Měkkožraví chovanci našich voliér Turakové – rod Tauraco
Tauraco persa
(turako chocholatý)
Do dnešních dnů stále nejběžněji chovaný druh tohoto rodu. Spolu s ocasem měří 43 cm. Váha pak činí přibližně 290 gramů. Popisovat zbarvení jeho opeření je myslím zbytečné, vše je krásně vidět na fotografiích. Nutné je však uvést rozdíl ve zbarvení opeření mezi jeho dvěma chovanými poddruhy. U obou poddruhů se před okem nachází svislý proužek bílé barvy přímo přiléhající na oko. U poddruhu T. p. buffoni najdeme pouze tento proužek. U druhého poddruhu, T. p. persa, však najdeme ještě druhý, delší vodorovný bílý proužek pod okem. Ten může někdy dosahovat až do více než poloviny délky hlavy.
Vyskytuje se v lesnatých oblastech, převážně rovníkové západní Afriky. V menším počtu jej však najdeme i v Africe střední.
Mezi jeho poddruhy tedy patří T. p. persa, T. p. buffoni a T. p. zenkeri. Ohledně zbarvení nebo rozšíření třetího poddruhu mi nejsou známy žádné informace, až na to, že byl popsán Reichenowem v roce 1896, tedy jako poslední. Jako první byl samozřejmě popsán T. p. persa v roce 1758 panem Linném. T. p. buffoni pak v roce 1819 panem Vieillotem. V minulosti byly mezi jeho poddruhy řazeny i T. p. livingstonii, T. p. schalowi nebo T. p. corythaix. Ty jsou však dnes uznávány jako druhy samostatné.
Jak jsem již uvedl, tak se jedná o dosud nejčastěji chovaný druh turaka z tohoto rodu. Týká se to nejen soukromých chovů, ale i zoologických zahrad. V Zoo Zlín je chován poddruh T. p. persa. V ostatních, výše uvedených, pak poddruh T. p. buffoni.
Tauraco livingstonii
(turako Livingstonův)
Druh, který se donedávna v našich chovech ještě nevyskytoval. Spolu s předchozím druhem a s turakem Schalowovým patří mezi druhy s nápadnou, vysokou chocholkou. Turako Livingstonův ji má druhou nejvyšší. Na rozdíl od T. persa ji má tedy vyšší, více špičatou, ale především jsou její špička a zadní okraj bíle zbarveny. Dlouhá je 65 až 75 mm. Jinak se zbarvení podobá turakovi chocholatému, poddruhu T. p. persa. Měří přibližně 45 cm a váží 262 až 380 gramů.
Obývá východní a jihovýchodní Afriku, konkrétně státy Burundi, Malawi, Mosambik, Jihoafrickou republiku, Tanzanii a Zimbabwe. Zde jej najdeme v pásmu horských mlžných lesů (až ve výšce 2 500 m) a ve stálezelených lesích v nížinách a pobřežních oblastech. Žije především v párech a rodinných skupinách.
Vytváří celkem tři poddruhy. První je T. l. cabasini, ten obývá příbřežní nížiny Tanzanie, jih zdejší oblasti Mligasi a oblast jeho rozšíření sahá přes Mosambik až do oblasti Zululand.
Nominátní poddruh T. l. livingstonii se vyskytuje ve vysočinách východomalawského riftu a přilehlých oblastí severního Mosambiku a jižní až východní Zimbabwe (Inyanga a Selinda). Posledním známým poddruhem je T. l. reichenowi, obývá pohoří Nguru, Uluguru, Dabaga Nimbe v Tanzanii.
Je druhem stálým, který provádí maximálně potulky dle dostupnosti potravy.
Jako složka jeho potravy byly pozorovány především plody a příležitostně i jiné rostlinné složky. Z plodů v přírodě přijímá plody ochny (Ochna atropurpurea), svídovité dřeviny Afrocrania volkensii, dřeviny Englerophytum natalense, Bridelia micrantha, Chionanthus battiscombei, Cola greenwayi, Cussonia spicata, Ehretia cymosa, Trema orientalis, Schefflera umbelifera a ostružiníku Rubus ellipticus. Z fíkovníků pak přijímá plody druhů Ficus exasperata, Ficus scassellatii, Ficus natalensis a Ficus sansibarica. Některé z těchto rostlin se dají i u nás sehnat jako pokojové rostliny, vhodné především do skleníků, a některé z nich pak i plodí. Bylo by proto velice zajímavé nabídnout plody těchto dřevin jako „pochoutku“. Z ostatních rostlinných částí pak pojídají květy sukulentních rostlin rodu Cussonia (taktéž se dají u nás sehnat) a pupeny dřevin rodu Bauhinia.
Hnízdění v přírodě probíhá od srpna do února s vrcholem mezi říjnem a lednem. Obvykle snáší dvě vejce.
V přírodě v současné době není ohrožen. V našich chovech se však stále jedná o naprostou raritu.
V domorodém jazyce zulu se nazývá Gwalagwala a v afrikánštině pak Mosambiekloerie.
Tauraco schalowi
(turako Schalowův)
Také tento druh se v našich chovech objevil teprve až v loňském roce, tedy v roce 2010. Měří přibližně 41 až 44 cm a váha činí 208 až 267 gramů. Nejzajímavější je však jeho chocholka. Ta je v poměru k délce těla mezi všemi turaky nejdelší! Měří 80 až 120 mm a velice výrazná je i její bílá špička. Špička bývá i často ohnuta dopředu.
Oblast jeho rozšíření je relativně velká a zahrnuje státy Angolu, Botswanu, Demokratickou republiku Kongo, Keňu, Malawi, Namibii, Tanzanii, Zambii a Zimbabwe.
V oblasti jeho rozšíření osídluje řadu biotopů v nadmořské výšce 600 až 2 500 m nad mořem. Například v Caprivi (oblast v Namibii) jej najdeme v říčních lesích rostoucích okolo Viktoriiných vodopádů, v Keni obývá příbřežní lesy řeky Talek v rezervaci Masai Mara a podobně. Obecně však preferuje nížinné stálezelené lesy.
Je to druh stálý, místní přesuny však samozřejmě zaznamenány byly.
Potravu tvoří jako u jiných turaků především plody. V jeho potravě byly zaznamenány plody následujících druhů rostlin: dřínu Afrocrania volkensii, Allophylus abyssinicus, Aphloia theiformis, Engelerophytum natalense, Bridelia micrantha, Keetia vernosa, Caesaria battiscombei, Mystroxylon aethiopicum, břestovce Celtis africana, bělasu Chionanthus battiscombei, Cola greenwayi, Cryptocarya liebertiana, Cussonia spicata, dračince Dracaena mannii, Drypetes gerrardii, Ehretia cymosa, Ekebergia capensis, marteje Eugenia capensis, fíkovníků Ficus bizanae, Ficus exasperata, Ficus ingens, Ficus scassellatii, Ficus natalensis, Ficus sansibarica, garcinie Garcinia kingaensis, Halleria lucida, Harungana madagascariensis, cesmíny Ilex mitis, Macaranga capensis, Maesa lanceolata, ochny Ochna holstii, olivovníků Olea capensis a Olea europea, Olinia rochetiana, prutnatce Osyris lanceolata, nohoplodu Podocarpus latifolius, stínovka Polyscias fulva, třešně Prunus africana, Rapanea melanophoeos, rauvolfie Rauvolfia cafra, žumenu Rhoicissus tridentata, škumpy Rhus longipes, ostružiníku Rubus ellipticus, Sapium ellipticum, šeflery Scheflera umbellifera, pimentovníku Syzygium cordatum a Syzygium guineensee, Trema orientalis, Uapaca kirkiana a Uapaca sansibarica.
Hnízdění probíhá od září do února (Malawi a Zambie).
Snáší 1 až 2 vejce, která jsou inkubována oběma rodiči po dobu 20 až 22 dní. Hnízdo mláďata opouští ve věku 25 až 28 dní. Další dva týdny se pak sama učí přijímat potravu a létat. Zcela nezávislá na rodičích se stávají ve věku přibližně 53 dní.
Ve své domovině prozatím ohrožen není. V České republice je naprostou novinkou.
V afrikánštině se nazývá Langkuifloerie.
Adam Bura
