výchově je nutné na jeho loveckou duši myslet a trénovat zejména cviky, které by mohly dříve nebo později být problém. Je poměrně nezávislý, i když svou rodinu velice miluje. Potřebuje pána, který ocení a očekává jeho samostatnost, avšak nespokojí se s tím, že si pes bude dělat pokaždé to, co sám uzná za vhodné. Karelák potřebuje mít nad sebou přirozenou autoritu a znát hranice, co si může kdy dovolit. Někdy je náladový, ale také umí rozpoznat náladu svého pána. Nikdy si nevynucuje pozornost. Je věrný, tvrdý sám k sobě, ale také loajální, přítulný a se smyslem pro humor.
Tento pes není doporučován do smečky psů. Často je i problematické držení dvou fen nebo dvou psů tohoto plemene pod jednou střechou. Problematické chování k jiným psům mnohých kareláků může způsobovat i těžkosti při výcviku a sportech, kde se běžně nachází více psů v poměrné blízkosti.
Je-li k tomu od štěněčího věku veden, může žít ve společné domácnosti s různými domácími zvířaty. Ty pak toleruje, dokonce je i má rád a lovecké pudy ventiluje jinde.
Je odvážný, ostražitý a bojovný. Ovšem pro výcvik obrany se nehodí, poněvadž o ni nemá zájem. Nebyl však nikdy cvičen v agresivitě vůči lidem, ani nemá extrémně vyvinutý kořistnický pud. Je však dobrý hlídač. Jen tak se něčeho nezalekne. Vůči cizím je v určité míře rezervovaný a vítá jen dobré známé.
Je odolný a na stravu je nenáročný, ke své velikosti toho spořádá poměrně málo. Nevydává typický psí zápach, což se může s ohledem na jeho přírodnost zdát poměrně zajímavé.
Zkrácené znění standardu
Celkový vzhled: středně velký, robustní a silný pes, mírně delší, než je jeho výška v kohoutku, s hustou srstí a vztyčenýma ušima.
Důležité poměry: délka těla je pouze mírně delší, než je jeho výška v kohoutku. Hloubka těla je přibližně poloviční než výška v kohoutku. Poměr mezi délkou tlamy a délkou lebky je přibližně 2:3. Délka lebky je přibližně stejná jako její šířka a hloubka.
Hlava: při pohledu zepředu trojúhelníkový tvar.
Lebka: široká, při pohledu zepředu a z profilu mírně vyklenutá, nejširší je mezi ušima. Čelní vráska je sotva patrná. Nadočnicové oblouky jsou jen slabě vyvinuté.
Stop: nepříliš výrazný, spíše dlouhý, prohnutý plynule směrem k lebce.
Nosní houba: velká, černé barvy.
Tlama: hluboká, mírně se zužuje směrem k nosu. Nosní hřbet je rovný.
Pysky: spíše tenké a přiléhající.
Čelisti a zuby: velmi silné čelisti. Zuby jsou velmi vyvinuté a symetrické, obvyklého zubního vzorce. Těsný nůžkový skus.
Líce: jařmové oblouky jsou silné.
Oči: poměrně malé, mírně oválné. Různé odstíny hnědé, nikdy žluté. Vyjadřují ostražitost a odvahu.
Uši: vztyčené, poměrně vysoko nasazené, střední velikosti, s mírně zaoblenými špičkami.
Krk: svalnatý, střední délky, prohnutý a pokrytý hojným osrstěním, bez volné kůže.
Kohoutek: výrazný u psů, u fen méně.
Hřbetní linie: rovná a osvalená.
Bedra: krátká a osvalená.
Záď: široká, silná a mírně spáditá.
Hrudník: prostorný, nepříliš široký, poměrně dlouhý, dosahující přibližně k loktům. Žebra mírně vyklenutá, předhrudí výrazné, ale nepříliš široké.
Břicho: mírně vtažené.
Ocas: nasazen vysoko, střední délky, zahnutý nad hřbet, špička ocasu se dotýká těla na stranách hřbetu. Přirozeně krátký ocas je povolen.
Hrudní končetiny: celkový vzhled – silné se silnými kostmi. Při pohledu zepředu rovné a paralelní. Nadloktí a ramenní lopatka jsou stejné délky, předloktí je mírně delší.
Plece: poměrně šikmé, svalnaté.
Nadloktí: mírně šikmé a svalnaté.
Lokty: směřující rovně vzad, umístěné na svislé linii procházející nejvyšším bodem lopatky.
Předloktí: silné a svislé.
Nadprstí: střední délky, mírně šikmé.
Přední tlapky: pevné, dobře klenuté, kulaté a směřující vpřed. Polštářky pružné, ze stran pokryté hustou srstí.
Pánevní končetiny: celkový vzhled – silné a svalnaté, při pohledu zezadu rovné a paralelní. Přední linie zadní končetiny je rovnoměrně klenutá.
Stehno: široké a dlouhé se silnými svaly.
Koleno: směřuje vpřed, středně zaúhlené.
Bérec: dlouhý a svalnatý.
Hlezno: nízko položené, s nápadným zaúhlením.
Záprstí: krátké, silné a svislé.
Zadní tlapky: pevné, mírně delší a méně klenuté než přední. Polštářky jsou pružné, ze stran pokryté hustou srstí.
Pohyb: lehký, prostorný a bez námahy. Snadno přechází z klusu do běhu, který je jeho nejpřirozenějším pohybem. Končetiny se pohybují paralelně.
Kůže: na celém těle dobře přiléhající, bez vrásek.
Srst: krycí srst je hrubá a rovná. Na krku, hřbetu a horní straně stehen delší než jinde. Podsada je měkká a hustá.
Barva: černá, může být matná nebo mírně dohněda. Většina jedinců má výrazné bílé znaky na hlavě, krku, hrudi, břichu a končetinách.
Výška: v kohoutku ideálně 57 cm u psů, 52 cm u fen, s tolerancí plus minus 3 cm.
Hmotnost: psi 25 až 28 kg, feny 17 až 20 kg.
Vady: jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.
• lehká kostra
• úzká lebka
• silně vyklenuté čelo
• špičatá tlama
• žluté oči
• měkké nebo netopýří uši
• kožní lalok, volná kůže na krku
• příliš hluboký nebo sudovitý hrudní koš
• rovný nebo nedostatečně zahnutý ocas
• strmá ramena
• strmé hlezenní klouby a ploché tlapky
• paspárky na zadních končetinách
• vlnitá srst
• převažující bílá barva s černými znaky nebo tzv. „vlčí srst“
Vyřazující vady:
• předkus nebo podkus
• skvrny na rohovce
• zavěšené uši nebo svěšené špičky uší
• jiné barvy, než jsou povoleny ve standardu
• agresivita vůči lidem
Poznámka: psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.