Peruánský deník II.

Ráno vyjíždíme brzy (ve 4:30), ale cítíme se dostatečně vyspaní. Asi to bude tím časovým posunem, protože v Čechách už je půl jedenácté. A cestujeme jak jinak než naším starým dobrým autobusem, u kterého nám na minulé výpravě málem upadlo kolo, když jsme přejížděli Andy. Tak tu stojí před námi o dva roky starší a o dva roky ošumělejší. No snad to ve zdraví přežijeme.

Cesta do pralesa

úterý 27. 10. 2009
První zastávka je opět u jezera Huacarpay. Vodních ptáků nic moc, ale vidíme velké hejno ibisů punských a rodinku divokých morčat. Dále už stoupáme přes Andy nově vybudovanou cestou. Tak a je to tady. Stařičký autobus zastavil v kopcích, vytekla mu voda. Chytá mě panika. Co budeme dělat tady v té pustině? Už nás vidím, jak pěšky překonáváme Andy. V tom horku, větru a prachu. Už teď mám připečený obličej. Ale náš řidič tuto závadu vyřešil bravurně. Vyteklou vodu doplnil z potoka a jedeme dál. Už chápu, proč na tuhle starou rachotinu nedají dopustit. Na rozdíl od jiných vozítek, která jsou celá v elektronice, tohle se dá opravit doslova na koleně. Cestou se zastavujeme na prohlídku hrobek. Na vlastní kůži zkoušíme, jak se tu vysušovaly mumie. No a po několika hodinách náročné cesty, pokrytí prachem jsme konečně u brány Manu. Amazonie nás vítá dost chladným a deštivým počasím, všude leží hustá mlha. Ale dýchá se báječně.

Sjíždíme přes mlžný deštný les, ale bohužel není skoro vůbec nic vidět a provází nás celou cestu hustý déšť. Těsně před příjezdem do ekolodge absolvujeme pro nás dramatickou situaci (pro peruánské řidiče pravděpodobně každodenní rutina), když se na úzké cestě musíme vyhnout s velikým nákladním mercedesem a náš autobus je na straně hlubokého srázu. Jde opravdu o milimetry. A že to není tady tak bezpečné, nás přesvědčilo terénní auto převrácené v příkopu, které jsme před okamžikem míjeli. Náš řidič to opět zvládl a tím si již získal naši naprostou důvěru.

Zastavujeme u tokaniště skalňáků andských. Na chvíli přestalo pršet a my můžeme pozorovat minimálně deset samců, jak bojují o přízeň samiček. Je to nádherný zážitek, zvláště když jsme již ani nedoufali, že je z důvodu počasí uvidíme. Samci skalňáků v šeru pralesa nádherně svítí jasnou červenou barvou a ten jejich křik … Vítá nás Amazonie.

Po ubytování v ekolodge San Pedro (1 345 m n. m.) se ale znovu silně rozpršelo a nás trošku znepokojuje, jestli do rána pršet přestane. Chmury počasí rozjasnila večeře. Ne nadarmo se říká, že všechno je hned snesitelnější s plným bříškem. Kuchař se vytáhl opravdu znamenitě. Připravil báječnou pečenou rybu.
(Pokračování příště.)