Děti mrazu – část 1.

„Po zamrzlé říčce se pachtilo spřežení saňových psů, podobných vlkům. Zježenou srst měli ojíněnu mrazem. Dech jim mrzl ve vzduchu, sotva vyšel z tlamy, vyrážel v oblacích páry a sedal jim na kožichy ve sněžných krystalech. Měli na sobě kožené postroje, a také k saním, jež táhli za sebou, byli uvázáni koženými postraňky. Saně neměly sanice. Byly vyrobeny ze silné březové kůry a ležely na sněhu celou plochou. Přední hranu měly zatočenu vzhůru, aby dobře najížděly na vlnu kyprého sněhu, kterou hrnuly před sebou …“

Poznáváte klasiku? Samozřejmě je to pověstný Bílý tesák kultovního autora Jacka Londona, který zapaluje jiskru romantiky v srdcích už mnoha generací čtenářů. Po desetiletí nám povídky Jacka Londona, inspirované dalekým severem, byly jediným zdrojem informací o životě v království mrazu, sněhu a ledu. Odborná literatura bolestně chyběla a chyběli i psi severských tažných plemen. Čas sice prchá děsivým tempem, ale když zapátráme v paměti, s údivem zjistíme, že doba, kdy do kruhů našich psích výstav pronikli sibiřští husky, aljašští malamuti, samojedové a grónští psi – není ani v nedohlednu, ani zase až tak příliš dávná …

Sen a skutečnost

„Zde nahoře je žena první, co muž dostane; pak přijdou psi, kajak a poslední, co lze získat nejtíže, je ručnice.“
Knud Rasmussen

V dobrodružné literatuře se silným romantickým akcentem často najdeme báchorky o ohleduplném a láskyplném vztahu původních obyvatel k jejich nepostradatelným čtyřnohým přátelům. Skutečnost však byla této romantizující vizi na hony vzdálena. Již svědectví prvních cestovatelů, kteří pronikli do odlehlých severních končin, svědčí o naprostém opaku. Saňoví psi nebyli králi severu, nýbrž jeho otroky. Avšak jejich neuvěřitelná životaschopnost, vitalita, „vlčí geny jejich rodokmenů“, vytrvalost a nezdolná vůle přežít je umístily na piedestal arktických a subarktických ikon.

Kdy a kde?

„Slyšíš? Tví psi vyjí… nečekej nikdy na úsvit, když se tě zmocní touha.“
Knud Rasmussen

„Jedině tyto tři podmínky mohou dopomoci polárnímu badateli k úspěchu: využití spřežení tažných psů, výživa čerstvým masem a znalost jízdy na lyžích. Při dopravě pomocí tažných psů vynikají Rusové, Čukčové nade všemi, které jsem měl možnost poznat …“
Knud Rasmussen
 

Kdy a kde se psi začali poprvé využívat k tahu, dnes zaručeně nezjistíme. Jedna prastará skalní kresba v Jakutsku na Sibiři zobrazuje stádo sobů, které doprovázejí lyžaři tažení psy. Něco na způsob současného skijöringu.
Jisté ovšem je, že severští psi se začali využívat k tahu saní na severu v pásmu tajgy a tundry. Tvrzení je to ovšem vágní – začalo to v Grónsku, v Kanadě, v pustinách Sibiře, na Čukotce, Kamčatce, či snad na Aljašce? Všechny tyto končiny si totiž po právu činí nárok na prvenství v mushingu – jízdě se psím spřežením. A na všech těchto místech také původní obyvatelé dodnes (i když v mnohem menší míře než dříve) psích spřežení občas k práci využívají.

Otázka „kdy a kde“ patrně zůstane navždy nezodpovězena. Ani mýty a legendy severských národů nám příliš nepomohou (i když jsou nádherné), neboť tvrdošíjně opakují, že psích spřežení bylo užíváno - „odpradávna“. Podle některých prastarých indiánských piktogramů však lze soudit, že i prérijní indiáni zapřahali psy do primitivních vleků (Francouzi později označovali tyto vleky slůvkem – travois), na nichž při kočování přepravovali objemná břemena – např. svá teepee. Teprve později vynalezly severské indiánské kmeny – tobogan – saně na jedné lyžině, které psi táhli zapřaženi v řadě za sebou. Inuité (Eskymáci) zase používali těžké a široké masivní saně z velrybích kostí nebo z vyplaveného dřeva, které táhli psi zapřažení do vějíře. Paralelně na jiných místech „severní země“ vyvinuli původní obyvatelé obdobné důmyslné dopravní prostředky, „hnané srdci, nohama a odolností psího pohonu“.

Jak jsem již naznačil – přímé důkazy o prvním použití psího spřežení chybí. Ruský akademik E. I. Šerevskij se však přece jen o identifikaci kolébky mushingu pokusil: „Na dalekém severu byl pes po mnoha staletí jediným domácím zvířetem a byl používán k lovu a dopravě. Domácí sob se objevuje značně později, kdy materiální kultura národů dalekého severu, jejímž základem bylo použití psa k dopravě, dospěla již k určitému stupni vývoje. Konstrukce severovýchodního typu saní tažených psy ve srovnání s konstrukcí saní tažených soby a rozšíření tažných psů na dalekém severu v porovnání s chovem sobů jsou nespornými důkazy toho, že psů bylo v tamních krajích používáno již v pravěku. Severovýchodní typ saní tažených psy s pružným spojením (vázáním) bez jediné železné součástky vznikl ještě v době neolitické materiální kultury dalekého severu, jak soudí většina badatelů. Pravěkým střediskem chovu tažných psů bylo pobřeží severovýchodní Asie (nyní kamčatská a čukotská oblast a Jakutsko) a severozápadní Amerika. Z těchto oblastí se současně chov tažných psů postupně šířil po celé oblasti.“
Šerevského bádání a hypotézy jsou přijatelné a pravděpodobné; akademik je bohužel poněkud znehodnotil (tendenčním a stěží ospravedlnitelným) tvrzením: „Současně národnosti Kamčatky, Čukotky a Jakutska značně zdokonalily techniku chovu tažných psů ve srovnání s chovem tažných psů národů Severní Ameriky, který ustrnul na původním primitivnějším stupni.“ Toto tvrzení (nepochybně podnícené politickou rétorikou studené války) vyznívá – při vědomí souvislostí – – značně komicky a připomíná transparentní závěr referátu na sjezdu nějaké „hodně rudé strany“. Budiž Šerevskému omluvou, že svůj názor vyslovil v „nejmrazivějších letech“ studené války. Jízda se psím spřežením byla rozvinuta k naprosté dokonalosti právě v Severní Americe, zatímco na území bývalého Sovětského svazu upadala a živoří – stejně jako původní národy Sibiře.

Nevděk?

Podle Inuitů takřka vše má duši: zvířata, rostliny, kameny, živly … Vše – kromě psů. „Inuité věří, že psi nemají duši, pokud nedostanou jména,“ píše Stanley Coren ve své knize – Co má pes na jazyku. „Zvláštní jména dávají psům podle lidí, a to hlavně jména ztracených příbuzných. Jen málo psů má tato vážená jména. Tyto šťastné psy si berou domů a obvykle je lépe krmí a mnohem pečlivěji ošetřují než psy, kteří pouze tahají saně a pracují.“

Slova Stanleyho Corena hovoří jen o etickém aspektu problému. Domorodí obyvatelé zacházeli „přijatelně“ se psy zpravidla maximálně do jejich prvního roku života, tedy do ukončení vývoje mladého organismu zvířete. Jakmile pes dospěl a mohl pracovat v postroji – období „hájení“ prakticky definitivně skončilo. Nad některými domorodými „chovatelskými“ praktikami by dnešním ochráncům zvířat vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Psům se často vyrážely přední zuby, aby nekousali postroje a tažné šňůry. Brutální zákrok měl prý i další výhody: pes ztratil své zbraně, a proto při rvačce nemohl vážně poranit své druhy ve smečce. Další výhodou bylo, že když byl pes krmen zmrzlým masem (a tím byl krmen v zimě prakticky vždy), nemohl potravu rozkousat a musel ji polykat po nasekaných kusech; potrava mu prý v zažívacím traktu vydržela déle, a proto prý i dávala déle energii.

V období krátkého arktického léta byli psi krmeni pouze minimálně, či častěji takřka vůbec ne. Často byli svými pány v lodicích odváženi na říční ostrovy, kde byli ponecháni svému hladovému osudu. Na podzim pro ty, kteří přežili, jejich majitel opět připlul a psům zase nastalo období zimní otročiny.

Poznámka: jsem přesvědčen, že právě ony doby nedostatku a hladovění se zapečetily v genetické výbavě čtyřnohých seveřanů; zde můžeme hledat kořeny jejich nenasytné žravosti až do dnešní doby (kdy nedostatkem rozhodně netrpí); dokáží zhltnout takřka cokoliv, co se potravě jen zdánlivě podobá: mastné hadry, igelitové sáčky ovoněné jídlem atd., čímž si mohou přivodit zdravotní zažívací problémy a svým pánečkům těžké hlavy; o útocích na jejich peněženky za veterinární zákroky nemluvě. Zákazy a tresty se většinou míjejí účinkem; jejich hltavá nenasytnost, která je pudí – je „silnější než oni sami“.

Pobídkou a donucovacím prostředkem k těžké dřině býval – kožený bič nebo – v oblasti lesů – obyčejný klacek. V dobách hladu sloužili psi svým pánům jako „živé konzervy“, nebo posloužili jako potrava svým silnějším a odolnějším druhům.

O problematice nezbytného napájení, které je nedílnou součástí úspěchu v současném mushingu, se v oněch dobách nevědělo zhola nic. Psi v zimě žrali sníh, v létě měli dostatek vody v potocích, řekách, kalužích a bažinách.

Vyčítat přírodním národům krutost a bezohlednost, s jakou se chovaly ke svým psům, je dětinsky jednoduché a – pohříchu krátkozraké. Vždy si musíme být vědomi souvislostí. Život v tvrdých a nekompromisních arktických podmínkách, které chyby nepromíjejí, je lehké kritizovat a mentorovat z pohodlného křesla u sálajícího ústředního topení. Ostatně staré indiánské přísloví praví: „Nikdy nesuď svého souseda, dokud jsi neušel sto mil v jeho mokasínech.“ Mnohé nám napoví a vyzradí i staré inuitské legendy a pohádky: to není povídání před usnutím neviňátek ani „večerníčky“ na dobrou noc, nýbrž malé horory, v nichž dobro jen zřídkakdy vítězí nad zlem. A bude dobré se zamyslet nad slovy Igjugarjuka, který byl šamanem kmene Harvaqtormiutů: „Všechnu moudrost lze najít jen daleko od lidí, tam uprostřed samoty, a lze jí dosáhnout jen různým utrpením.“
Život severského psa býval krátký, naplněný dřinou a neustálým bojem s nejtvrdšími přírodními živly. Přesto – čtyřnohý seveřan – přežil. Byl dokonale vybaven odolností a nezdolnou vytrvalostí svých vlčích předků a schopností trpělivě snášet – možné i nemožné. Přes všechny ústrky, surové zacházení a kruté přírodní podmínky – neztratil lásku a oddanost. Lásku – k člověku, k běhu, tahu i k lovu. A dodnes zůstal obdivuhodným symbolem trpělivé a optimistické vůle přežít v krajinách věčného sněhu, mrazu a ledového vichru. A díky bohu – je kvůli své odolné přizpůsobivosti schopen zvládnout i nástrahy našeho neurotického tisíciletí v krajinách Arktidě velmi vzdálených – se zchoulostivělým páníčkem po boku.