Peruánský deník II.

Původně jsem si myslela, že návštěvou amazonského pralesa (v roce 2007) si splníme dětský sen a naše touhy se tím uspokojí. To jsem ale nemohla tušit, že nás prales tak očaruje, a my nebudeme mít klid, dokud nepodnikneme novou výpravu. Proto se po dvou letech do Amazonie vracíme zpět.

Na cestě z Milína do Cuzca

neděle 25. 10. 2009

Ráno, ještě než jsme se vydali na cestu, se nám kocour Mourek postaral o drama. Nevím, jak se mu to povedlo, ale přímo z klece vytáhl našeho nejmenšího křečka Lentilku a přinesl si ho k snídani. Křeček se sice za chvíli probral k životu, ale jak jsme se později dověděli od Anettky, ne nadlouho. Byl to pro něho příliš velký šok.

Tentokrát se nám neodjíždělo příliš lehce. Přece jen necháváme doma samotné děti a všechno zvířectvo, a to není jednoduché.

Je 8:30 a vezeme se autem do Prahy na Florenc. Tady se setkáváme s Mírou a Zdeňkem a jedeme se Student Agency do Brna (dvě a půl hodiny), kde přistupují Pepa a Pepa (Brno – Vídeň tři hodiny). Na letišti ve Vídni se setkáváme s dalšími členy naší výpravy Aničkou, Romanem, Martinem, Jurou a Mírou, což je doktor výpravy. Připíjíme na cestu a také Ládíkovi, který má dnes narozeniny. Letíme z Vídně do Madridu (tři hodiny) a z Madridu do Limy (dvanáct hodin). Většinu cesty prospíme. Nohy máme jako z olova, už se těším, až si je protáhneme.

V Limě nás čeká spousta kontrol a vyplňování a konečně nastupujeme na poslední část cesty Lima – Cuzco (dvě hodiny). V Limě se k nám připojil dvanáctý člen výpravy Petr.

pondělí 26. 10. 2009

Z letiště nás odváží objednané taxi do hotelu Carcilaso, kde každý pro lepší aklimatizaci dostává šálek čaje z koky. A ubytováváme se. Všechno běží jak na drátkách, nikde příliš dlouho nečekáme a to se mi moc líbí.

Do večera máme volno, tak se jdeme najíst a prozkoumat tržiště. Tady se mi moc nevyplácí moje nedočkavost, protože nadmořská výška a únava z cesty s námi pěkně cvičí. Musíme se pohybovat pomalu. S Ládíkem si jdeme nostalgicky zavzpomínat do „naší“ restaurace a při sklence mojita to jde úplně samo.

Večer je ve znamení balení do pralesa. Některé věci, peníze a pasy necháváme v hotelu. Dál už budeme cestovat jenom s jeho kopií. Po zkušenostech z předloňska už víme, co se nám bude hodit a co můžeme postrádat. Tak třeba si s sebou bereme rychlovarnou konvici, abychom si mohli uvařit naši oblíbenou tureckou kávu. Také se jako nepostradatelné později ukázaly celogumové pantofle Crocsy. Ideální bota do raftu, lodě, sprch, ale i jako vycházková. Asi si to nechám patentovat.

Konečně jsme v posteli. Po dvou dnech.
(Pokračování příště.)