Úskalí rozmnožování krokodýlů …
… v mírném klimatickém pásmu Evropy a Severní Ameriky. Tak by mohl znít titul a podtitul příspěvku, k jehož sepsání mne inspirovala návštěva jedné unikátní zoologické zahrady. Jak už tomu tak bývá, o stavu věcí, příčinách a souvislostech začínáme hlouběji přemýšlet ve chvíli, kdy je naše (někdy idealizovaná) představa konfrontována s realitou. I já si takovou představu pěstoval, a to od chvíle, kdy jsem se před několika lety dozvěděl o existenci zoologické zahrady – farmy, která jako jediná na světě chová všech 23 v současnosti vědou uznávaných krokodýlích druhů. Alligator Farm v St. Augustinu na Floridě.
Jde o téma specializované, poměrně komplikované a je zcela nepochybné, že jeho komplexní zpracování by si vyžádalo dlouhodobé studium, zakončené obsáhlou, konkrétními argumenty podloženou zprávou. Takové ambice ovšem nemám, a tak se spokojím s nástinem současné situace spojeným s několika možnými hypotézami, které by mohly příčinu doposud nikterak oslňujících chovatelských výsledků pomoci objasnit.
Nedávno se mi podařilo St. Augustin konečně navštívit. Když jsme s kurátorem plazů Kevinem zahájili prohlídku zoo a následnou diskusi, byl jsem přirozeně zvědav i na zdejší chovatelské úspěchy. Pokud si v krátkosti shrneme základní fakta, zaznamenali zde v posledních dvaceti letech alespoň jeden odchov nebo opakující se odchovy Paleosuchus palpebrosus, Caiman crocodilus, Caiman yacare, Caiman latirostris, Osteolaemus tetraspis, Crocodylus porosus, Crocodylus moreletii, Alligator sinensis a samozřejmě Alligator mississippiensis, kteří jsou chováni ve velkém výběhu v takřka běžných přírodních podmínkách. Ke snůškám nekvalitních vajec došlo u páru Crocodylus siamensis. Na první pohled jednoznačný úspěch. Při podrobnější analýze ale dojdeme k závěru, že to až taková sláva není. Zoo totiž neleží v mírném klimatickém pásmu, jak bylo avizováno v úvodu, nýbrž v klasických subtropech. To samo o sobě přináší nemalé výhody. Zpravidla bezproblémový přísun čerstvých ryb, venkovní výběhy s dostatkem přirozeného slunečního svitu apod. Vyjmenované druhy se totiž vcelku dobře množí i v Evropě a Severní Americe, odchovy aligátorů severoamerických jsou zde takřka povinností. Svým způsobem unikátní je odchov aligátorů čínských Alligator sinensis v devadesátých letech, v Evropě se nic takového zatím nepodařilo. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že zeměpisná šířka a podnebí jsou zde fakticky totožné s původní domovinou čínských aligátorů. Tudíž opět nemalá výhoda. Je pozoruhodné, že se zde zatím nikdy nepodařilo odchovat krokodýly americké Crocodylus acutus, kteří na Floridě ve volné přírodě žijí. Zoo chová několik dospělých zvířat obou pohlaví.
A jak jsou na tom s dvěma velkými, vzácnými a v přírodě mimořádně ohroženými druhy? Triu místních gaviálů (1,2) Gavialis gangeticus je 27 let, nicméně žádné sexuální aktivity doposud zaznamenány nebyly. Orinockých krokodýlů Crocodylus intermedius zde chovají pět. Jeden samec sdílí s dvěma samicemi expoziční nádrž, další dvě samice jsou chovány v zázemí. Dospělá, pohlavně zralá zvířata. Páření? Odchovy? Situace zcela shodná jako v případě gaviálů. Tedy žádný důvod k jásotu. Vůbec tím nechci naznačit, že místní chovatelé svou práci nedělají dobře. Naopak. Jejich chovanci jsou ve skvělém stavu a dostává se jim výtečné péče.
Takovýto stav ale vůbec není ojedinělý. Druhů, které se v podmínkách zoologických zahrad a privátních chovů v Evropě a Severní Americe nerozmnožují vůbec nebo jen zcela ojediněle, je celá řada. Kajman černý Melanosuchus niger, krokodýl filipínský Crocodylus mindorensis, krokodýl úzkohlavý Tomistoma schlegelii, krokodýl mořský Crocodylus porosus, krokodýl americký Crocodylus acutus, krokodýl bahenní Crocodylus palustris, krokodýl australský Crocodylus johnsoni, krokodýl novoguinejský Crocodylus novaeguineae, kajman klínohlavý Paleosuchus trigonatus a přirozeně oba, již zmíněné, velké druhy.
Další kategorií jsou druhy, které se sice již podařilo rozmnožit, nicméně stále nelze hovořit o dlouhodobých, pravidelných odchovech, jak je tomu například u oblíbených kajmanů hladkočelých Paleosuchus palpebrosus a krokodýlů čelnatých Osteolaemus tetraspis.
Mezi takové druhy můžeme zařadit krokodýla štítnatého Mecistops cataphractus, krokodýla středoamerického Crocodylus moreletii, krokodýla siamského Crocodylus siamensis, krokodýla kubánského Crocodylus rhombifer a aligátora čínského Alligator sinensis.
V čem je tedy problém? Jak jsem naznačil již v úvodu, jde o doposud neprobádané téma a řadu příčin si můžeme jen domýšlet. Pojďme se na ně podívat podrobněji.
Počty chovaných kusů a poměr pohlaví
Řada druhů je jednoduše špatně dostupných. Jako příklad si můžeme uvést největší kajmaní druh, jímž je kajman černý Melanosuchus niger. V Evropě a v USA až na výjimky chován není. Pokud se navíc do zoo nebo k privátnímu chovateli dostanou např. dvě mláďata, je šance, že se jedná o pár, statisticky jen třetinová. Nízký je i počet v Evropě chovaných gaviálů. V době vzniku tohoto článku jich bylo šest chováno ve francouzském Pierrelatte, šest v Zoo Praha a dva v dánském Eskilstrupu. Navíc žádný z nich ještě není pohlavně dospělý. Podobná situace panuje i u dalších druhů. Krokodýl orinocký C. intermedius v Evropě zřejmě vůbec chován není, a pokud kdy vůbec byl, je tomu už velmi dávno. Řada dalších druhů je chována jen v jednom exempláři. Kdo si ještě vzpomene na starý (dnes již neexistující) pavilon šelem v Zoo Praha, vybaví se mu možná malá akvaterária v přízemí. Jedno obýval Aligátor čínský, druhé krokodýl čelnatý, ve třetím bydlela želva Kajmanka supí. U spousty privátních chovatelů je držení jednoho zvířete zcela běžné. Zoo v nizozemském Emmenu chová pár krokodýlů štítnatých Mecistops cataphractus a několik let je rozmnožovala. Mláďata přenechávala výhradně zoologickým zahradám a vzhledem k tomu, že se jedná o větší druh, zájem se brzy vyčerpal. Jak se zdá, v inkubátoru byla nastavena nižší teplota, neboť podle posledních poznatků jsou (pravděpodobně) všechna doposud odchovaná mláďata samice.
Chovné nádrže
Krokodýli se obvykle páří ve vodě (Miroslav Procházka zdokumentoval páření krokodýlů kubánských i na souši) a k tomu potřebují určitou hloubku vody. Úspěšné spáření v mělké vodě je vzácné. Chovatelská zařízení s ambicemi krokodýly rozmnožovat jim tedy musí nabídnout bazén s určitým sloupcem vody. A to nebývá v chovatelské praxi vždy pravidlem. Pan Josef Kreizl, který jako první v České republice rozmnožil krokodýly nilské, uvádí, že jeho dvoumetrová zvířata byla chována v bazénu o hloubce 50 cm, dle jeho názoru by si pro páření vystačila se 40 cm. Další nezbytnou podmínkou úspěšného odchovu je zajištění vhodné souše pro nakladení vajec. Ani to nebývá (či nebývalo) vždy v zoologických zahradách a u privátních chovatelů běžné. Vejce pak samice, na nevhodně řešené souši, může po snesení poškodit, případně odloží snůšku do vody, čímž se šance na záchranu vajec silně snižují.
Souhra a vzájemná přitažlivost páru
U plazů zatím jen málo prozkoumaný jev, který ovšem nelze podceňovat. Tak jako řada ptačích druhů tvoří páry na celý život, i u krokodýlů zřejmě hraje „přitažlivost“ konkrétních jedinců nikoliv nevýznamnou roli. Výzkumníci ve Spojených státech amerických dospěli dlouhodobým studiem a pozorováními k závěru, že 70 % samic Aligátora severoamerického se dlouhodobě a pravidelně páří jen s jedním samcem. To je nepochybně zajímavé zjištění a mohlo by vysvětlovat případy, kdy byl pár krokodýlů třeba i dlouhodobě chován v jedné nádrži bez jediného odchovu nebo snůšky vajec. Prostě si „nesedli“.
Nemůžeme přehlížet ani fenomén tzv. „supermatek“. V případě krokodýlů jev zatím nezmapovaný, zdá se být ale pravděpodobné, že se vztahuje i na ně. Jeho důležitost se může lišit druh od druhu. Běžně k němu dochází v koloniích řady druhů mořských ptáků a biology je dobře popsán. Zjednodušeně řečeno, jde o to, že relativně malé procento hnízdících rodičovských párů přivede na svět a úspěšně odchová většinu mláďat, která v dané sezóně kolonii posílí. Většina hnízdících párů je jen podprůměrně úspěšná. I to by mohlo být vysvětlením vcelku nepočetných odchovů, neboť celkový počet chovných párů v evropských a amerických chovech není v absolutních číslech nijak vysoký.
Výživa
Obecně můžeme konstatovat, že hlavní složku potravy krokodýlů tvoří ryby. Existuje samozřejmě řada výjimek. Větší exempláře některých druhů bývají nezřídka specializované na velké savce, jinde zase na vodní ptáky. Doplňkem potravy se stávají také různí obojživelníci, často i vodní želvy, což je typ potravy v podmínkách evropských chovů prakticky nedostupný. Problémem mohou být i ryby. V mírném klimatickém pásmu jednoznačně převažují ryby kaprovité a ty bývají v (sub)tropických vodách zastoupeny podstatně méně. Přirozenou potravou krokodýlů jsou zde spíše cichlidy, ryby parmovité, sumcovité apod. Gaviálové v indickém Madras Crocodile Bank Trust, což je v současnosti zřejmě jediná zoo na světě, kde se tito vzácní příslušníci samostatné podčeledi Gavialinae pravidelně rozmnožují, jsou z velké části krmeni faremně chovanými africkými tilapiemi.
Některým krokodýlím druhům je zřejmě zcela jedno, jaké druhy ryb jsou jim předkládány, a na jejich reprodukční schopnosti to má evidentně jen malý, nebo vůbec žádný vliv. Příkladem mohou být vysoce adaptabilní kajmani brýloví Caiman crocodilus, kteří patří k nejčastěji rozmnožovaným druhům. Na druhou stranu nelze vyloučit, že u některých krokodýlů může být právě skladba potravy klíčem k úspěšné reprodukci. Obsahuje potrava v místě jejich přirozeného výskytu nějaké specifické látky nezbytně nutné ke zdárnému rozmnožování? Nelze to vyloučit. Jaké si z toho tedy vzít ponaučení? Chovatelé jistě nic nezkazí, budou-li druhy zkrmovaných ryb průběžně střídat a dle možností je doplní i různými druhy savců a ptáků.
Sluneční svit
Zde se opět dostáváme na doposud neprobádanou půdu. Existují dohady, že pralesní druhy se bez přirozeného slunečního záření a dávky UV dokážou bez problémů obejít. Tuto teorii by mohly podpořit i vcelku časté odchovy afrických krokodýlů čelnatých Osteolaemus tetraspis a kajmanů hladkočelých Paleosuchus palpebrosus. Na druhou stranu, u blízkých příbuzných kajmanů klínohlavých Paleosuchus trigonatus, kteří jsou taktéž považováni za pralesní druh, bývají odchovy spíše vzácností. V případě krokodýlů úzkohlavých Tomistoma schlegelii zatím docházelo k odchovům pouze v podmínkách, kdy byli chováni pod otevřeným nebem. Naproti tomu, krokodýli nilští Crocodylus niloticus se již mnohokrát úspěšně rozmnožili v chovatelských zařízeních, kdy se UV záření nedostávalo. Jedná se přitom o druh, který je domovem spíše na otevřených prostorách afrických řek a jezer, kde vyhřívání na sluníčku patří k pravidelnému dennímu rituálu.
Je tedy podmínkou úspěšného rozmnožování krokodýlů v chovatelských zařízeních mírného klimatického pásu kombinace vhodné potravy a přirozeného UV záření? Nevíme. U některých druhů tyto podmínky plněny nejsou, a přesto k pravidelným odchovům dochází. U jiných by to možná mohly být klíčové faktory rozhodující o úspěchu či neúspěchu. Zdá se, že nelze podceňovat ani vzájemné sympatie a antipatie konkrétních jedinců, kombinované s vrozenou (ne)plodností, které mohou pozitivně ovlivnit nebo naopak zcela zhatit snahu chovatele o úspěšný odchov.
Jako vcelku pravděpodobná, pro možný úspěch či neúspěch odchovu, se může jevit kombinace všech pěti uvedených faktorů.
Třeba je vše ale úplně jinak a úspěšnost rozmnožování závisí na vlivech, o kterých zatím nemáme nejmenší tušení. Krokodýli jsou na naší planetě už nějakých 200 milionů let, a před člověkem tedy mají nemalý náskok. Cesta k jejich dokonalému poznání je ještě dlouhá.
Tomu se ostatně snaží napomoci i neziskové občanské sdružení – Česká asociace pro chov a ochranu krokodýlů. Pokud jste našli v krokodýlech zalíbení, spoustu článků, fotografií a dalších zajímavých informací najdete na průběžně aktualizovaných stránkách asociace www.czechcrocs.cz.
