Čtyřnozí pomocníci na míru Část šestá – signální psi
Někde lze také nalézt pojem „hlásicí pes“ či „diagnostický pes“, jsou to psi, kteří dokáží svým čichem rozeznat některé projevy nemoci nebo psychosomatických stavů, a to dříve, než se projeví klinicky či než je možné vše diagnostikovat pomocí laboratorních a dalších vyšetření. Jsou speciálně cvičeni k detekci přítomnosti nemocí, jako je diabetes mellitus (cukrovka), intoxikace, onkologická onemocnění, tuberkulóza atd. Prostřednictvím čichu „vyhledají nemoc“ buď přímo u klienta, nebo z odebraných vzorků tělních tekutin, stěru, dechu apod. Jsou cvičeni i psi pro alergiky, kteří rozpoznávají alergeny způsobující astmatické záchvaty. Samozřejmě je možné také vycvičit psa pro osobu s kombinovaným handicapem, například pro hluchoslepého, kdy pejsek zastává funkci jak psa vodicího, tak signálního.
Signální psi pro lidi s postižením sluchu
Postižení sluchu je jedním z nejméně chápaných a společností tolerovaných, bohužel není na první pohled poznat. Mnohé zvuky nás varují před nejrůznějším nebezpečím a osoby s jakoukoli sluchovou vadou (mohou být lehce, středně nebo těžce nedoslýchavé či úplně hluché) tak mohou snadno přijít k úrazu. Signální pes jim umožní žít spokojenější a šťastnější život, zvyšuje jejich nezávislost, soběstačnost a také jim přináší pocit jistoty a bezpečí. V zahraničí se cvičí psi pro lidi s postižením sluchu již řadu let, začalo se v Anglii založením organizace Hearing Dogs for Deaf People (Slyšící psi pro neslyšící). Dobrovolníci zde učí pejsky dotykem předávat informace. Jsou cvičeni tak, aby se svého pána dotkli tlapkou a na jeho pokyn „ukaž mi“ ho dovedli ke zdroji zvuku. Pokud chce někdo nalézt určitou osobu s postižením sluchu, „požádá“ signálního psa a ten by ho měl najít, upoutat na sebe jeho pozornost a dovést ho k němu. V létě roku 1998 začali psy pro osoby s postižením sluchu cvičit dokonce i v Mexiku.
Signální pejsci pomáhají svým pánům kompenzovat jejich postižení. Hlavním kritériem pro výběr vhodného psa je jeho vnímavost a citlivost vůči různým zvukům. Velikost či plemenná příslušnost není až tak důležitá, závisí to na požadavcích a možnostech žadatele, zde jsou ve větší míře než u jiných typů asistenčních psů využíváni k výcviku i Kříženci nebo zvířata z útulku, nemusejí být tak fyzicky zdatní jako jiní asistenční psi. Pejsek je opět cvičen pro konkrétního člověka dle jeho požadavků, potřeb a hlavně schopností dávat povely. Mohou být ovládáni hlasem (podle možnosti výslovnosti a artikulace povelů), posunkovými povely, píšťalkou, klikrem nebo vibračním obojkem. Způsob značení zvuku je různý, pes se může dotýkat člověka tlapkou, někteří si lehnou a upřeně se pánovi dívají do očí, ti menší třeba mohou vyskočit i do klína. Pejsek tedy nějak označí, že se cosi děje, a poté svého majitele dovede ke zdroji zvuku. Takový pes může signalizovat zvonící budík, zvonek u dveří, plačící dítě, zvonící telefon, dopranou pračku, přicházející fax, signály kuchyňských spotřebičů, tekoucí vodu, venku např. přijíždějící auto, poplašné zařízení, houkající sanitku apod. Také dokáží označit osobu volající jméno člověka. Osoby s postižením sluchu si často nevšimnou, že jim nějaká věc upadla, proto tito psi často slouží i k podávání věcí, které buď pojmenujeme (např. povel „podej mobil“), nebo lze pro jejich určení použít laserové ukazovátko, jímž označíme požadovanou věc.
Signální psi pro lidi se záchvatovým onemocněním
Záchvatová onemocnění jsou velice zrádná, protože nejsou na první pohled vidět. Jedná se o epileptický, diabetický, narkoleptický (spánková porucha) či jiný záchvat. Řadíme sem i vážné srdeční choroby, jako je porucha srdečního rytmu, vrozené vývojové vady nebo ischemická choroba srdeční. Pejsek může blížící se záchvat signalizovat (údajně až 50 minut předem) nebo pomoci přímo při něm a po něm. Označit záchvat dopředu nelze psa naučit, toto mu musí být vrozené, výcvikem lze pouze zdokonalit značení a případnou pomoc. Podle některých cvičitelů sice každý pes pozná třeba epileptický záchvat, ale už ne každý to dává najevo, respektive tak, aby to jeho pán pochopil. Je tedy třeba, aby si člověk správně vysvětlil psí chování a dokázal z něj rozpoznat, že značí blížící se záchvat, a podle toho se zachoval. Někteří jedinci dokonce prý odhalí předstíraný záchvat. Při výběru vhodného kandidáta na výcvik záleží hlavně na vrozené empatii psa, jeho citlivosti k jakýmkoli změnám v projevech člověka a také na vzájemném vztahu majitele a psa. Právě toto pouto se zdá být nejdůležitějším faktorem pro značení záchvatu. Zvláště z počátku vzájemného soužití mohou být náznaky psa velmi slabé a pro člověka špatně čitelné, a tak je třeba soustředit maximální pozornost na chování psa v době před záchvatem. V mnoha zemích jsou za odměnu v nápravných zařízeních vybíráni ti, kteří mají stejný nebo alespoň podobný typ záchvatů jako potřební žadatelé, vytipovaný pejsek je pak umístěn spolu s vybraným člověkem do jedné místnosti a jsou sledováni kamerou. Poté se pozoruje, zda pes nějak na záchvat reaguje či je k jeho projevům netečný, a tak dochází k výběru nejvhodnějších adeptů na výcvik. Způsob značení je zase různý, signální pejsek si může lehnout a upřeně se svému pánovi dívat do očí, jiný začne štěkat, výt, kňučet či olizovat páníčka, některý zoufale hledá pomoc. Pokud člověk ví, že se blíží záchvat, může si vzít potřebné léky, najít si bezpečné místo nebo někoho upozornit, že potřebuje pomoc. Na to, jak pejsek pozná, že se blíží záchvat, existuje několik hypotéz. Podle jedné teorie to pozná díky svému vynikajícímu čichu, reaguje na změny pachu potu člověka na začátku záchvatu, kdy se záchvat již rozbíhá v podvědomí a ovlivňuje autonomní vegetativní systém, ale lidské vědomí ještě není zasaženo. Jiný názor zase vychází z výborné pozorovací schopnosti psa, který postřehne i drobné změny v chování svého pána, který by si změny ani neuvědomil. Další teorie tvrdí, že psi vnímají změny elektromagnetického pole člověka.
Kromě předvídání záchvatu dokáže signální pes i přinést a podat léky, mobilní telefon, deku, polštář, inzulínové pero, případně může osobu postiženou záchvatem zahřívat vlastním tělem. Na veřejnosti zůstává během záchvatu pejsek u pána a svým chováním dává okolí najevo, co se děje, ve známém prostředí se snaží sehnat pomoc a následně svým chováním přiměje danou osobu k tomu, aby ho následovala a poskytla první pomoc. Nemá-li pejsek koho upozornit, je cvičen k tomu, aby pánovi pomohl sám. Dokáže člověka s probíhajícím záchvatem otočit na bok, aby mu nezapadl jazyk, sundat mu deku z obličeje, aby se nezadusil, nebo odstranit předměty, o které by se mohl poranit. Je prokázáno, že u lidí, kteří takového pejska vlastní, postupem času zpravidla klesá četnost a intenzita záchvatů. Důvodem může být i to, že takový pes dokáže člověka uklidnit a dává mu pocit většího bezpečí. Naopak u lidí, kteří mají strach provádět jakoukoli činnost bez doprovodu jiné osoby z důvodu možného výskytu záchvatu, stoupá stres, a to může mít za následek zvyšující se počet záchvatů. Kdyby se podařilo zjistit, které vlastnosti psa jsou pro varování před epileptickým záchvatem zásadní, dali by se na varování před ním cíleně cvičit.
