Starvický stavák včera a dnes
Až do dvacátých let minulého století byly v tehdejším převážně německy mluvícím Slezsku všechny druhy staváků nazývány „štajgři“ (Steigerkröpfer), takže dnešní starvický stavák byl považován za chocholatý ráz štajgra. Jak již z názvu vyplývá, vzniklo pravděpodobně toto plemeno staváků v okolí městečka Starwitz a tento stav respektuje jak německý název (Starwitzer Flügelsteller), tak i anglický ekvivalent (Starwitzer Pouter). Polští chovatelé ovšem rovněž považují chocholatého staváka za své „národní“ plemeno, což se promítlo i do polského názvu „hornoslezský voláč“ („garlacz gornoslaski“). To je umocněno ještě skutečností, že jde o jediného voláče (mimo „internacionálního“ slezského voláče), který se vyvíjel převážně na území dnešního Polska. Pravdou je, že i v současnosti patří populární „štajf“, jak mu hovorově říkají, ke koloritu mnohých venkovských statků Slezska. Polského venkova se zdaleka tak destrukčně nedotkla „socialistická kolektivizace“ jako venkova českého, a tak mnohde jsou tito holubi na statcích a usedlostech už po několik generací. Ze Slezska se starvický stavák rozšířil po válce i do ostatních částí Polska a dnes chybí na málokteré výstavě či trhu.
U nás se starvický stavák zřejmě choval už před první světovou válkou na území moravské části Slezska, ale doplácel na skutečnost, že žádný z jeho chovatelů nám nezanechal informace o stavu jeho chovu u nás v odborném tisku. Proto také nebyl dlouho zpracován jeho standard a v našem vzorníku se objevil až v roce 1993 pod celkem přiléhavým názvem „chocholatý stavák“. V nepříliš zdařilém současném vzorníku z roku 2008 se vrátil původní název „starvický stavák“. Autoři vzorníku „opomněli“ v jeho standardu zařadit starý ráz tygrů, což je třeba urychleně napravit. V současnosti u nás existuje i speciální klub chovatelů starvických staváků, který se také zásluhou jeho předsedy Eduarda Cigána zapojil i do mezinárodní spolupráce chovatelů těchto atraktivních a temperamentních voláčů.
V roce 2009 vznikl z iniciativy německých, polských a našich chovatelů starvických staváků mezinárodní Klub, který v současnosti sdružuje chovatele tohoto plemene ze sedmi zemí – SRN, Polska, České republiky, Dánska, Holandska, Rakouska a USA. Už v listopadu 2010 uspořádal mezinárodní Klub starvických staváků první mezinárodní výstavu v německém městečku Seegrehna (mezi Lipskem a Berlínem), která byla velmi zdařilá nejen kvalitou vystaveného materiálu, ale i výbornou organizací. Bylo zde vystaveno 462 starvických staváků ve třiceti rázech od 39 vystavovatelů ze čtyř zemí. Posuzovalo šest posuzovatelů ze tří zemí. Bylo uděleno dvacet evropských šampionů, z toho v SRN zůstalo sedmnáct titulů, dva si odvezli Poláci a jeden šel do Holandska. Nejúspěšnějším vystavovatelem byl Hartmut Schulz (SRN), jehož holubi získali tři tituly „šampion“. Neztratili se ani holubi předsedy českého klubu E. Cigána, který na vzácné černé a červené tygry získal tři poháry. Druhá mezinárodní výstava se uskuteční v roce 2011 v Polsku.
V současné době má starvický stavák dvě centra jeho chovu. V SRN je to východní část Německa, zejména okolí města Halle, a v Polsku je to Horní Slezsko. Zatímco v SRN je starvický stavák chován v moderní podobě převážně výstavního voláče, v Polsku ještě převažuje původní typ holuba na nižší noze, méně vzpřímené postavy a delší zadní partie. Podobná je situace i v naší části Slezska na severní Moravě. Rozdíly se v posledních letech vyrovnávají, ale Němci ještě stále mají zřetelný náskok. V SRN je už hodně čistě voliérových chovů, zatímco polští a naši chovatelé dávají stále přednost volnému chovu, ve kterém může starvický stavák uplatnit své letové vlastnosti - stavění, bušení křídly a orlování.
V devatenáctém století ještě holubářští autoři nepoužívali současný název plemene. V tehdejší německé holubářské literatuře je často uváděn jako kladský voláč, chocholatý tleskač nebo chocholatý štajgr podle výrazné, široké lasturovité chocholky. Jeden z prvních kusých popisů je z roku 1869 od Neumeistera, který ho nazval „rakouským (něco mezi německým a holandským) voláčem“. Vyskytoval se prý jen celobarevný ve „velmi lesklých“ barvách: černé, žluté, modré a bílé. Červená zřejmě byla v tomto soupisu opomenuta. Další autor Dürigen již v roce 1886 zdůrazňoval spojitost mezi starvickými staváky a štajgry.
Němečtí autoři Dr. A. Lavalle a M. Lietzke ve svém obsáhlém díle „Unser Hausgeflügel“ – II. díl „Die Taubenrassen“ z roku 1905 – se také snaží v desáté kapitole, nazvané „Štajgr nebo voláč – tleskač?“, objasnit tehdy nepřehledné vazby mezi staváky, štajgry a chocholatými staváky. Názory zde uvedené nabývají na důležitosti také proto, že sám Lavalle jak štajgry, tak i „starwitze“ měl na svém holubníku. Dejme mu proto slovo (cituji): „Tento pěkný, rázný voláč má svůj domov obzvláště v Dolním Slezsku, Lužici, Glivickém hrabství, v jižním Polsku, na severu Čech a Moravy a je právě tak oblíben u zemědělského obyvatelstva pro užitek a pro ozdobu, jako ve městech, kde sloužil více pro sport. Domnívám se, že holub přes rozdílná jména jako štajgr, tleskač nebo český ušlechtilý tleskač, starwitzký voláč musí být představován a popisován jen jako jeden druh. Chovatelé starwitzkého rázu tento drží sice ještě pro něco zvláštního (chocholka? – pozn. autora). Zvířata, která jsem koupil jako starwitze, byla od našich štajgrů stěží k rozeznání, právě tak všeobecná postava jako letové vlastnosti se shodují s vlastním štajgrem. Jestliže se tedy také mohou vyskytnout malé rozdílnosti ve velikosti, délce křídel a oku, tak nejsou toho druhu, že by se jevilo jako oprávněné dělení rasy štajgrů podle výše jmenovaných jmen. Abych se ujistil, informoval jsem se ještě u starých pěstitelů štajgrů a zjistil, že všeobecně souhlasí s mým pojetím.“ (konec citátu Dr. Lavalla)
První standard plemene byl uveřejněn až v roce 1925 v „Tauben-Züchter“, u nás až v roce 1993! Speciální klub byl v bývalé NDR založen až v roce 1963 a sdružoval zároveň i chovatele německých a českých staváků. Do této doby byli chovatelé starvických staváků členy klubu slezských voláčů. Na speciálních výstavách klubu v Německu bývá vystaveno okolo tří set starvických staváků ve více než dvaceti rázech. Při posuzování v SRN se klade hlavní důraz na volatost, sklon trupu, délku krku a nohou a tvar chocholky.
Hlavním důvodem oblíbenosti tohoto voláče, mimo atraktivní exteriér, jsou jeho letové vlastnosti, obdobné jako u českých staváků. Už Neumeister kdysi popsal „daleko slyšitelné tleskání křídly“ u těchto holubů. Navíc jsou velmi plodní a dobře odchovávají holoubata. Některé polské chovy si na venkově dodnes zachovaly schopnost polaření. Vyznačuje se velmi živým temperamentem, což se projevuje zejména „orlováním“ a silným tleskáním křídly za letu, v čemž nezůstávají pozadu ani holubice.
Největším současným problémem evropského chovu je existence dvou směrů šlechtění starvických staváků. Německý směr, po modernizaci štajgry v poslední třetině minulého století, změnil chocholatého staváka na výstavního atraktivního voláče voliérového typu, který však ztratil většinu původních vlastností, zejména letových. Vzhledem k velké volatosti u holubic došlo i ke zhoršení reprodukčních vlastností. Polský směr šlechtění je stále ještě ovlivněn původními chovy voláčů „selského“ typu, s menší volatostí holubic, s menším sklonem trupu a nižšíma nohama. Tito holubi si však zatím zachovávají výborné letové vlastnosti a dobrou reprodukční schopnost. Mohou být použiti i jako chůvy. Ale i do polských chovů se už dostalo mnoho holubů německého (modernizovaného) šlechtění, a tak se rozdíly postupně zmenšují. Na druhé straně zase němečtí chovatelé v posledních letech upustili od extrémních tvarů volatosti, zejména u holubic, a tak se tyto případy vyskytují převážně jen u modrých černoprsých a modrých běloušů.
Starvický stavák má velký potenciál celosvětového rozšíření a také u nás i v těžké konkurenci svých blízkých příbuzných – – českých staváků – není rozhodně bez perspektivy.
