Když jsem jela Coloradem … aneb jak se stát cowgirl

Manželé Jirka a Gretchen jsou přátelé, u kterých jsme s kamarádkou Gabčou ubytované a kteří jsou na dva měsíce naší náhradní rodinou. Patrik je náš soused, který bydlí asi čtvrt míle od našeho dočasného bydliště. Je vzdáleně příbuzný Gretchen – stejně jako většina lidí z okolních rančů. Patrik bydlí se synem a dcerou v pěkném domě se zahradou, má asi šest koní, dva psy a dvě kočky. Dneska odlétá se svou dvacetišestičlennou rodinou na čtrnáct dní do Irska.

Den jedenáctý – nový dočasný domov, návštěva Slovenky, policajta a rangera
Ačkoliv se s Patrikem téměř neznáme a viděli jsme se jen párkrát, tak nám nabídl, jestli nechceme po dobu, co bude s rodinou v Irsku, bydlet v jeho domě a starat se mu o psy a kočky. Samozřejmě jsme souhlasily. Nechal nám k dispozici celý dům, vysvětlil nám, kdy, koho a čím krmit, jak spustit pračku, sušičku, televizi, počítač a tak dál. Psi i kočky jsou moc přítulní. Jedna kočička má poraněnou nohu, tak skáče po třech, a druhá má nohy jenom tři, ale nedělá jí to žádný problém. Pejsci mají nohy všechny a nejraději leží v obýváku na gauči, protože to je v přítomnosti pánečka zakázané.

Odpoledne jedeme na návštěvu za Renatou do Bayfieldu. Renata je Slovenka, která si vzala Američana a žije tady už tři roky. Má šestnáctiletou dceru, čtrnáctiletého syna a roční holčičku. Doma se snaží mluvit anglicky i slovensky, ale děti mluví raději anglicky. Zatím je s dětmi doma, nemůže najít žádnou práci, i když má na Slovensku vystudovanou vysokou školu. Její manžel Shane je místní policista a jeho prarodiče mají ranč nedaleko Bayfieldu, kam se jedeme podívat. Dědeček byl ranger a hodně toho prožil. Ukazuje nám stará alba z dob, kdy naháněl přes hory stáda divokých mustangů, jak za válek v tuhých zimách přeháněli dobytek a podobně. Je mu něco přes osmdesát let a většinu života strávil v sedle. Na sobě má prý sedm stop nitě, jak ho sešívali po různých úrazech. Povídá nám o svých zážitcích, ale ne všechno stíháme pochytit, protože mluví jakýmsi starým slangem, a na to naše angličtina nestačí. Potom nás Shane provezl rozlehlými pastvinami kolem domu, ukázal nám stará westernová sedla a další výstroj, kterou jeho dědeček používal.

Den dvanáctý – po stopách medvěda
Dneska jsou Jirka i Gretchen v práci, tak jsme se s Gabčou rozhodly, že si vyjedeme na vyjížďku. Jako obvykle jsme naložily koníky z pastviny rovnou do přívěsu a vyrazily k nedalekému lesu, kde už to trochu známe. Auto s přívěsem necháváme na cestě a vyjíždíme s kobylkami do kopců. Je krásně, jedeme krokem, občas zaklušem. Všude je ticho, nikde na dohled žádná vesnice, ranč, ani opuštěný srub. Když přejíždíme rozblácené koryto potoka, nejde si nevšimnout několika obrovských stop. Je nám jasné, že jsou to stopy medvěda, protože žádný pes tak obrovské tlapy a drápy nemá. O něco dál jsou přes cestu další stopy. Sice jsme slyšely, že tu medvědi žijí a lidi že žerou jen málokdy (i když v novinách se sem tam nějaký článek o další oběti objeví), přesto jsme trochu znejistěly a dál jedeme jen s neustálým hlasitým: „Huš, medvědi, huš, utečte, my se vás vůbec nebojíme!“ Nakonec medvědi asi opravdu utekli, protože jsme žádného neviděly (tedy prozatím). Při zpáteční cestě se začíná zatahovat, na kopcích kolem nás prší, hřmí a blýská se. K autu jsme dojely tak akorát, že jsme nestihly zmoknout.

Večer jsme zvaní na narozeninovou party Hany, která slaví osmnáctiny. Hana je dcera sestry Gretchen a bydlí s rodiči a bratrem pár mil od nás. Na oslavě se dobře bavíme, každý si s námi povídá, jíme, pijeme a všichni okolo jsou moc fajn.

Den třináctý – hledání kovboje
Po další krásné dopolední vyjížďce nás Gretchen vzala na výlet k Davidovi. Davida zná Gretchen už od dětství a je to prý moc sympatický chlap. Pracuje pro jednoho rančera, takže většinu roku tráví v sedle a shání v horách stáda dobytka. Je to jeden z posledních kovbojů, který doopravdy dělá tuto práci. Jako kovboj se živí už asi dvacet pět let. V lesích má dvě stanoviště, kde přespává. To první nazývá kemp a je vzdálené asi necelou hodinu z Bayfieldu. Výš v horách má ještě starý srub. Tam už se ale autem nedostaneme, musí se jet na koních. David nám nabídl, že bychom mu mohly nějaký čas pomáhat s dobytkem. Protože v horách není skoro žádný signál, telefonicky se nám špatně domlouvalo, bude proto prý lepší sejít se osobně.

Jedeme směrem na Pagosa Springs, pak odbočujeme vlevo a pokračujeme po lesní cestě, která se táhne pár mil do kopce. Zastavujeme u Davidova kempu, kde je obrovská pastvina obehnaná ostnatým drátem. Za ohradníkem má svůj karavan – přívěs, ve kterém je jádro pro koně, sedla, uzdečky, chapsy, vodítka a jiná výstroj, o kousek dál je latrína. David a jeho auto s přívěsem tu ale nejsou, tak pokračujeme dál po cestě do kopců. Po pár mílích jsme dojely k jeho autu. David tady ale není, v přívěsu stojí jenom jeden kůň s nákladním sedlem. Není jisté, jestli nebude v horách až do večera, tak jsme mu na autě nechaly vzkaz a vracíme se zpátky.

Po večeři, na kterou přišli i rodiče Gretchen, jedeme znovu do kempu. Tentokrát už je David ve svém skromném karavanu. Nabídl nám horkou čokoládu s brandy a vyptal se nás na naše jezdecké schopnosti i neschopnosti. V sedle prý musíme vydržet od rána do večera, někdy osm, někdy dvanáct hodin. Má šest valachů plemene Quarter Horse, které bychom mohly střídat s kobylkami od Gretchen a Jirky. Domlouváme se, že přijedeme příští týden, už se nemůžeme dočkat …