Zářivý diamant loríček rudobradý
První z nich je loríček červenohlavý (Psittaculirostris desmarestii), který obývá západní a jižní části Nové Guiney a také některé ostrovy západní části papuánského souostroví. Je jediným ze tří druhů, u kterého není patrný pohlavní dimorfismus, a také jediným, který není monotypický. U tohoto loríčka je popsáno celkem šest odlišně zbavených poddruhů, všechny však mají jen málo výrazné prodloužení per na tvářích. Vyskytují se v nížinných pralesích i v otevřenějších savanách. Druhým z výše jmenovaných tří druhů je loríček zlatohlavý (Psittacuculirostris salvadorii). Tento druh se vyskytuje zejména v pobřežních oblastech na severozápadě Nové Guiney. Žije skrytě v nižších patrech hustého deštného pralesa. Pro loríčka zlatohlavého je charakteristické svítivě zlatožluté zbarvení prodloužených per na krku a lících. Samečci mají na rozdíl od samiček výrazně oranžovočerveně zbarvený pruh peří na prsou.
Nejkrásněji zbarveným papouškem tohoto rodu je pak loríček rudobradý (Psittaculirostris edwardsii, Oustaled, 1855). Loríček rudobradý je asi 18 cm velký zavalitý téměř bezocasý papoušek, působící značně neohrabaným dojmem. Samec je zelený, po stranách prsou a břicha žlutější, temeno má žlutavě zelené, záhlaví olivově hnědé s širokým černým lemováním, proužek od týlu přes oko k zobáku tmavý až černý, líce výrazně červené s prodlouženým úzkým peřím, příuší prodloužené, žluté s červenými a jasně svítivě modrými špičkami. Hrdlo a prsa má červené, modročerný pás přes horní prsa. Samička je zbarvena podobně, chybí jí však červené zbarvení na prsou a břiše. Mláďata jsou podobná samici. Samcům se červená pírka na prsou a břiše začínají objevovat ve stáří asi pěti měsíců. Loríček rudobradý je rozšířen v severovýchodní Nové Guineji od Humboldtova zálivu, v Západním Irianu, východně po poloostrov Huon. Obývá zejména velké lesní oblasti, avšak zaletí i do sadů a parků poblíž lidských obydlí. Loríčci rudobradí se velmi dobře pohybují v korunách nejvyšších stromů, létají rychle, ne však příliš obratně a na zem nesestupují. Jejich potravu tvoří téměř výhradně plody mnoha druhů fíkovníků, méně pak nektar, květy, hmyz a jeho larvy. Hnízdí v dutinách nejvyšších stromů. Inkubace zpravidla dvou vajec trvá devatenáct až dvacet dnů. Mláďata opouštějí hnízdní dutinu ve stáří asi dvou měsíců. Morfologií, způsobem života a potravními návyky se tito papoušci odlišují od loriů. České názvosloví je proto poněkud zavádějící. V zahraniční odborné literatuře jsou lépe pojmenováni jako papoušci fíkoví.
Chov v zajetí
Do Evropy se loríčci rudobradí (papoušci fíkoví Edwardsovi) dostali asi až v osmdesátých letech minulého století. První odchovy se pak podařily v ptačím parku Walsrode a u soukromého chovatele v SRN. V České republice bylo první mládě odchováno uměle u soukromého chovatele v roce 2000. Odchov jednoho mláděte zaznamenali také v roce 2003 v Zoo Praha. Bohužel se jednalo o dosud poslední úspěšný odchov na území České republiky. Ve veškeré dostupné literatuře osmdesátých a devadesátých let minulého století byli loríčci rudobradí řazeni mezi papoušky v zajetí velmi vzácné, jejichž odchovy v Evropě jsou jen ojedinělým úspěchem zkušených chovatelů. Velká část papoušků z této kategorie se za uplynulých dvacet let stala „běžnými“ a úspěšné odchovy některých dříve velmi vzácných druhů se dnes daří i některým začínajícím chovatelům. U loríčků rudobradých tomu tak není. Tento nádherný papoušek, který je některými autory dokonce označován za diamant mezi papoušky, je dnes v Evropě chovatelskou raritou. V České republice je nyní chováno pouze pět kusů. Bohužel se jedná o čtyři samce a jednu samičku. Jediný chovný pár tak vlastní Zoo Praha, kde se v roce 2010, tedy po sedmi letech, vylíhlo druhé mládě. Toto mládě však ve stáří tří týdnů uhynulo.
