Když jsem jela Coloradem … aneb jak se stát cowgirl
Den pátý – vyjížďka do hor
Gretchen (u které jsme ubytované) jede na své oblíbenkyni Sáře, chlaďaska 15 let, Gabča má dvacetiletou Quarter horse Moly a já temperamentní morganku Misty. Kopce vypadají úplně opuštěně, vede tudy jen nenápadná pěšinka vyšlapaná spíše od jelenů než od turistů. Po pár hodinách jsme se dostaly nad pásmo lesů a rozprostřely se před námi nádherné výhledy. Z výšky 3 500 metrů nad mořem bylo vidět celé okolí. Na jednom z vršků jsme odsedlaly koně, přivázaly je ke keřům a snědly sendviče, které jsme si doma připravily. Zpátky jedeme stejnou cestou, protože celý okruh je minimálně na dva dny. Vzhledem k tomu, že kobylky nejsou nijak trénované, tak je naše tempo celkem pomalé – krok, občas klus.
Když jsme dojely domů, vypustily jsme koně na pastvinu a rozhodly se, že po náročném dni uvaříme pro změnu večeři my dvě. Jenže co by to mělo být? Prý něco českého. Vzhledem k omezeným možnostem, co se týče surovin (v Americe neznají tvaroh, strouhanku atd.), vaříme ovocné knedlíky. Rodina je ze začátku překvapena, že něco takového by mělo být spíše jenom jako dezert, ale nakonec všem moc chutnalo, a tak jsme plněné knedlíky dělaly v dalších týdnech ještě mockrát.
Den šestý až desátý – rodeo
V nedalekém městečku Durangu se tento týden koná tradiční rodeo. Měly jsme tam být s Gabčou jako dobrovolné pomocnice, ale nakonec z toho sešlo, tak jsme si rodeo užily jako diváci. Jde spíše o show než o závody a je doprovázeno slavnostním průvodem po městě. Sjelo se sem mnoho koní i jezdců, kteří si chtějí užít tu nádhernou atmosféru pravého amerického rodea a poměřit síly se soupeři. Celá akce trvá od středy do neděle, kdy nakonec soutěží jen ti nejlepší z nejlepších.
Závodí se ve velké aréně, kolem které jsou ze tří stran tribuny a na jedné straně corraly pro divoké koně (bronco) a dobytek. Dále je tu zastřešené opracoviště a spousta obrovských přívěsů na koně. Nepotkali jsme ani jeden klasický „dvoukoňák“, kterých je v České republice velká většina. Program je doprovázený zajímavými ukázkami – lasování, jízda s koněm na střeše jedoucího kamionu a podobně.
První disciplínou je Barrel Racing (jízda kolem barelů), kterou tu jezdí pouze dámy. Kovbojové soutěží v náročnějších disciplínách. Pravidla jsou takováto: rychlejší vyhrává. Oproti soutěžím u nás zde nehrál oděv jezdce a výstroj koně výraznou roli. Dámy jezdily v triku a riflích, někdy s kloboukem, někdy bez, ovšem nikdy nechyběly dlouhé šporny (ostruhy). Koně většinou měli pákové udidlo a tie down (hlavu vyvázanou za provaz k podbřišníku), ale našly se tu i výjimky s hackamore nebo se stihlovým udidlem. Rozhodně zde nebylo účelem, aby pobídky jezdce byly co nejméně patrné, spíše naopak. Nutno dodat, že některé dívky byly opravdu rychlé, otočky kolem barelů těsné a z tribun se ozývalo: „Kick, kick, kick!“ – což znamená „Kopej, kopej, kopej!“.
V dalších soutěžích, které byly divácky zajímavější, už přišli na řadu kovbojové a statní býci. V disciplíně Team Roping (teamové lasování telete) museli jezdci ve dvojici, v co nejkratším čase, lasovat tele tak, že první ho chytí za hlavu či rohy a poté ho druhý kovboj zalasuje za zadní nohy. Čas se stopne, když jsou obě lasa napnutá a koně stojí hlavami k sobě.
Dále se soutěžilo v Tie Down Roping (lasování telete). Při této disciplíně musí být dobrý roper nejen rychlý a přesný s lasem, ale musí i rychle běhat. Jakmile tele vyrazí ze startovacího boxu, kůň ho pronásleduje a jezdec háže na tele smyčku. V tom okamžiku kůň stopuje a dále drží tele lasem uvázaným za hrušku u sedla sám, protože jezdec seskakuje, běží k teleti a svazuje mu tři libovolné nohy. Poté zvedne ruce do vzduchu, čas se zastaví a kůň povolí laso.
Steer Wrestling neboli povalení býčka je další zajímavou a nejrychlejší rodeovou disciplínou. Po vyběhnutí telete se první jezdec snaží býčka udržet ve správném směru, zatímco druhý jezdec si najede těsně k teleti, sesune se na pravou stranu cválajícího koně, uchopí tele za roh, sesune se na něj a položí ho na zem. Čas se stopne, jakmile má tele všechny nohy ve vzduchu. Toto všechno se odehraje během dvou až čtyř vteřin.
Samozřejmě nechyběly ani disciplíny jako Saddle Bronc Riding (jízda na divokém koni se sedlem), kterou kovbojové označují jako jednu z nejtěžších disciplín. Před prvním skokem z výpustě musí mít jezdec obě paty na ramenech koně a drží se pouze jednou rukou za provaz připevněný k ohlávce. Druhá ruka musí být volná a nesmí se ničeho dotýkat. Body se udělují za stupeň vyhazování koně a za aktivitu kovbojových ostruh, jezdec by se měl na hřbetě udržet po dobu osmi vteřin.
Podobnou disciplínou je Bareback Riding (jízda na divokém koni bez sedla). Jezdci této disciplíny musí být mnohem více odolní vůči bolesti a úrazům než ostatní kovbojové. Na koni se drží opět jen jednou rukou za kožený řemen upevněný sedlovým řemenem na kohoutku koně. Hodnotí se zde technika jízdy, práce s ostruhami a ochota koně odrážet se a vyhazovat.
Poslední disciplínou byla jízda na divokém býkovi – Bull Riding. Jezdci se během osmivteřinové jízdy drží na plocho provazu a snaží se usedět býkovy pokusy jezdce shodit. Každý býk má jiný styl vyhazování a kovbojové se mu musí přizpůsobit.
Z celého rodea, na které jsme se během týdne byly celkem třikrát podívat, nás nejvíce zaujal styl jízdy některých jezdců – dopředu = nakopnout ostruhou, stát = zatáhnout za páku a samozřejmě rodeové disciplíny, které se u nás nejezdí. Také jsme zjistily, že letos jsou v módě růžové tygrované chrániče, či jiná výrazná barva s tygrováním. K tomu je ovšem potřeba sladit barvu uzdečky a případně i posedlí.
V České republice (i jiných evropských státech) se klasické rodeo téměř nejezdí, kvůli ochráncům zvířat. Je pravda, že při lasování i jiných disciplínách telátka často upadla na zem a koně a býci byli svázáni ve slabinách, aby vyhazovali. Ale všechen dobytek i koně vypadali zdravě, byli dobře živení a při odpočinku v corralech byli spokojení a klidní. Během třech dnů strávených na rodeu jsme ani nezpozorovaly žádný úraz některého z těchto zvířat. Předpokládám, že rodeo jim nejspíš nějaký stres způsobí, ale když se mohou po celý zbytek roku pást ve stádě na rozlehlých pastvinách, tak mně osobně to tak hrozné nepřijde. Obzvlášť, když to srovnám se spoustou sportovních koní, kteří jsou drženi v boxu, vzdáleni od stáda, bez možnosti výběhu, jak je to v Evropě běžné …
Tak to byly moje poznatky a zážitky z rodea. Gretchen s Jirkou už nám domlouvají práci na další týdny – shánění stád dobytka s opravdovým kovbojem v horách. S Gabčou jen doufáme, že jeho koně budou vychovaní a nebudou vyhazovat tak, jak tito divocí broncové na rodeu.
